Uveřejňujeme druhou část rozhovoru o péči o dítě s cizí státní příslušností. O kontaktu s původní rodinou nebo používání nezvyklého jména v českém prostředí. Přejeme vám příjemné čtení.

Mluvili jsme o identitě dítěte, zpracování historie… Jak to má syn s kontaktem s biologickou rodinou?

Kontakty s biologickou rodinou jsme začali asi kolem sedmi let syna. Začala taková intenzivní příprava na setkání s biologickými rodiči, kdy nám velmi pomohla Míša Chlápková a Ondřej Máslo, kteří velmi intenzivně pracovali na tom, abychom to my jako rodina zvládli. A zároveň pracovali s biologickými rodiči, aby toto setkání bylo co nejlépe naplánováno s ohledem na syna.

Když byl syn v první třídě, asi dvakrát se viděl se svými rodiči. Musím říct, že já sama jsem se kontaktu s biologickými rodiči hrozně bála. Jednak jejich zdravotního a sociálního zatížení a jednak abych o syna nepřišla. Tento můj strach opadl v momentě, kdy mi při našem setkání došlo, že to jsou nešťastní lidé, kteří potřebují řešit svůj vlastní život a nemají kapacitu starat se o dítě.

Od devíti let syna jsou pravidelně nastaveny kontakty s biologickou matkou, kdy si spolu telefonují. Maminka je v současné době v České republice a otec v zahraničí.

Tenkrát mi provázející organizace říkala, že je pro syna strašně moc důležité, aby své biologické rodiče viděl a měl o nich nějaký obraz, se kterým se může dál pracovat. Dnes již vím, že měla naprostou pravdu. Že tenkrát to setkání bylo potřeba a čerpáme z něho dodnes. Syn hlavně ví, jak jeho rodiče vypadají, a má o nich informace a představu.

V souvislosti s kontaktem s biologickou rodinou a dalšími náležitostmi bylo v rámci soudního jednání řešeno zbavení rodičovské odpovědnosti biologických rodičů. A již nějakou dobu jsme Matyho poručníci. Syn sám také projevil zájem o to být českým občanem. Což se nám později podařilo.

Syn má na naše podmínky neobvyklé jméno. Hovořili jste někdy doma o změně jména? Jak se do toho zapojil Váš syn?

Jak jsme se už bavili, děti ve škole a kamarádi ho oslovují „Maty“. My doma také. O změně jména jsme hovořili. Zatím je to otevřené. Necháváme to spíše na dobu, kdy bude zletilý. Ještě musím dodat, že biologičtí rodiče se změnou jména nesouhlasí.

Jak vnímáte podporu provázející organizace, vzdělávání, konzultace s OSPOD?

Bez podpory všech pracovníků bych si to možná nedovedla představit, protože jsem opravdu nikdy neměla pocit, že bychom na to byli sami. Když se vyskytne nějaká situace, se kterou bych potřebovala pomoci, mám za sebou vždy tým odborníků, na které se mohu obrátit. Ať už se jedná o orientaci v nějakých legislativních záležitostech, kontakt s biologickou rodinou, nebo nejasnosti při výchově a tak dále.

Pravidelné vzdělávání vnímám jako přínosné. Člověk se dozví spoustu nových věcí a samozřejmě ne všechny, ale většinu vzdělávacích seminářů vnímám jako smysluplnou a využitelnou v reálném životě.

A to, že při pěstounství existují daná pravidla, považuji za samozřejmé, protože je potřeba jednak mít podporu, ale zároveň i kontrolu, protože ne každý může péči zajišťovat vhodně.

Co Vám pěstounství přineslo?

Vedle samozřejmé radosti přivítat nového člena rodiny a pomoct nějakému dítěti zejména možnost seznámit se se spoustou zajímavých lidí. Jako přínosné hodnotím i přípravy a vzdělávání, kde si člověk uvědomuje spoustu vztahových záležitostí. Zároveň mi to ve své podstatě prodloužilo mládí a s manželem nás to více semklo. A nakonec dobrý pocit, že se staráme o syna, vlastně o dítě, které by jinak vyrůstalo v dětském domově, a my jsme mu tak mohli nabídnout lepší budoucnost. Musím říct, že si pěstounství prostě užívám.

Nyní se v médiích často objevuje téma NRP, nedostatek pěstounů, mnoho čekajících dětí v ústavních zařízeních atd. Co byste vzkázala lidem, kteří nad pěstounstvím přemýšlí a jsou tomu nakloněni, ale stejně si pořád nejsou jistí a mají obavy, třeba zda to zvládnou?

To, že člověk má obavy o to, aby zvládnul péči o dítě, které má nějakou zátěž, je pochopitelné. Jak už tady několikrát zaznělo, my jako pěstouni máme obrovskou podporu ze strany provázejících organizací a úřadů. Člověk na to nikdy není sám.

Děkujeme rodině za rozhovor a přejeme jim mnoho štěstí! 🙂