Jaká byla vaše cesta k osvojení?
Mít vlastní rodinu byl náš sen. Bohužel biologickou cestou se nám to nedařilo. Měli jsme za sebou několik nezdařených pokusů o umělé oplodnění. Každý neúspěšný pokus byl psychicky náročný a bylo těžké pokračovat. O osvojení jsme nikdy neuvažovali. Po osmi dlouhých letech neúspěchu, nadějí a následného zklamání se však osvojení jevilo jako možnost. Museli jsme tuto myšlenku přijmout. Po nějaké době, kdy jsme si zjišťovali informace a četli příběhy jiných rodin, nám to však přišlo jako přirozená cesta.
Osvojení byla u vás od začátku jasná volba anebo jste třeba i zvažovali dlouhodobou pěstounskou péči?
Od počátku šly naše úvahy cestou osvojení. Důvodem bylo hlavně to, že jsme žádné děti neměli. A chtěli jsme děti od miminka. Nyní, kdy máme dvě krásné, osvojené děti a jsme šťastná rodina, dokážeme uvažovat i o dalších scénářích.
Jak zpětně hodnotíte administrativní náležitosti a přípravy, které jsou nezbytné k tomu, aby z vás byli náhradní rodiče?
Od prvního impulzu až po úspěšné osvojení dvou dětí vedlo dlouhých 5 let. V součtu byl administrativní proces celkem sousto. Prvotní konzultace u místního OSPODu, šetření u nás doma, podání žádosti, prvožadatelská příprava, návštěva psycholožky u nás doma, rozhovor s psycholožkou na úřadě, psychotesty, úspěšné zařazení do evidence žadatelů, první telefonát z úřadu, seznamování s novým členem rodiny, první soudní řízení ohledně svěření do předběžné péče, druhý a finální soud ohledně osvojení. A to samé kolečko s druhým dítětem. Bylo to však 5 let, kdy se nám sen manifestoval před očima. Oproti předchozím osmi letům stresů to byla procházka růžovým sadem. Velmi nás pozitivně překvapilo, jak byl proces zvládnutý po úřední stránce. Slýchali jsme o nepříznivých scénářích a příbězích jiných žadatelů. My jsme však v tomto procesu větší neúspěch nezažili. Za co jsme velmi vděční, byl přístup všech zúčastněných profesionálů. Jde o pracovnice lokálního OSPODu, Krajského úřadu, terapeutický tým, OSPOD dítěte i soudce. Setkali jsme se s velmi vlídným a zároveň profesionálním přístupem, který jsme, popravdě, nečekali.
Zároveň se nás naše okolí ptalo: „A kolik Vás to stálo?“ Odpověď byla, že nic. Je to státem hrazená služba. Oproti tomu neúspěšné umělé oplodnění nás stálo cenu osobního automobilu. Rád bych touto cestou poděkoval všem, kteří přiložili ruku k dílu a na celém procesu se podíleli.
Jako osvojitelé nemáte povinnost spolupracovat s doprovázející organizací jako pěstouni, ale máte tu možnost, využíváte možnosti doprovázení?
Tuto možnost jsme nevyužili. Ani nás ta varianta nenapadla. Pravděpodobně jsme necítili důvod. Jednou jsme požádali o radu organizaci, která nás provázela druhožadatelskou přípravou. Ta nás odkázala na odbornou pomoc, kde jsme získali potřebné odpovědi a podporu. Jednalo se o jednorázovou záležitost.
V současné době pečujete o své dvě adoptované děti, máte v plánu rodinu ještě rozšiřovat? A naplnilo osvojení vaše očekávání, vaše touhy?
Toto je u nás aktuální téma. Nemáme ohledně toho jasnou představu. Zatím je to tak, že se této možnosti nebráníme a zůstaneme v evidenci žadatelů.
Osvojení naplnilo naše očekávání plně funkční rodiny. S dětmi je mnoho práce. Je však radost sledovat jejich pokroky. Naše dětičky jsou z jiné galaxie. Jsou to úplně jiné bytosti, než jsme my nebo než jsou naši rodiče. Učíme se naše světy propojovat a dávat jim vše, co od nás potřebují. Jsme aktivní, chodíme s nimi na túry, létáme k moři a kempujeme. Jsme za ně vděční.
Povíte nám příběh vašich dětí a vlastně i váš, kde se vaše cesty spojily…? S ohledem na to, co mají vaše děti za sebou, máte za to, že vyžadují nějakou specifickou péči?
