- Povíte nám Váš příběh za cestou k pěstounství?
Příběh začal už za mého dětství… Moje sestřenice byla s manželem pěstounka a měla v péči několik hendikepovaných dětí a k tomu své biologické děti. Pravidelně jsme společně prožívali školní prázdniny. Byly to krásné časy, ráda na to vzpomínám. Pěstounství bylo pro mě úplně normální a přirozené. Časem se staly pěstounkami další dvě mé sestřenice. Vystudovala jsem zdravotnickou školu a seznámila jsem se s mým manželem, který má otevřené srdce pro opuštěné děti a dokázal si představit, že by se o takové dítě mohl postarat.
- Jak dlouho jste přemýšleli o tom, že byste se stali pro nějaké děťátko náhradní rodinou?
Myslím, že jsme o této možnosti mluvili od začátku našeho vztahu, ale nebylo to nějak aktuální téma. Opravovali jsme dům a přirozeně jsme chtěli, aby se nám narodily biologické děti. Pevně rozhodnuti jsme byli po narození dcery, kdy jsme podávali žádost a pak prošli přípravami. Pak se nám narodilo druhé dítě a zprostředkování jsme přerušili na dva roky.
- Jak zpětně hodnotíte jednání s úřady, přípravy a celý ten proces, než jste byli schválení pěstouni?
Přípravy jsme dělali v roce 2010. Bylo to časově náročné, ale to byla asi jediná negativní věc, museli jsme zařizovat hlídání dcery. Na úřadech nebo při školení jsme vždy cítili, že si váží našeho rozhodnutí stát se rodiči cizího dítěte. Přípravy byly pro nás velmi přínosné, pamatuji si, že jsme si říkali, že i kdybychom žádné dítě nepřijali, tak i tak to bylo pro nás super.
- Nejprve jste do péče přijali chlapečka, jaké byly Vaše společné začátky?
Doma jsme měli skoro čtyřletou dceru a dvouletého syna. Byli jsme všichni dobře zaběhlí a vše dobře fungovalo, takže jsme se na příchod nového človíčka těšili. Kouzelný telefon zazvonil a asi za měsíc jsme si přivezli domů krásné, čtyři a půl měsíce staré miminko. Byl to zdravý chlapeček, který byl v dobré péči přechodné pěstounky, což je velký rozdíl oproti přebírání dítěte z dětského domova. Začátky byly takové, jako když přijedete z porodnice a vše si musí postupně sednout a musí se nastavit nový domácí režim, jen s tím rozdílem, že maminka je v plné síle a může se naplno o všechno a všechny postarat. Pro chlapečka to bylo určitě náročnější. Takové obrovské změny (a bylo jich několik za krátkou dobu) jsou pro miminka velmi zátěžové a byly i pro našeho chlapečka…
- Chlapeček je v kontaktu se svou biologickou rodinou, jak tyto kontakty probíhaly a probíhají?
Kontakty začaly probíhat celkem záhy po převzetí chlapečka do péče. Do jednoho roku spíše méně, ale zhruba od jednoho roku chlapce jsou kontakty pravidelně 1x za měsíc. Převážně jsou kontakty s babičkou a dědou, kteří mají v pěstounské péči chlapečkova bratra. Ze začátku byly kontakty asistované naší klíčovou pracovnicí, ale tak, jak šel čas a všichni jsme se lépe poznávali, tak se budoval a stále buduje vztah mezi našimi rodinami. Jsme moc vděční, že se nám daří budovat přátelskou atmosféru a dobré vztahy. Jak šel čas, tak se občas navštěvujeme navzájem. Chlapec už dorostl do věku, kdy u nich zvládá i pár dní o prázdninách. Zdá se to celkem růžové, že? Začátky byly náročné… Ale musíme říct, že jsme moc vděční za chlapcovu rodinu, se kterou je velmi dobrá spolupráce. Hodně tomu napomáhá, že sama babička je pěstounka a prochází pravidelnými školeními pěstounů. Výjimečně se na kontaktu objeví biologická matka a to je docela problém. Chlapec k ní nemá vybudovaný vztah a cítí nejistotu. Zde je velmi důležitá podpora nás pěstounů, kteří mu pomáháme tím projít a nenecháváme ho v tom samotného.
- Po nějaké době jste se stali druhožadateli a přijali jste do péče druhé děťátko. Jaké změny Vám to přineslo?
Držíme se dobrého pravidla, že do rodiny je dobré přibrat vždy nejmladší dítě. Je to přirozené, jako když se dítě do rodiny narodí. S holčičkou jsme se seznámili, když jí bylo osm měsíců. A přivezli jsme si ji pár dní před Štědrým dnem, takže to byl takový vánoční dárek. A zase to je stejné jako při příchodu miminka. Nový režim a nový rytmus rodiny. Vše se časem usadí a zajede.
