Připravili jsme pro vás několikadílný seriál rozhovorů se zkušenou pěstounkou Ilonou a jejím mužem o cestě k pěstounství a pěstounství jako takovém. Ilona a Pavel společně vychovávají čtyři děti, z nichž dvě mladší holčičky mají v pěstounské péči. V rozhovorech probereme jejich přípravu na pěstounství, co vše jako pěstouni už zažili i jaké to vlastně je být pěstounem a s čím se denně potýkají. Věříme, že vyprávění to bude inspirativní a budete z něj moc čerpat i vy.

Ilona je původní profesí účetní a ekonom, čemuž se na plný úvazek věnovala před tím, než se stala pěstounkou. Nyní se celodenně stará o přijaté děti. Pavel pracuje v IT a je své ženě velkou oporou. Bydlí v rodinném domku společně s babičkou a čtyřnohým kamarádem. Volný čas tráví rádi společně na výletech, hraním stolních her a zvelebováním zahrady.

Minule jsme si povídali o přípravách, o počátcích cesty pěstounství (odkaz na první část), co paní Ilonu vedlo k tomu stát se pěstounem nebo jak reagovala na toto rozhodnutí nejbližší rodina. Dnes se blíže zaměříme na to, jaké je čekat na první pěstounské dítě.

V době čekání na přijetí dítěte jste měli prostor se na to chystat, plánovat, měnit potřebné? Podařilo se vám to? A je to vůbec možné se na přijetí dítěte připravit?

To je dobrá otázka. Určitě je dobré se připravit, kde to jde. Podniknout dovolenou s velkými dětmi, našetřit peníze, udělat resty, protože pak je to opravdu kolotoč. My jsme s biologickými dětmi jeli na vysněnou dovolenou. Peníze jsou zase potřeba, protože jsme nevěděli, pro jaké děťátko nás kraj vytipuje a co budeme pořizovat. Nejprve totiž přijmeme děťátko a pak teprve žádáme a dostáváme příspěvek při převzetí dítěte.

Co je opravdu složité, je otázka zaměstnání. V té době jsem pracovala jako ekonom v automobilovém průmyslu a bylo potřeba někoho na mé místo zaškolit. Nikdo nevěděl, kdy nás pro někoho vytipují, kdy proběhne soud, kdy rozsudek nabyde právní moci, jestli se maminka neodvolá. I když jsem se moc snažila, nebyl odchod na mateřskou dovolenou nakonec v takové atmosféře, jakou jsem si přála.

Jak dlouho jste čekali na děťátko, které jste dostali do své péče? A jaké pro vás byly první dny s ním?

Schváleni jsme byli v květnu a krajský úřad volal v říjnu. Tedy po pěti měsících. Od února, kdy jsme byli na poslední schůzce u krajské psycholožky, nám bylo říkáno, že se ozvou brzy. To očekávání nebylo úplně příjemné. Realističtější přístup by byl mnohem vhodnější. Příchod chlapečka nebyl vůbec jednoduchý. Seznámili jsme se se spisem na krajském úřadě i přímo s chlapečkem v půlce října. Napsali jsme návrh k soudu a začalo se to komplikovat. Biologická maminka se zalekla toho, že by chlapec měl jít do nové náhradní rodiny a domluvila se s kamarádkou, že podá protinávrh. Chlapec k nám začal jezdit na celé víkendy.

Ještě dřív, než proběhl vůbec soud, proběhla případová konference na jeho OSPODu, kde jsme se sešli s dědečkem, přechodnou pěstounkou, klíčovou pracovnicí přechodné pěstounky, sociálními pracovnicemi OSPODu a sociálními pracovnicemi z kraje. Byla jsem to já, kdo navrhnul, aby k nám chlapec nejezdil, dokud se vše nevyřeší. Přála jsem si, aby se mohl stabilizovat. Neustálé změny pro něj nebyly dobré. Už jich zažil mnoho. Pravděpodobnost, že chlapec půjde ke kamarádce maminky, byla velká. Přání matky má přednost. Nastavili jsme krátké návštěvy u přechodné pěstounky a chlapec se dál vídal s dědečkem.

Soud byl stanoven na únor, tedy tři měsíce po zaslání návrhu. Chlapec nám byl nakonec opravdu svěřen do péče. Začal k nám jezdit na víkendy a po nabytí právní moci se přestěhoval natrvalo v březnu. Víkendy s ním jsme si moc užívali a těšili jsme se na něj. Byl to takový rodinný svátek. Ale začínali jsme lehce tušit, že to bude náročné.

Máte dvě biologické děti, jak ony samy přijaly nového člena rodiny?

