Připravili jsme pro vás několikadílný seriál rozhovorů se zkušenou pěstounkou Ilonou a jejím mužem o cestě k pěstounství a pěstounství jako takovém. Ilona a Pavel společně vychovávají čtyři děti, z nichž dvě mladší holčičky mají v pěstounské péči. V rozhovorech probereme jejich přípravu na pěstounství, co vše jako pěstouni už zažili i jaké to vlastně je být pěstounem a s čím se denně potýkají. Věříme, že vyprávění to bude inspirativní a budete z něj moc čerpat i vy.

Ilona je původní profesí účetní a ekonom, čemuž se na plný úvazek věnovala před tím, než se stala pěstounkou. Nyní se celodenně stará o přijaté děti. Pavel pracuje v IT a je své ženě velkou oporou. Bydlí v rodinném domku společně s babičkou a čtyřnohým kamarádem. Volný čas tráví rádi společně na výletech, hraním stolních her a zvelebováním zahrady.

V první části jsme si povídali o přípravách, o počátcích cesty pěstounství (odkaz na první část). V druhém povídání se otázky týkaly, období čekání na děťátko – zkušenosti s prvním dítětem , co vedlo paní Ilonu k tomu stát se pěstounem nebo jak reagovala na toto rozhodnutí nejbližší rodina (odkaz na druhou část). Dnes se zeptáme na období samotné péče o svěřeného chlapce, jak náročné je převzít dítě od přechodné pěstounky, na zkušenosti s OSPOD, ale i spolupráci s biologickou rodinou a další.

Chlapce jste přijmuli do péče od přechodné pěstounky, můžete popsat jaký model navykání byl ve vašem případě uplatněn? A jaká byla spolupráce s přechodnou pěstounkou?

Nejprve k nám začal jezdit chlapec na víkendy, a když se ukázalo, že o chlapce zažádala také kamarádka maminky, zvolnili jsme a jezdili jsme na pár hodin za chlapcem my k přechodné pěstounce. Myslím, že to byl velice rozumný krok. Po soudu se obnovily víkendové kontakty. K žádnému postupnému překlápění ale nedošlo. Přechodná pěstounka byla velice vstřícná, takže jsem kdykoliv mohla zavolat a ptát se, když jsem něco potřebovala. Stala se z ní moje kamarádka a ráda se s ní vídám. To je takový bonus.

Byl chlapeček v kontaktu se svou biologickou rodinou, a pokud ano, v jakém rozsahu?

Po převzetí chlapce do péče byly kontakty nastaveny takto: každou středu telefonát maminky z vězení, každých 14 dní víkend u dědečka s tím, že my jsme ho vezli v pátek k němu (do města cca 50 km daleko) a dědeček v neděli zpět k nám. Jednou měsíčně jsem psala dopis a posílala fotky mamince. Jedenkrát za měsíc měl dědeček možnost vzít chlapce za maminkou do vězení.

První dny, týdny i měsíce byly opravdu náročné. Chlapec putoval systémem a velmi se to podepsalo na jeho psychice a chování. Jezdil k dědečkovi, který nás jako novou rodinu nepřijal. Maminka každou středu měla volat, ale často nezavolala nebo zavolala v jiný den. Ono se to nezdá, ale nastal neuvěřitelný kolotoč. Po víkendu u dědečka byl chlapeček nejistý, vzteklý, smutnil, měl dědečka opravdu rád a my tomu rozuměli. Týden se dával do kupy, týden se nějak posouval a zase odjel na víkend.

Maminka chlapce byla ve výkonu trestu odnětí svobody, jako byla spolupráce/komunikace z její strany?

Začátky byly těžké pro obě strany. Maminka se bála, že o chlapce přijde, že na ni zapomene. Velmi ji zraňovalo, že nám po nějaké době začal říkat mami a tati. Ale pokud si uvědomíme, že chlapec žije v rodině s jinými dětmi, které na nás volají mami a tati, na hřišti děti volají mami a tati, je jasné, že dítko prostě na toto oslovení přejde. Ale já bolesti maminky opravdu rozumím.

Když chlapec onemocněl, nemohli jsme ho odvézt na víkend k dědečkovi. Vezli jsme ho tam po dohodě o týden později. A o pár týdnů později náš čekalo překvapení ve schránce: Pozvánka k soudu. Bylo to den před odjezdem na dovolenou a strašně nás to zaskočilo. Byl to návrh na úpravu styků s dědečkem podaný maminkou, protože jsme prý nedodrželi dohodu. Vzpomínám se, jak jsem rozklepaná a ubrečená šla k dětské lékařce pro potvrzení, že byl chlapec opravdu nemocný.

Ale abych končila pozitivně. Na vztahu k biologické rodině jsme s chlapcem pracovali. Pozvali jsme také dědečka a prababičku k nám na návštěvu a snažili jsme se co nejvíce otevřeně komunikovat a informovat o tom, jak se chlapec má. Nakonec jsme si na sebe zvykli.

Jaká pomoc, spolupráce a podpora byla pro vás v péči o chlapce nejdůležitější?