S princeznou jsme se seznámili v jejích pěti měsících. Přišla k nám od moc fajnových přechodných pěstounů. I oni pro naši cestu byli moc důležitými osobami. Dcerka se u nich měla dobře. Vzali si ji přímo z porodnice, kde ji nechala její biologická maminka. Ta se toulala po ulicích a vedla neveselý život. Na dcerku to mělo vliv a občas nastane moment, kdy se to projeví. V takové situaci musíme být hodně v klidu a zahrnout ji láskou a pochopením. Není to vždy jednoduché. Na naše rozpoložení totiž reaguje jako barometr. Musíme také pracovat s okolím, jako jsou členové širší rodiny nebo učitelky ve školce. Konzultujeme s nimi to, jak vytvořit co nejlepší prostředí. Chceme touto cestou poděkovat jak úžasným pěstounům, tak všem, kteří nám s výchovou pomáhají.
Jako druhý k nám přišel krásný klouček. Ten měl příchod na svět daleko pohodovější. Biologická maminka ho také nechala v porodnici. Do té doby však fungovala běžným způsobem a dávala dítěti to, co potřebovalo. Proces svěření do předběžné péče byl také rychlejší; dostal se k nám v šestinedělí. Bylo to dobře jak pro něho, tak pro nás. Je to takové dítě za odměnu, na které se ani neumíte zlobit. K oběma dětem se však snažíme přistupovat citlivě.
Jak pracujete s tématy identita dítěte a biologická rodina? Je to pro vás tak trochu tabu, anebo naopak to od začátku berete jako přirozenou součást vašich životů a pracujete s tím přiměřeně věku svých dětí?
Od začátku s tímto tématem pracujeme intenzivně. Vzali jsme si to jako jednu z důležitých rad prvožadatelské přípravy. Dcerce otevřeně říkáme, že se o ni maminka nemohla starat a tak si ji vzala teta (přechodná pěstounka). A následně jsme si ji vzali my. Jde nám o to, aby to pro ni bylo přirozené. Chceme, aby tuto informaci měla čas přijmout svým způsobem. Můžeme jí to sdělit citlivě a detaily její cesty jí nadávkovat postupně. Je to lepší, než to tajit a dočkat se toho, že se to dozví např. ze školy nevhodným způsobem od někoho nevhodného.
Pokud s tím pracujete, jakou formou? Co se vám osvědčilo? Na co děti reagují? Co naopak není pro vás?
Dcerky se ptáme, kde se narodila. Jak se jmenovala její biologická maminka. Jak se jmenovala teta, která se o ni starala. Nejprve jsme jí to sdělovali formou pohádky a příběhu o zvířátkách. Jak se medvědí maminka starala o malé koťátko. Brzy jsme však zjistili, že můžeme mluvit úplně otevřeně. Všechny detaily, které známe ze spisu, jí však nyní nesdělujeme. Není to potřeba. Počkáme, až se nás sama zeptá, až bude starší. Tajit jí nic nebudeme. Teoreticky jsme připraveni i na to, že až bude starší, bude pátrat po svých kořenech. Zda jsme na to připraveni i prakticky, se ukáže.
Mnoho osvojitelů slaví narozeniny a přivezeniny. Slavíte je také?
Přichozeniny slavíme a připomínáme si i jiné důležité momenty, jako jsou např. soudní rozhodnutí.
Jak zpětně hodnotíte přijetí okolím vašeho rozhodnutí (stát se náhradními rodiči), přijetí vašich dětí?
Reakci širší rodiny hodnotíme kladně. Dosud musíme ostatním členům vysvětlovat, jak s našimi dětmi jednat. Není však pochyb o tom, že je považují za vlastní tak, jako my.
Je něco, co byste sami chtěli k osvojení, náhradnímu rodičovství říci?
Jsme rádi, že taková možnost je. Je to požehnání jak pro nás rodiče, tak pro děti. Ještě jednou chceme poděkovat všem, koho jsme na cestě za tímto snem potkali.
A co byste vzkázali lidem, kteří s myšlenkou koketují a tak trochu se třeba bojí nebo si říkají „mám ještě čas“, odsouvají to…?
Rádi bychom Vás v tomto podpořili. Pokud bychom o této možnosti věděli dříve nebo nám byla doporučena, možná jsme si mohli ušetřit pár let čekání. Každá cesta má však své opodstatnění. To, že čtete tyto řádky, má také svůj důvod. Začněte tím, že si zjistíte více informací. Přečtěte si nějaké příběhy i informace z oficiálních zdrojů. Zajděte si popovídat na OSPOD. Pokud máte obavy z něčeho neznámého, je to přirozené. Možná však budete překvapeni, kolik nápomocných lidí potkáte. Možná budete číst i neveselé příběhy nebo uslyšíte o překážkách. Nenechte se jimi odradit. Vaše cesta může být úplně jiná. Přejeme Vám na Vaší cestě otevřenou mysl a otevřené srdce. Možná je na konci cesty bytost, která Vás potřebuje a kterou potřebujete Vy.