Chlapeček byl miláček rodiny. Přes všechny potíže a těžkou poruchu citové vazby byl prostě úžasný. Všichni si ho zamilovali. Klučina byl velmi šikovný. Jakmile se uklidnila situace kolem kontaktů s biologickou rodinou, začal rozkvétat.

Z vyprávění vím, že jste přijmuli s manželem do rodiny děti dvakrát. Nejprve chlapečka, který byl po nějaké době matce vrácen do péče a naposled dívky, o které pečujete. Jak zpětně první dny, sžívání s dětmi hodnotíte?

Situace s chlapcem a s holčičkami se naprosto liší. První měsíc jsme u chlapce zůstali tak nějak na všechny problémy sami, s OSPODem, který nechtěl slyšet naše trápení, a zatím bez doprovodné organizace. Tu jsme si teprve vybírali. U holčiček jsme měli nakloněný OSPOD, vybranou doprovodnou organizaci, která ihned fungovala po našem boku a nulový kontakt s biologickou rodinou. Přestože bychom se mu nebránili.

Když jste přijmuli do péče chlapce, věděli jste, že to je s velkou pravděpodobností jen na nějakou dobu. Počítali jste s tím? Je možné to tak vzít, jako fakt a připravit se na to?

Ona ta pravděpodobnost byla asi 50 % a nikdo tomu moc nevěřil, ani někteří odborníci. Ale samozřejmě jsme to brali jako možnost. Já osobně jsem si myslela, že to mám v hlavě fakt srovnané a zvládnu to. Nebyla jsem připravena na to, jak moc si chlapce zamiluju a jak moc to bude bolet. Pravda je ale taková, že jsem se soustředila na něj, aby on změnu zvládl. Když si maminka upravila podmínky a mohla chlapce převzít do péče, zintenzivnili jsme kontakty, sepsala jsem jeho oblíbená jídla, připravila terapeutickou pohádku, kde jsem na příběhu veverčího kluka popisovala jeho příběh. Příběh končil právě návratem k mamince. Připravili jsme stěhovací mapu s fotkami domovů, kde zatím bydlel a s fotkou domu, kam se měl stěhovat. Vyrobili jsme stěhovací kalendář. Sestavila jsem album s nejdůležitějšími událostmi od narození, včetně doby s maminkou a přechodnou pěstounkou. Úplně jsem zapomněla připravit sebe. Jestli to vůbec jde.

Jako každý pěstoun máte svou provázející organizaci a místně příslušný OSPOD (pozn. orgán sociálně-právní ochrany dětí). Jak Vám byly a jsou nápomocny během výkonu pěstounské péče?

Doposud jsem měla možnost poznat tři OSPODy a vidím obrovské rozdíly v jednotlivých městech i pracovnících. Upřímně si myslím, že někteří by se měli více školit na téma poruchy citové vazby, rané trauma a problematiku kontaktů s biologickou rodinou. U chlapce jsme byli připraveni aplikovat rady psychologů z příprav. Týkají se nastavení klidového režimu, takového šestinedělí, času a prostoru na sžití. Ovšem to bylo v rozporu s představou OSPODu o kontaktech s biologickou rodinou. Bylo mi to líto. Chtěla jsem začít správně. Necítila jsem ale, že by sociální pracovnice chápala, proč je potřeba období adaptace a jak se na chlapci přesuny systémem podepsaly. Zpětně, po všech konzultacích u psycholožky a všech školení na problematiku dětí v náhradní rodinné péči, to vnímám ještě víc jako nešťastné.

Rozhodli jsme se změnit chlapci trvalé bydliště a tím i OSPOD. Nový OSPOD byl velkou podporou a věděla jsem, že můžu kdykoliv zavolat. Cítila jsem a věděla jsem, že jsou na jeho straně, že nejde o nás nebo o maminku, ale o chlapce a o to, aby mu bylo dobře.

Patřím mezi ty, které si chválí, že existují doprovodné organizace. Odchodem chlapce k mamince se ukončuje smlouva s doprovodnou organizací a po přijetí holčiček jsme okamžitě oslovili stejnou doprovodnou organizaci. A jsme spokojení doteď. Doprovodná organizace, když se to zadaří, je prostě parťákem na cestě pěstounstvím. My to štěstí máme. Naše klíčová pracovnice je především velice empatická žena se vzděláním v oboru. Kdykoliv jí můžu zavolat a vylít si srdíčko. Zároveň se mi snaží ukazovat na křižovatkách, jaké mám možnosti. Doprovodná organizace nám zajišťuje taky povinné školení, hlídání v případě potřeby, byla účastna všech případových konferencí a neméně důležité je, že nám přispívá na psychologickou pomoc pro děti.

děkujeme za rozhovor

tým NRP