Část dětí v náhradní rodinné péči nepochází jen z české populace, ale i ze zahraničí. Přinášíme vám rozhovor s pěstounkou dítěte s cizí státní příslušností. Povídali jsme si nejen o samotné péči, ale i o práci s identitou dítěte, jaké obtíže, ale i příležitosti může tato situace přinést.
Co Vás vedlo k pěstounské péči?
Po tom, co nám s manželem vyrostly děti, jsem měla více času, který jsem chtěla smysluplně využít. Byla to asi náhoda, že jsem v trutnovských radničních listech narazila na informace od paní Adamcové o pěstounské péči. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes, měla jsem na sobě dlouhý modrý kabát s kapucí a šla jsem se na úřad optat, co to obnáší.
Jsem jedináček a vždy jsem tím trpěla. Měla jsem vždy velkou touhu mít tři děti. S ohledem na svůj zdravotní stav jsem si netroufla na další těhotenství a zároveň jsem chtěla pomoci cizímu dítěti. Můj dědeček nebyl vychováván náhradními rodiči a manželův tatínek byl do osmnácti let v dětském domově. Vnímám u nich podstatné rozdíly v osobnosti a chování.
Od té doby, co jsme si vzali Matýska, jsem s ním jezdila ke zmiňovanému dědečkovi a začali jsme si o náhradním rodičovství povídat víc. Manžel mé rozhodnutí vzít si do péče cizí dítě přijal bez problémů. Jen jsme si museli ujasnit, jaké dítě přijmeme.
Jak zpětně hodnotíte přípravy a formální náležitosti, které musí člověk splnit, aby se mohl stát pěstounem?
Ač se celý ten proces může zdát zdlouhavý, hodnotím ho jako přínosný a potřebný. Přípravou jsme procházeli u manželů Hadašových, paní Říčařové a Janatové. Uvědomila jsem si spoustu věcí jak ve vztahu k výchově dětí, tak i ve vztahu k manželovi.
I manžel si v průběhu příprav a péče o Matýska uvědomil spoustu věcí a více se zapojil do péče o děti.
Mám ráda nové věci, ráda se učím a poznávám. Mám spíše akční a společenskou povahu a tak pozitivně přijímám možnosti vzdělávání v rámci pěstounské péče.
Co pro mě bylo nejtěžší, bylo čekání na telefon od krajského úřadu, že pro nás mají vytipované vhodné dítě. Musím říct, že během pěstounství jsem se setkala se spoustou dobrých lidí – ať již ze strany úřadu nebo doprovázejících organizací. Všichni vám v případě potřeby pomůžou, nabízejí vám obrovskou podporu a nikdy jsem neměla pocit, že na vzniklé problémy, které se během péče o syna vyskytnou, budeme sami. Naopak, vždy mám za sebou tým odborníků.
Jste velká rodina, máte své biologické děti. Co ony říkaly na vaše rozhodnutí stát se pěstouny? A kolik jim v té době bylo? Obnášelo to pro ně něco?
Největší radost z toho, že přijmeme do naší rodiny nové dítě, měl náš syn, kterému bylo kolem čtrnácti let. Byl v té době v pubertě a měl radost, že ode mne bude mít klid. Moc dobře věděl, že se má pozornost rozprostře i mezi dalšího, nového člena rodiny. Dcera vše přijala úplně bez problémů, bylo jí v té době kolem sedmnácti let. Dnes je již dospělá a samostatná a uvažuje tak, že by chtěla mít jedno své dítě biologické a druhé by přijala z dětského domova.
Děti mají mezi sebou vzájemně moc hezké vztahy. Dcera mi v počátku s péčí o Matyho hodně pomáhala. Necítila jsem mezi nimi žádné pnutí a spory. V rámci příprav děti procházely psychologickým vyšetřením a testy jim vyšly perfektně. Mohli jsme tedy přijmout dalšího člena do rodiny.
Jaké byly Vaše představy o dítěti, které byste přijali do své rodiny?
