Přinášíme vám první část upřímného a otevřeného rozhovor s přechodnou pěstounkou, ve kterém popisuje všechny svoje strasti, ale i krásné okamžiky péče o děti na přechodnou nebo nezbytnou dobu. Jak se jí dařilo spolupracovat s biologickými rodiči, pomocnými organizacemi a úřady. Přestože by někteří mohli brát některá její vyjádření osobně, je nutné tento rozhovor brát jako upřímnou zpětnou vazbu od někoho, kdo se v poslední instanci stará o opuštěné děti.

Když jsem viděla všechna ta miminka, byl to prostě takový impuls, kdy jsem si říkala: „A dost!“

Chtěla jsem se zeptat, jestli byste krátce představila sebe a svoji rodinu.

Jmenuji se Blanka Hubáčková, je mi teď už 57 let. Dělám pěstounku zhruba od roku 2015. Manžel pěstounem není, ale musel si taky se mnou projít celým školením. Mám dvě dcery. Jedné je 37 let, ta čeká druhé miminko, a mladší je 34 let a má jedno dítě. Bydlíme v domečku na vesnici.

Kdy přesně a za jakých okolností Vás poprvé napadlo začít se zajímat o náhradní rodičovství?

Nejdříve jsem dělala v nízkoprahovém zařízení s romskými dětmi. Pak jsem přešla do dětského domova – speciálního dětského domova se základní školou.

Myslíte v Jaroměři?

Ano. A byli jsme se podívat ve ZDVOPu (Zařízení pro děti vyžadující okamžitou péči – pozn. redakce) ve Dvoře Králové. A tam, když jsem viděla všechna ta miminka, byl to prostě takový impuls, kdy jsem si říkala: „A dost!“ Stejně si tu práci v hlavě nosím domů, tak proč bych to nemohla dělat doma?

Vy jste se stala pěstounkou mezi prvními, že?

Ne, ne, ne. Takhle úplně to nebylo.

Tak pár let poté, co začala platit novela…

Ano, ano.

Návštěva toho dětského centra je tedy dost emočně náročná…

Já jsem si tak strašně chtěla vzít jedno z dětí domů. Byl to malý cikánek, ten byl tak úžasný! Hned bych si ho vzala.

Je to náročné. Kdy jste se tedy rozhodla být pěstounkou přechodnou? Proč jste nešli do dlouhodobé pěstounské péče?

Protože už jsem si říkala, že už máme dost. Že už máme hodně let a nikdy nevíte, jestli dokážete to dítě dovést do dospělosti. Proto jsme šli do přechodné péče.

Domnívala jsem se, že pěstounem je i Váš manžel, protože když jsme si tenkrát předávaly Vendulku (jména dětí byla změněna – pozn. redakce), všude Vás, kde to je potřeba, doprovázel…

Doprovází.

…a pomáhá Vám. Je pro Vás opravdu velkou oporou. Je to i nadále?

Je!

Je aktivní a zapálený, přestože je zaměstnaný.

Přesně tak. Když potřebuji k soudu nebo něco jiného, tak hlídá. Prostě si vezme dovolenou a hlídá.

K přesvědčování o tom stát se přechodnými pěstouny: co na tu prvotní myšlenku říkal a musela jste jej nějak přesvědčovat?

Nejdříve mi řekl, že jsem se zbláznila. Holky už doma nejsou a chci další dítě domů? Bavili jsme se o tom, přemýšlel nad tím. A netrvalo to dlouho. Trvalo to asi dva dny. Vyplnili jsme papíry, donesli jsme je na OSPOD (Odbor sociálně-právní ochrany dětí – pozn. redakce) a pak už jsme jenom čekali.

Takže žádné dlouhé přesvědčování nemuselo být?

Ne.

Sdílel s Vámi tu touhu pomoct dětem?

Ano, od samého začátku.

To je dobře.

A byly tam některé děti, které byly vysloveně jenom jeho. Jeli jsme si třeba pro chlapečka do nemocnice a než jsem tam podepsala předávací dokumenty, měl chlapečka na rukách a chlapeček byl jeho.

A nesl si ho domů on, a ne Vy?

