Připravili jsme pro vás několikadílný seriál rozhovorů se zkušenou pěstounkou Ilonou a jejím mužem o cestě k pěstounství a pěstounství jako takovém. Ilona a Pavel společně vychovávají čtyři děti, z nichž dvě mladší holčičky mají v pěstounské péči. V rozhovorech probereme jejich přípravu na pěstounství, co vše jako pěstouni už zažili i jaké to vlastně je být pěstounem a s čím se denně potýkají. Věříme, že vyprávění to bude inspirativní a budete z něj moc čerpat i vy.

Ilona je původní profesí účetní a ekonom, čemuž se na plný úvazek věnovala před tím, než se stala pěstounkou. Nyní se celodenně stará o přijaté děti. Pavel pracuje v IT a je své ženě velkou oporou. Bydlí v rodinném domku společně s babičkou a čtyřnohým kamarádem. Volný čas tráví rádi společně na výletech, hraním stolních her a zvelebováním zahrady.

Přípravy – než se vydáme na cestu pěstounství

Co vás vedlo k tomu stát se pěstouny? A jak na to reagovala vaše rodina, blízké okolí?

Chtěla jsem v životě dělat něco smysluplného a někomu pomoci. Když se má kamarádka stala před více jak 10 lety pěstounkou, začala jsem hltat každý rozhovor, článek, knihu, prostě cokoliv k tématu.  Pak se kolem mě objevovalo pěstounů víc a víc. Byli mi inspirací. Musel ale dozrát čas a také jsme potřebovali vyřešit bydlení. Jednoho dne jsem si uvědomila, že to odkládám, i když už veškeré podmínky máme, a je čas se rozhodnout.

Věděla jsem, že do toho můžu jít jen se souhlasem manžela a dětí. Přesvědčit manžela chvíli trvalo. Obrat nastal po přečtení rozhovoru s Petrem Zmudou, který se rozhodl stát se pěstounem po dlouhých letech práce v sociální oblasti a ve vedení dětského domova. Asi zabral mužský pohled na věc. Reakce okolí byly různé. Část rodiny se nám divila, část to zcela odmítla. Vzpomínám si, jak se můj bratr strašně rozesmál, když jsem mu řekla o našem úmyslu. U kamarádek jsem našla pochopení a někdy až nepatřičný obdiv, protože jsme sami netušili, do čeho jdeme. Při první návštěvě spádového OSPODu jsme dostali brožurku pro biologické děti, kde byly otázky a odpovědi. Doma jsme si s dětmi sedli a celé si to přečetli. Pamatuji si, že se tehdy asi desetiletý syn rozbrečel, že neví, jestli to zvládne. Nejdůležitější podle mě je, veškeré pochybnosti nepopírat, ale probrat. 

Jak hodnotíte cestu příprav a administrativních náležitostí spojených s posouzením pěstounů?

Já vím, že si strašně moc lidí stěžuje, že jsou přípravy dlouhé. No, na vlastní děťátko si taky počkáte. Pěstounkou jsem již pár let a vidím, že přípravy jsou velmi důležité. Narazili jsme většinou na příjemné lidi, kteří měli snahu nám pomoci celým procesem projít. Ano, nastalo období, kdy jsme čekali dlouho na jeden konkrétní papír a přišlo nám to jako zbytečné zdržení. Ale nakonec se ukázalo, že to tak mělo prostě být.

Samotná část příprav, ta psychologická, byla báječná. Po prvním odpoledni jsme šli domů s tím, že by takovou přípravou měl projít každý rodič, nejen ten, kdo se chce stát pěstounem. Měli jsme štěstí, že přípravu vedli manželé Hadašovi, oba psychologové a terapeuti. Vkládali do přípravy zkušenosti, humor a mužský i ženský pohled.

Jak byly do celého procesu zapojeny vaše děti, případně další členové domácnosti např. babička?

