Dnes vám představíme příběh další pěstounky Zdeňky Vodné Bímové, která dokáže naprosto úžasně a poutavě vyprávět o pěstounství a přesně vystihnout jeho kouzlo. Kdo jiný než pěstoun, dokáže udělat takovou reklamu na pěstounství? Děkujeme Zdeňce za krásné vyprávění příběhu její rodiny, který si můžete přečíst v následujícím textu.

Prvopočátky pěstounství mají v našem případě poměrně dlouhou historii. Asi deset let u nás myšlenka o pěstounství klíčila. Už několik let předtím jsme se finančně zapojovali do různých projektů pomoci dětem, ale časem nás tato forma pomoci přestala uspokojovat a měli jsme pocit, že bychom uměli pomoci dítěti bez rodičů jinak než zaslat finanční částku. Současně jsme však měli z tohoto kroku velký strach a nebyli jsme si jistí, zda to zvládneme.

Nyní, po šesti letech, se ze mě stává stále nadšenější a nadšenější pěstoun. To neznamená, že bych se cítila na přijetí dalšího dítěte, ale jednak je úžasné, co s Ládíkem prožíváme. Je také úžasné, jaké lidi na pěstounské cestě potkáváme – nesobecké, citlivé, empatické a ochotné udělat pro přijímané děti hodně pro to, aby se jejich duše uzdravila a prožívaly hezká dětství.

Ráda bych v této souvislosti zmínila přechodnou pěstounku, od které jsme přijímali Ládíčka. Ve své péči ho měla od jeho narození téměř do jeho jednoho roku. V devíti měsících věku jsme se s ním začali postupně seznamovat. Bylo to náročné. Jezdili jsme pravidelně do Liberce, než jsme společně zjistili, že nás malý klouček bere ve svém bezpečném zázemí jako návštěvu, a nikoli jako budoucí rodiče, ke kterým by se měl postupně přimykat.

Takže ta paní, přechodná pěstounka, začala s Ládíčkem jezdit k nám, zprvu pouze na den a později jsme návštěvy prodlužovali. Bylo to náročné pro všechny. My, budoucí pěstounská rodina, i přechodná pěstounka jsme museli prokazovat vysokou míru tolerance. Naši biologičtí synové, tehdy ve věku pět a deset let, si s Ládíčkem hráli. Byl obrovský neplánovaný benefit, že naši biologičtí synové k Ládíkovi téměř okamžitě přilnuli a jejich vztah je, jak vidím, i po pěti letech společného soužití stále stejně úžasný.

Čím je Ládík starší, tím je také pro ně větší parťák na společné hry a sporty, kluci společně jezdí na kole po vesnici, jezdí na bruslích, chodí si zaběhat, v létě se spolu koupou na zahradě v jezírku, hrají spolu deskové hry, ale také mu už mnohem lépe umějí vysvětlovat jeho povinnosti, například že je potřeba po sobě uklízet koupelnu nebo umýt hrnek od kakaa, a on to od nich bere s mnohem větší samozřejmostí, než kdybych to po něm vyžadovala já jako maminka.

Příprava na cestu pěstounství

Ráda bych opětovně zmínila, že někomu se příprava na pěstounské rodičovství může zdát zdlouhavá, ale stejně má svůj smysl, jak jsem zdůraznila i v jednom loňském rozhovoru (odkaz v závěru článku). V průběhu přípravy se totiž od určitých stereotypů oprostíte, nebo se naopak ujistíte v tom, co nechcete či nemůžete zvládnout.

Konkrétně naše rodina se ujistila v tom, že by nemohla přijmout dítě s těžším handicapem, pokud má zároveň vychovávat relativně malé biologické děti a chce se jim věnovat. Byli jsme však tolerantní vůči etniku a národnosti. Možná je to i tím, že mezi našimi kamarády jsou Ukrajinci, Romové či Vietnamci a sama jako lektor angličtiny a němčiny pracuji s dalšími cizinci.

