Dnes si můžete přečíst krátký pohled na to, jak funguje adoptivní rodina z pohledu dětské psychoterapeutky, ale hlavně maminky. Za občas šílenou prací (ale dá se „práce“ v rodině nazvat prací?) se totiž skrývá neskutečná síla a pestrost rodiny, která se sešla z různých koutů. Autorka si přála zůstat v anonymitě, ale třeba to není naposled, co se s jejím vyprávěním setkáváme…

Jsem máma pěti dětí.

Když se mě někdo zeptá, co dělám, odpovídám: „Jsem máma pěti dětí.“ Až potom řeknu: „…a psychoterapeutka.“ Povolání matky je přece nadosmrti, psychoterapie jen na dobu, dokud ji budu moct dělat dobře. Obě povolání jsou náročná, ale každé jinak:

Psychoterapie je něco, v čem vidím veliký smysl. Mým snem bylo vystudovat medicínu. Postupně jsem ale zjišťovala, že západní styl medicíny zaměřený jen na tělo (bolí vás hlava – tady máte prášek) mi nevyhovuje. Začala jsem se zajímat o psychosomatiku (tělesné potíže ze stresu). Pak už byl jen krůček k psychoterapii. Dnes se zabývám psychoterapií dětí s poruchou attachmentu (vazby na blízkou osobu). Náročné je to v tom, že tyhle děti někdo dospělý, kdo o ně měl pečovat, ochraňovat je a milovat je se vším všudy, zklamal. Začaly věřit tomu, že se neměly narodit a že určitě maminku nebo tatínka (v mnoha případech oba rodiče) zklamaly, zlobily, moc plakaly atd., takže je rodiče opustili nebo se o ně nezvládli postarat. Logicky se zabývají otázkou „Proč zrovna moje máma nebo můj táta se o mě nestará, když u sousedů, spolužáků a jiných dětí na hřišti to funguje…?“. S tím se dá pracovat, pokud seženeme v okolí dítěte spolehlivého a bezpečného dospěláka, se kterým se tahle zkušenost prostě a jednoduše opraví.

Dítě potřebuje zažít, že když dospělý něco řekne, tak to platí, dále že když si zapomene na výlet pití, tak mu dá teta napít ze své lahve, nebo že když si rozbije koleno, nemá dělat, že nic, nebo zalézt do křoví a stydět se, ale má běžet za Martinou nebo Honzou, kteří se o něj starají. Největší problém je ale v tom, že není dost takhle bezpečných dospěláků. Ve filmových příbězích všechno vypadá dost sladce: Chudák dítě, ještě lépe siroteček, ujme se ho bezdětný manželský pár, který touží mít vlastní děti, ale nejde to, zamilují se do sebe na první pohled u plotu dětského domova a pak je střih na slzící matku a pyšného otce na vysokoškolské promoci jejich adoptovaného syna. Tak to může být, ale mezi tím je každodenní dřina, útoky na trpělivost, útoky na sebevědomí rodičů, útoky na intimitu, soukromí, vlastnictví… Žijete jako ve snu a říkáte si: „Je tohle vůbec možné? Buď jsem blázen já, nebo to dítě! A nebo se brzy zblázním!“ Já tyhle rodiny učím, jak se nezbláznit.

A tím úplně plynule přecházím z profese na mateřství. Doma totiž nemohu dát dobrou radu, nacvičit dovednost, větu a zavřít dveře. Doma žiju tuhle každodenní realitu sama (tedy s manželem, Bohu díky za něj!). Máme směs vlastních a přijatých dětí, kluků i holek. Schválně používám výraz „přijatý“. Jsme „adoptéři“. Děti přijímáme se vším, co si s sebou nesou v kufříku i v duši. Věříme v jejich lepší budoucnost, nic od nich neočekáváme. Rodičovské sny nám plní děti vlastní: jsou chytré, studují, mají kamarády, zájmy, jsou jedinečné. A pokud si někdo myslí, že nemají žádné problémy, tak se mýlí. Jedno naše dítě už v průběhu mého těhotenství bojovalo o život, o místo na světě a nemá to jednoduché ani v dospělosti. Všechny naše děti se musí prát s růzností povah v rodině, sdíleným prostorem pokojíčků, nacpaným autem, omezeným kapesným, vlastním vařením na dovolené, finančním limitem na telefon nebo počítač, oblečením po bratrancích, unavenými rodiči… Nemá cenu vyjmenovávat všechna úskalí velké rodiny. Z toho jednou možná vznikne kniha. 😊

O osvojení dítěte jsme s manželem uvažovali už v době, kdy jsme spolu randili. Bylo to nějak v plánu. Když uzrál čas, plán jsme začali uskutečňovat a podali jsme žádost o adopci dítěte. Neměli jsme žádné ambice ani speciální požadavky, byla v tom veliká svoboda. Samozřejmě jsme mnohokrát diskutovali o tom, co když se to nepovede a co když dítě v pubertě uletí a začne dělat věci, které nejsou v pořádku. Manžel je manažer v oboru IT, takže velký pragmatik, a vždycky mé úzkosti zahnal větou: „Ale to dítě dostane deset let pořádného života, to se nemůže jen tak ztratit!“ Na to jsem neměla co odpovědět.