Ano, ano.

Jak se Vám podaří, když je navázaný na manžela a když ho takhle okouzlil, pak si to děťátko doma získat?

Takhle to pak úplně není. Ale je fakt, že kdykoliv přijde domů z práce, tak ho to děťátko letí jako první ke schodům přivítat. Normálně se manžel naobědval a šel do dílny honem rychle něco dělat, ale teď si hraje s dětičkami – s těmi malými. (smích)

Takže je do toho taky tak emočně vtažený?

Je.

Má se dobře, roste, dobře se vyvíjí, všechno je v pořádku. To by úplně stačilo

A jsou děti, které mu vyloženě víc přirostly k srdci tak, že i pro něj je pak jejich odchod těžký?

Třeba u Sárinky, kterou jsme předávali ze dne na den, to nemá zpracované dodnes. Protože my jsme ji od té doby neviděli. Tam prostě taková díra je a když jedeme náhodou přes místo, kde bydlí, nebo kolem, má takové nutkání se tam jet podívat.

To bylo dítě do osvojení, nebo do pěstounské péče?

Do dlouhodobé pěstounské péče.

A pěstounka neměla tendenci se s Vámi nějak spojit?

Vůbec.

Odstřihla Vás?

Úplně, protože řekla, že je na mě Sárinka moc navázaná a že se jim to moc nelíbí a předělají si ji k obrazu svému.

Ani nějaké rady od Vás?

Nic nechtěla slyšet. Tato paní nechtěla slyšet vůbec nic.

A je to běžné, že předání dítěte takto probíhá? Nechtějí Vaše rady, nebo naopak jsou rádi, vděční za ně?

Problém je s dlouhodobými pěstouny. Když je to do adopce, když je to do biologické rodiny, je to úplně v klidu a pohodě. Nechají si poradit nebo se zeptají. Není to tak, že bych jim vnucovala svoje rady, ale sami se zeptají. Když to jsou dlouhodobí pěstouni, je to vždy takové divné.

Měli jsme desetiletou holčičku a než jsme ji předali, bylo vše v klidu, rozuměli jsme si, vše dobré. Ale pak jí řekli: „Tady ten rok, co tady bylo, zapomeň.“ A začala žít nanovo. Takže nejenže musela odstřihnout nás, a to nechtěla, brečela u toho, ale musela odstřihnout i kamarádky.

To je proti všem doporučením, která dávají dětští psychologové a odborníci v oblasti NRP (náhradní rodinné péče – pozn. redakce). A OSPOD na tohle nějak reaguje? Mají ti pracovníci tendenci doporučovat návštěvu i po předání, nebo se do toho vůbec nevkládají?

Většinou se do toho nevkládají.

Už to nechávají být.

Hmm.

Berou to tak, že už jste dítě předala a už se Vás to netýká?

Už se mě to netýká a už se nemůžu ani zeptat. Jak se má a tak.

To je docela kruté.

To je… to je hodně kruté. Ale jsou OSPODy, které s Vámi poté komunikují dál.

Řeknou Vám, že se má dobře…

…roste, vše je v pořádku. Ale pak jsou OSPODy, které Vám neřeknou vůbec nic.

Je to náročné tu práci pak dělat, když nemáte zpětnou vazbu? Když jsme se bavily o Vendulce, kterou jste měla jako miminko, předávala ji po sedmi měsících, tak to je pro Vás motor, že ta práce má smysl.

Že to má smysl, no. Takhle. Když předám dítě a už o něm nic nevím, tak to bolí. Ona by stačila jednou za rok fotka. Má se dobře, roste, dobře se vyvíjí, všechno je v pořádku. To by úplně stačilo. Ale když pak nevíte nic, je to hrozný. A je to právě o dvou holčičkách, ze stejného OSPODu a se stejnou sociální pracovnicí.

A manžel má stejnou potřebu zpětně vědět, jak se těm dětem daří?

Má.

Bavíte se spolu o tom?

Vždyť ty děti s námi žijí, tak jsou jako naše. I když nejsou naše, tak jsou jako naše.

x

x

Následující část rozhovoru vám přineseme zase opět za týden.

Jména dětí pozměněna.