- Jaké to je pro Vaše biologické děti být náhradní rodinou a jak toto poslání zvládají? Jaké mají mezi sebou děti vztahy?
Plnou zodpovědnost za naše rozhodnutí neseme my, rodiče. Když jsme do toho šli, tak naše děti byly příliš malé. Ony nic jiného neznají. Do této situace vrůstají a přijde jim to normální. Neumí si představit, že by to mohlo být jinak, a díky tomu mají běžné sourozenecké vztahy, se všemi pozitivy i negativy. Vzhledem k tomu, že naše přijatá holčička je mentálně hendikepovaná, automaticky se učí být citliví i vůči lidem, kteří jsou nějak znevýhodněni. Což se jim v budoucím životě jednou bude hodit, i když je to někdy náročné.
- Přijetí každého z dětí bylo pro vás jako rodinu pokaždé jiné, a to především s ohledem na zdravotní stav. Máte zkušenosti s přijetím a péčí o zdravé, chytré a dobře se vyvíjející dítě a zároveň zkušenosti s dítětem, které je hendikepované. Co bylo a možná i nadále je pro Vás nejnáročnější?
Vždy jsme si přáli přijmout do rodiny co nejmenší děťátko, ale to s sebou nese i určitá rizika, kterých jsme si byli vědomi… A tím myslím, že moc nevíte, co se v malém děťátku schovává. Když přijímáte větší dítě, už o jeho vývoji víte mnohem víc a o trošičku více víte, na co se připravit. Na druhou stranu přijímáte dítě, které mnohem déle žilo v pro něj velmi závadovém prostředí a nese si často velká traumata, a péče o takové děti je také velmi náročná a je to běh a práce na spoustu roků a často na celý život.
My jsme si přebírali zdravou desetiměsíční holčičku, u které byl trochu opožděn psychomotorický vývoj, ale vzhledem k její prožité minulosti to nebylo nic překvapujícího. Takže samotné přijetí pro nás nebylo ničím moc odlišné od předchozího, ale jak šel čas, tak jsme viděli, že je něco jinak… Po několika letech už víme, že jsme přijali dítě s autismem a těžkou mentální retardací… Takový je život, kdo vám zaručí, že se vám narodí vždy zdravé dítě? A tak to přijímáme i my…
Ale zdaleka největší práci nám dal v počátku kontakt s biologickou rodinou, jejími doprovodnými organizacemi a soudcem; nastavení setkávání a také uhájení hranic naší rodiny.
- S jakými reakcemi jste se jako pěstouni od okolí setkali, setkáváte?
Myslím, že celkově s pozitivními. Negativní se k nám asi nedostávají. 🙂
- Jak hodnotíte podporu a pomoc provázející organizace a městského úřadu pro Vás jako pro pěstouny?
Obojí je pro nás velmi přínosné, hlavně v náročnějších obdobích, kdy se nastavují pravidla například u kontaktů s biologickou rodinou. Nebo pokud je potřeba se poradit s odborníky. Poskytují kontakty na velmi zkušené pracovníky v náhradní rodinné péči. Jsou připravení pomoci, když potřebujeme něco řešit soudní cestou a podobně. Je skvělé, že v tom nejsme sami, ale máme za sebou spoustu lidí, kteří jsou připraveni nám pomoci.
- Co Vám pěstounství přineslo? A vzalo Vám něco?
Přineslo nám dvě krásné děti, bez kterých si neumíme náš život představit. Učí nás bezpodmínečné lásce a nemít přehnaná očekávání. Učí nás nelpět na hmotných věcech. Ukazuje nám, jací opravdu jsme a na čem v životě opravdu záleží.
Všechno má svá pro a proti. Péče o postižené dítě je někdy náročnější a ovlivňuje celou rodinu, ale stojí to za to. Každé dítě by mělo vyrůstat v rodinném prostředí, pro hendikepované dítě to platí dvojnásob.
- Máte nějakou vtipnou či hezkou historku na závěr?
Když ještě kluci byli malí, stáli jsme ve frontě v supermarketu. Za námi stáli starší manželé a pán říká: „To je neuvěřitelné, jak ti kluci si jsou podobní.“ A jeho paní na to: „No jasně, že jo, vždyť to jsou bráškové.“ Já k nim stála zády a jen jsem se smála a v duchu si říkala: „Jo, jo, bráškové, to byste koukali…“
- Co byste rádi vzkázali lidem, kteří o možnosti stát se náhradními rodiči přemýšlí, zvažují to?
Že je to jedna z nejsmysluplnějších prací a že to tedy někdy opravdu pěkná fuška je :-), ale pokud mají ve svém srdci a domově kousek místa navíc, o které by se chtěli podělit, tak to je dobrý začátek.
Pěstounka, Ester Ranšová