Jsem člověk, který snese velkou zátěž, pokud situaci rozumí a vyzná se v ní. Jako terapeutka jsem věděla, co na sebe bereme za odpovědnost: nešlo samozřejmě jen o nás. Dítě vám rozboří stereotypy spánku i jídla, leze na záchod i do manželské postele, nebo naopak leze jen pod vlastní postel, kde ho musíte i krmit (podle toho, jakou poruchou attachmentu trpí), ale zasáhne to i vlastní děti, příbuzné, sousedy, vaše kamarády…

Jako máma vím dodneška, že to všechno stojí za šanci, že dítě bude moci prožít dobrý život. I když je to obrovská fuška. Šli jsme do toho opakovaně, i když ne bezhlavě. A musím dodat, že po dost dlouhé době, aby první přijaté dítě mělo jistotu, že ho nic a nikdo ve vztahu k nám nemůže ohrozit. To považuji za velmi důležité, protože tyhle děti opravdu potřebují být „jedináčky“, aby se uzdravily.

Asi málokdo má to štěstí, že je terapeutem s tak úzkou specializací a zároveň může své profesní dovednosti využívat pro přijaté dítě. Občas to u nás v rodině vypadá jako v blázinci, protože přijaté dítě začne třeba mlátit hlavou do zdi, protože nemá na kaši tři lžičky kakaa jako brácha, ale jen dvě (protože má mnohem míň kaše…), ostatní děti nechápou, proč to dělá, manžel se ho snaží uklidnit a já se v tu chvíli proměňuji v rodinného terapeuta, krizového interventa a vědmu zároveň, abych takovým situacím příště předešla a aby jim všichni rozuměli, věděli, jak se chovat, a přijaté dítě mělo maximální bezpečný prostor pro své zraněné emoce.

Pro běžné náhradní rodiče je nezbytné mít nějakého profesionála po boku, na telefonu a konzultovat s ním, co je např. vývojový výkyv a co už je patologie hodná terapie. Není to selhání, je to projev zodpovědnosti a zralosti, protože tyhle děti potřebují opravit své přesvědčení, že jsou k ničemu a že dospělí jsou nespolehliví a nestabilní, řvou, rozdávají facky a berou kapesné (v tom lepším případě, v horším zavírají do sklepa, nedávají najíst nebo znásilňují). Na to nestačí jen velké srdce a chuť někoho zachraňovat. Chce to železné nervy, vlídnost, trpělivost až do krajnosti (v zatím nejhorším týdnu jsme hledali – upozorňuji, že se jedná stále jen o jedno dítě! – 2x klíče s čipem, 3x lahvičku na pití, 1x boty, 1x jednu bačkoru, 1x mikinu, 1x odjelo dítě bez aktovky do školy, vymyslelo, že naše šrouby na trámech jsou kamerky, které sledují každý jeho krok, a dorazilo mě větou, že dřív mu bylo líp, protože se mohlo koukat na youtube, kdy chtělo a na co chtělo včetně mimozemšťanů, hororů a porna…).

Někdy si říkám, že jsem blázen, že ještě pracuji. Vždyť tohle je práce na plný úvazek! Každý den dvě pračky, dvě myčky nádobí, naježděných mnoho kilometrů taxikaření měsíčně (rozvozy do kroužků, školy, tréninky, soustředění…), nákupy jídla za pár tisícovek a smutná prázdná lednička po týdnu, ve skříni 20 kusů povlečení. Nejdříve pro případ, že by se někdo z nich počůral nebo pozvracel, později proto, aby si mohli vzít domácí povlečení i na internát nebo kolej. Metry nití na spravování děravých kolen u tepláků, prací prostředek jedině z akce, protože jinak bychom se nedoplatili… Ale v případě adopce to jinak nejde, dítě je naše a za něco ta ztracená trička musíme dokupovat. Na štěstí máme spoustu kamarádů a stačí napsat na WhatsApp: „Holky, přijímáme trička a tepláky, velikost 122.“ A každé bzíknutí telefonu znamená jednu tašku oblečení. Díky všem!

Určitě by bylo zajímavé zeptat se i našich dětí, jak se jim žije v této „patchworkové“ rodině. (Patchwork je textilní technika sešívání malých kousků látek do vzorů, kdy se z nich sešívají deky; je to velmi pracné, ale nádherné.) Co se naučily (určitě diplomacii, vyjednávání, dělit se, užít si i maličkost, např. chvilky, kdy jsou jedináčci a mohou si nás užít samy pro sebe, skromnost, vyjít s penězi…)? Co jim to bere (soukromí, místo kila jahod mají misku, místo třech řízků bez kaše mají kaši s řízkem, telefon jim musí sloužit do úplného rozbití…)? Ale co jim to dalo určitě, jsou vztahy. Jednoho dne budou vědět, že můžou zavolat jednomu bráchovi, který jim pomůže se stavbou nového plotu, jedna ségra jim upeče na oslavu dort, další brácha vezme jejich děti na skvělý tábor, který vede, k další ségře si můžou třeba jít odpočinout od vlastní práce v kanceláři a přijet sušit seno pro koně…

U nás doma je to podobné jako s patchworkem: jsme pestří barvou pleti, zájmy, nadáními, silou, uměním vařit, uzvednout cihlu nebo zahrát skladbu na kytaru, přesto mám pocit, že ladíme a v celku vytváříme na pohled něco krásného.