Řeknu vám vtipnou historku, která se odehrála, když jsme měli Ládíčka v péči teprve pár dnů. Manžel šel s ním v náručí po ulici v naší vesnici z obchodu a jedna ze sousedek se začala podivovat, že jsme si ke dvěma dětem pořídili ještě další. Potom chvíli obdivovala Ládíka, jak je roztomilý, a zakončila to slovy: „No vidíte, jak se vám konečně až ten třetí syn povedl a je vám krásně podobný. Vždyť ti starší oba vypadají, jako kdyby ani nebyli vaši.“

V tomto smyslu bych opět zmínila zažitý stereotyp, kdy se lidé ptají: „Proč jste si vzali cizí dítě, když máte dvě svoje a můžete mít další svoje?“ Na to většinou s manželem odpovídáme, že právě proto, že již máme dvě biologické děti, jsme měli pocit, že nemusíme mít další biologické dítě, ale mnohem lepší bude pomoci dítěti, které rodiče nemá. Ládík je normální, zdravý, veselý klouček, má stále dobrou náladu a někdy se s manželem smějeme, že až u něj jsme nejvíce poznali krásu mateřství, respektive rodičovství.

To, co je na pěstounství nejtěžší, ale i nejkrásnější

Ládíkovi vysvětlujeme od jeho útlého věku jeho příběh, díky čemuž mám další historku, která mě však nerozesmála, ale rozbrečela. Ládík mi nedávno, ve svých nynějších šesti letech povídal: „Vím, že jsem se vylíhl jiné mamince a ne tobě, ale ty se mnou chodíš na výlety a čteš mi pohádky, tak to ty asi budeš moje opravdová maminka.“

S jeho biologickými rodiči nemáme žádný kontakt, Ládíka měli oba jako velmi mladí, nepocházejí z láskyplných rodin a víme, že pro ně samotné je život velmi náročný. Přechodná pěstounka občas náhodně potká Ládíkova tatínka, který jí vždy řekne, že je rád, že se Ládíkovi, jeho synovi, daří dobře a že vyrůstá v rodině, která ho má opravdu ráda. To mi hodně pomáhá necítit zášť ani lítost vůči nim, že se vzdali zdravého, moc šikovného, sportovně nadaného kloučka.

My s manželem stále říkáme a cítíme, že Ládíček nám snad dává mnohem víc, než dáváme my jemu. Učí nás mnohem většímu klidu, rozvaze a toleranci, k čemuž se váže další historka, kdy mi patnáctiletý syn nedávno řekl: „Mami, ženit se asi nebudu, do toho se mi nechce, ale dovedl bych si představit starat se o někoho takového, jako je náš Láďa.“

S rodinou přechodné pěstounky jsme se velmi spřátelili a často (každé tři měsíce) se navštěvujeme. Jsem v úzkém kontaktu s jejich dvěma dospělými dcerami, které k nám samy jezdí na návštěvu, vyměňujeme si fotky a prožíváme s nimi příběh každého jednotlivého dalšího přijímaného dítěte. Přechodná pěstounka pro nás také organizuje nádherná setkání osvojitelů i pěstounů, rodičů, kterým, jak říká, „vyňuňala“ a předala děti. Letos se nás v Českém ráji sešlo sedm rodin, navzájem jsme si předali zkušenosti, taky si pobrečeli a bylo krásné vidět všechny ty děti ve věku od jednoho roku do šesti let, které mají svoji rodinu. Nemusí to být maminka s tatínkem, ale třeba babička s dědou, teta a tak dále. Mají prostě blízkou osobu, která jim je 24 hodin denně k dispozici a objímání.

Pěstounství nabízí i možnost sebevzdělávání

Další vzdělávání může někdo chápat jako nadbytečné, ale my to tak nevnímáme. Naopak, je zajímavé poslouchat různé odborníky, kteří nám „stojí za zády“, a nejenže každoroční víkendové setkání bývá nabité zajímavými odbornými informacemi, ale také je moc fajn se setkat s ostatními dlouhodobými i přechodnými pěstouny a pro přijaté i biologické děti je pokaždé připravený výborný zábavný program.

Z poslední akce tak přišel můj desetiletý syn s komentářem: „Mami, já bych ani nepoznal, které děti jsou pěstounské a které jsme my biologické.“

Vždy se tam dozvíme hodně zajímavých informací, je čas a prostor diskutovat s ostatními pěstouny, ale doprovodná organizace, konkrétně ta naše, Diamant z Jaroměře, se zároveň velmi snaží, abychom my pěstouni měli také čas sami na sebe, na oddych, k čemuž patří procházky po horách, kde se naše víkendová setkání konají, dobré jídlo, klid a pohoda.

S pěstounkou Zdeňkou si můžete poslechnout také rozhovor v Českém rozhlase:

Rozhodnutí stát se pěstounem chce čas. Musíte k němu dozrát ve své mysli, říká Zdeňka Vodná Bímová; https://hradec.rozhlas.cz/rozhodnuti-stat-se-pestounem-chce-cas-musite-k-nemu-dozrat-ve-sve-mysli-rika-8825544