To je vlastně zajímavé. Už během příprav biologické děti mohou vnímat, že to bude jinak. Najednou jsme netrávili čas s nimi, ale na přípravách, na psychologických testech a děti byly doma bez nás. Pomáhala nám moje maminka, která je hlídala. Byla nám opravdu oporou. V rámci připrav přijela také paní psycholožka Hadašová k nám na návštěvu, aby nás lépe poznala. Děti mohly říct svůj názor na věc a dostaly nějaké úkoly. Byly také s námi u krajské psycholožky.

Můžete zpětně říci, že vás příprava na výkon pěstounství připravila?

Rozhodně. Ale bylo to právě tím, jak kvalitní přípravu jsme měli. Setkala jsem se s pěstouny z jiných krajů, kteří nikdy neslyšeli o citovém poutu, rané deprivaci a podobně. Přitom myslím, že jsou to klíčová témata. Ale žádné školení vás nepřipraví stoprocentně. On totiž člověk moc nevěří, že to bude tak náročné.

Co bylo pro vás v rámci přípravy nejnáročnější?

To si pamatuju úplně přesně. Bylo pro mě náročné tak často a na tak dlouho opouštět biologické děti a trávit volný čas jinde s někým jiným. V týdnu jsem byla v zaměstnání, část víkendu potom na přípravách. Věděla jsem, že to vydržet musíme a chceme, ale dodnes to mám živě v paměti.

Naopak na co s manželem rádi vzpomínáte anebo máte nějakou hezkou historku?

Přípravy manželů Hadašových byly plné dobrých rad a informací, které jsme ihned využili doma, mezi sebou i vůči biologickým dětem. Potkali jsme spoustu příjemných a sympatických lidí. A trávila jsem víc času sama s manželem (cesty tam a zpět, obědy).

A historku mám, jak to víte? V přípravě nás bylo asi sedm párů, ale byli jsme to zrovna my s manželem, kteří byli vybráni do scénky jako pěstouni. Jednalo se o modelovou situaci, kontakt s biologickými rodiči přijatého dítěte. Druhý pár, vybraný do role biologických rodičů, se do svých rolí vžil opravdu s vervou. Jiný kolega z příprav hrál dvouletého chlapce, který byl ze setkání plný rozporuplných pocitů. Běhal po místnosti, schovával se za křeslo. Byla to velká psina. Pro ostatní. Můj muž je málomluvný introvert. Místo pěstouna hrál strom. Prostě tam stál. Já běhala za přijatým synem, tahala ho z poza gauče a zároveň odrážela slovní útoky biologických rodičů. A to vše sledoval zbytek skupinky a dva vzdělaní psychologové. Bylo to strašné a po dlouhých 10 minutách jsem prosila, ať už to skončí. Muž byl ve své roli stromu teda celkem spokojený.

Vzkázala byste něco lidem, kteří pěstounství zvažují a odrazuje je poměrně dlouhá a náročná cesta, než se jimi stanou?

Víte, já znám několik lidí, kteří již pět let říkají, že jsou přípravy příliš dlouhé. No, za tu dobu by měli přípravy již dávno za sebou a doma nějaké děťátko, které potřebuje jejich náruč. Ze zkušenosti můžu říct, že nejtěžší je stejně ten moment, kdy se zvednete z gauče, jdete na úřad, zaťukáte a řeknete větu, která vám změní život: „Dobrý den, chtěli bychom se stát pěstouny.“ Ostatní už jde nějak samospádem. Ale tenhle moment jde čistě z vás.

 A co bych vzkázala? Jestli opravdu máte touhu pomoci nějakému děťátku, jděte do toho. Je to náročná, ale smysluplná cesta. Nebojte se dlouhých lhůt. Vám ten čas utíká rychleji než dětem, které čekají na otevřenou náruč.

Nezbývá než poděkovat za rozhovor, a v příští části se zeptáme např. na to, Jak dlouho se čeká na děťátko? Co je dobré si v mezidobí připravit? nebo také na zkušenost s prvním dítětem.

tým NRP