Původní představa byla přijmout do péče tříletou holčičku. Chtěli jsme dítě, které bude vzdělavatelné, aby nemělo nějaký mentální hendikep, to jsem věděla, že bych nezvládla. A manžel si nepřál přijmout romské dítě, protože z dětství měl negativní zkušenosti s romskými vrstevníky. Nevadilo nám přijmout dítě jiné státní příslušnosti, a nakonec jsme přijali pětiletého chlapce s cizí státní příslušností, který žil asi rok a půl v dětském domově. Jeho rodiče byli HIV pozitivní, měli žloutenku, a i přes zřejmé obavy jsme po konzultaci s lékaři chlapce přijali do péče.
Když jsme se jeli podívat do dětského domova, Matýsek nám ihned učaroval. Bylo vidět, že on vzhlíží k mužům, protože velmi hezky reagoval na manžela.
Ještě musím říci, že vždy jsme měli ze strany orgánu sociálně právní ochrany dětí všechny informace o dítěti. Občas slyším ze strany pěstounů, že jim sociální něco o dětech neřekla atd.; to se u nás nikdy nestalo. Naopak nám bylo vše řečeno, byli jsme upozorněni na rizika a možnosti řešení dané situace.
Máte dítě jiné národnosti. Pracovali jste a pracujete s identitou dítěte? Případně jakou formou, co pro vašeho syna mělo největší přínos?
Syn má zachované své jméno a příjmení. Tety v dětském domově mu začaly říkat Maty. A to používá i v rámci docházky do školy. On sám si na sešity píše Mat a naše příjmení, učitelky to respektují i přesto, že jeho jméno a příjmení je jiné. Mám trošku obavy, jak to bude posléze na střední škole, protože jak syn takto používá naše příjmení, nevím, jestli a jak to budou respektovat na střední jeho spolužáci a učitelé.
Jinak s identitou syna pravidelně pracuje klíčový pracovník naší doprovázející organizace Dar. Musím ocenit jejich profesionální přístup a podporu při vzniklých problémech, které jsme řešili. Nejvíce nám pomohli, když bylo Matymu kolem sedmi let a mělo dojít k prvnímu kontaktu s biologickými rodiči.
Jinak, my si doma běžně povídáme o věcech, jak jsou, tedy i o tom, že k nám Maty odněkud přišel a má své vlastní biologické rodiče.
Vy jako rodina jste neměli problém přijmout dítě cizí státní příslušnosti? Jaké bylo přijetí vašeho okolí, blízké rodiny, přátel, cizích lidí? A setkali jste se někdy s negativní reakcí?
Nesetkali jsme se za celou dobu s žádnou negativní reakcí. Naopak vnímám ze strany lidí, se kterými se setkám a kteří vědí, že jsme pěstouny, vstřícné chování. Jedinou negativní reakcí je to, že, jak mám dojem, Matyho zatěžuje jeho rodné jméno.
Když se ohlédnete do minulosti, jak byste hodnotila Vaše začátky sžívání? Co jste nejvíce řešili, zda byly nějaké problémy, něco vás pozitivně překvapilo…
Musím říci, že syn se do naší rodiny zapojil fantasticky. Z počátku nás oslovoval „teto“, „strejdo“. My jsme mu nabídli možnost oslovování „mami“, „tati“, až bude chtít. A to netrvalo dlouho.
Pamatuji si, že když se u nás poprvé koupal ve vaně, strávil tam asi dvě hodiny a byl z toho nadšený. Z počátku měl svou postel u nás v ložnici a spali jsme všichni společně a asi od devíti let začal spát sám. Z počátku měl špatné sny, budil se, hodně si toho zažil.
Během péče o syna jsem se setkala se vstřícným chováním. Jediné, co pro nás vždy bylo zatěžující, byly návštěvy na Cizinecké policii, které probíhaly velmi úředně bez ohledu na specifika dítěte.
Jaké mají mezi sebou vztahy všechny Vaše děti?
Jak zaznělo předtím, vztahy mezi dětmi jsou od počátku velmi hezké a vstřícné.
Co byste mohla říci o svém synovi, kterého máte v PP?
Syn je momentálně v pubertě. Někdy je to samozřejmě, jako s každým v jeho věku, těžké. Je to inteligentní mladý muž, který si umí se vším poradit. Cítím z jeho strany vděk a lásku za to, že jsme mu poskytli místo v naší rodině.
Druhá část rozhovoru bude zveřejněna již brzy 🙂