Roli OSPODu a doprovodné organizace byla opravdu velká. Dále bylo pro nás velmi důležité, že jsme se s chlapcem dostali do péče psycholožky, která opravdu dobře rozumí dětem v náhradní rodinné péči. Její rady a postřehy nás v mnohém posunuly. A v neposlední řadě jsem našla spoustu podpory mezi kamarádkami a jinými pěstouny.

Jak samotné období péče o chlapce vnímaly děti? Zapojily se do péče o chlapce a pokud ano, tak jak?

Než k nám chlapec přišel, byli jsme spíš taková klidná, tichá rodina. Společné večerní čtení, výlety, společná práce doma. A najednou vrazil do našeho života tajfun. Chlapec byl plný energie, která pramenila jak z jeho povahy, tak z jeho životního příběhu. Nebyla to energie vždy pozitivní. A tohle byl šok jak pro nás, tak pro naše biologické děti. Ale zamilovaly si ho. Všechno si to sedlo. Péčí a časem vzniklo něco výjimečného a jedinečného. Děti si s chlapcem hrály, pomáhaly nám a občas ho pohlídaly.

Jaké tedy byly dny s chlapečkem?

Na úvod je třeba říct, jaký byl příběh chlapečka, o kterého jsme začali pečovat. Narodil se matce ve vazbě a měli možnost spolu být rok a 3 měsíce. Poté musela maminka nastoupit výkon trestu. Sdílela se mnou, jak těžké bylo od chlapce odejít. Já stále opakuji při všech rozhovorech, že každá maminka, jejíž dítě se dostalo do náhradní rodinné péče, má svůj vlastní příběh, často nelehké dětství, pochází někdy z dysfunkční rodiny. Moc prosím všechny, aby maminky neodsuzovali. Když se chlapec dostal k nám, byla to jeho šestá adresa, byli jsme šestí pečovatelé. Chlapci byly 2 roky. Pro první roky potřebují děti stabilitu. A tu on opravdu nedostal. Nikdy nevěděl, kdy zase půjde o dům dál.

Chlapeček se budil každý den s jinou náladou. Někdy s námi od rána nekomunikoval a jen tiše prováděl neplechy. Zlobil našeho psa, schovával mu hračky, misky se žrádlem. Měl ho moc rád, ale když to na něj přišlo, dokázal být vynalézavý. Hodně mluvil a skákal do řeči. Chtěl upoutat naši veškerou pozornost. Odmítal spolupracovat. Obléknout se. Byl impulzivní. Šel třeba hezky po chodníku a najednou se mi vytrhnul a přeběhl silnici. Když jsme byli na dovolené, většinu času jsme za ním někde běželi a on se snažil ztratit v davu. Hodně se hádal a dohadoval. Křičel na nás ošklivé věci, házel hračkami. To vše ale byl projev jeho zoufalství.

Jakmile se situace uklidnila a s chlapcem jsme se na sebe naladili, vymyslel něco nového, něco, co úplně narušilo tu pohodu. Jako by se bál, že je to příliš hezké a nechtěl čekat, až o to přijde. Tak si to zkusil zkazit sám. Občas se schválně počůral či pokakal. Odmítal jíst. Nechtěl se moc tulit. Měl noční děsy. Budil se hodinu po usnutí a hrozně křičel a plakal. Neznali jsme to a byli jsme z toho opravdu vyděšení.

Asi po čtyřech měsících nastal první pokrok. Ráno, když se probudil, zalezl k nám do pelíšku a tulil se. Přestal se hádat a začal opatrně zkoušet nové věci. Snížila se jeho impulzivita, i když obezřetní jsme museli být stále. Po krásných chvílích se je nesnažil zkazit. Začal si více hrát. To mu předtím moc nešlo. Začal lépe mluvit. V té době mi také dala vědět maminka z vězení, že si chlapec poprvé sedl na klín k ní, že to dříve odmítal. Za to mi děkovala. Je důležité si uvědomit, že co do dáváme do našeho vztahu s dítětem, umí dítě později použít i jinde.

Později se začal po víkendech u dědečka se začal těšit k nám. Dědeček z toho byl celý nesvůj. Říkal, že je už chlapec úplně popletený a těší se k nám, že jede domů. My jsme s chlapcem ale dále pracovali i na vztahu k mamince a dědečkovi. Chlapečkovi nejprve trvalo dlouho po víkendu, než se tu zase usadil, ale později zvládal přechody od dědečka k nám lépe a lépe. A my jsme si mohli trošku odpočinout a věnovat se biologickým dětem.

Chlapec, který od nás odcházel, byl pořád ten zraněný chlapec, který k nám přišel, ale mnohé jeho projevy byly mírnější. Nemohli jsme zahojit všechno, co se na něm za ty roky podepsalo. Bereme to tak, že jsme mu dali rok a kousek klidu, zázemí a aspoň nějaké stability. Mohl zažít, jaké to je v úplné rodině, jak spolu komunikujeme. Naučil se tulit a objímat. A dokázali jsme ho potom pustit do života, i když kousek srdíčka odešlo s ním.

Jsme rádi, že jsme se ho ujali. Byli jsme jediní, kdo byl ochoten do rizika jít. Nelitujeme toho rozhodnutí a věříme, že jsme pomohli nejen jemu, ale i mamince. Nakonec ocenila, že mohl být u nás, a ne v dětském domově.

tým NRP