Po krátké přestávce přinášíme závěr našeho seriálu rozhovorů s pěstounkou Ilonou a jejím mužem o cestě k pěstounství a pěstounství jako takovém. Ilona a Pavel společně vychovávají čtyři děti, z nichž dvě mladší holčičky mají v pěstounské péči.

V předchozích částech rozhovoru, zveřejněných na našich stránkách jste měli možnost zjistit jak se připravovali na pěstounství, co vše jako pěstouni už zažili i jaké to vlastně je být pěstounem a s čím se denně potýkají, ale jaké jsou pocity při vrácení svěřeného dítěte zpět do biologické rodiny. 

Jaké bylo čekání na přijetí dalšího dítěte a měli jste prostor se na to znovu chystat, plánovat, měnit potřebné? V čem to bylo stejné a v čem jiné?

Začnu tím, co bylo shodné. Bylo to obrovské očekávání, těšení a opět iluze, jak úžasný pěstoun budu. Jak budu mít nekonečnou trpělivost a schovívavost.

Už jsme měli ale i jisté obavy, strachy měly konkrétnější obrysy. Měli jsme zkušenost. Bylo taky potřeba vyřešit požadavek, abychom znovu prošli přípravou, tentokrát pro druhožadatele. Ale podařilo se vykomunikovat s krajským úřadem, že nejsme druhožadatelé, kteří musí připravit první přijaté dítě na příchod nového sourozence. Byli jsme pozvaní celá rodina ke krajské psycholožce, která potvrdila, že jsme připraveni přijmout další děťátko.

Jiné to bylo i finančně. Po ukončení pěstounské péče o chlapce jsem byla nezaměstnaná. Neměla jsme úspory, protože z odměny pěstouna nic člověk neušetří. Sotva pokryje základní životní potřeby, a dokonce jsem musela doplácet minimální zdravotní pojištění. Ale nějak jsme to zvládli a musím říct, že skvěle zafungovala naše sociální bublina.

Nejprve jste pečovali o jedno dítě, následně vám do péče byly svěřeny dvě dívky. Jak je to možné, že z žadatelů o jedno dítě se stanou žadatelé, kteří jsou schopni přijmout do péče dvě děti?

Ze strany úřadů a krajské psycholožky došlo k novému posouzení naší rodiny a našich zkušeností a k vyhodnocení, že jsme schopni přijmout sourozeneckou dvojici. A z naší strany? Věděla jsem, že celkem bychom rádi nabídli domov dvěma dětem a v každém článku o NRP se psalo, že se těžko hledají pěstouni pro sourozenecké skupiny. Tak jsem si řekla, že bude fajn přijmout dvě děti najednou. První dítě byl chlapeček tajfun, co může být horší?

Jaké byly první kontakty s holčičkami?

Holčičky jsme měli pár kilometrů od nás, u přechodné pěstounky, kterou jsem znala už delší dobu. Mohli jsme je velmi často navštěvovat. Soud byl stanoven již pět týdnů po podání návrhu a proběhl  27. listopadu. O den později holčičky přijely na dlouhodobou návštěvu a už u nás zůstaly.

S přechodnou pěstounkou holčiček jsem také v kontaktu, i když myslím, že ze začátku jsem ji trošku odstřihla, abych získala jistotu v péči o holčičky. Vídáme se, navštěvujeme, podnikly jsme společný výlet s holčičkami. Je mou kamarádkou a moc si přeji, aby mohla být další babičkou našich holčiček.

Jaká byla adaptace dívek u vás a vůbec celé to sžívání s vaší rodinou?

Na jednu stranu nám odpadly veškeré problémy s kontakty s biologickou rodinou, protože ze začátku žádné nebyly. Měli jsme možnost se plně soustředit jen a jen na potřeby všech našich dětí. Náročné bylo to, že tu nikdy nebyl klid. Starší holčička trpí, jak říká manžel, slovní nadprodukcí. Ona opravdu neustále mluví. Mladší zase trpí poruchou spánku, takže spíme tak čtyři hodiny denně. To je vlastně jedna z nevýhod přijetí dvou dětí najednou, když nemají sladěný spánkový cyklus.  Tady se neustále něco dělo. Co může být horší než chlapeček tajfun? Dva tajfuny najednou.

Naše holčičky měly velmi těžký start do života. Zažily strádání a utrpení, které si my ostatní jen těžko umíme představit. Starší holčička si mnohé pamatuje, ale neuměla o tom mluvit. Když se někdy po velkém afektu úplně zhroutila žalem a uklidnila se v mém náručí, některé věci mi řekla. Pamatuji si, jak mi jednou vyprávěla nějaký zážitek, já jsem to s ní prošla, utěšila jí v náručí, pak jsem poprosila o hlídání nejstarší dceru a šla jsem se vybrečet do soukromí. Lítost není to, co mi pomáhá mít s nimi svatou trpělivost a vždy zareagovat správně. Lítost je to, co mi pomůže každé ráno vstát a pokračovat v cestě. Rozumět příběhu a potížím našich přijatých dětí je proto velmi důležité. Dnes už dcerka ví, že když je jí smutno, jdeme spolu do domečku nebo do pelíšku a ona mi to v bezpečí náruče vypráví. Někdy říká nové věci, někdy opakuje staré bolesti, ale už tomu nepředchází ta obrovská emoční bouře.

Mladší holčička má opravdu svéráznou povahu. Moc toho nenamluví, ale když promluví, jsou to perly. Má nutkavou potřebu ničit věci, drtit jídlo na malé kousíčky, přelévat pití do stavebnic, hraček. Většinu věcí si chce rozhodovat sama. Miluje vodu a modelínu a nejde jí od jejich vášní odtrhnout. Přestože zatím nevyžaduje moc naší pozornosti, musíme být 24 hodin denně ve střehu. Lozí a skáče po nábytku, vysouvá šuplíky z komody a šplhá po nich. Občas něco tajně vezme a pak to důkladně rozstříhá nebo roztrhá. Ale miluje vaření a pečení a v kuchyni se už vyzná.

Holčičky mají velice rozdílný biorytmus i povahy. To se projevilo i na oslovení mami a tati. Starší holčička toužila už u přechodné pěstounky po nové, hodné mamince a šla k nám s tím, že to budu já. Chtěla mě oslovovat mami týdny před tím, než jsme jí vůbec řekli, že to tak bude. Mladší holčička ihned říkala mému manželovi tati, ale já jsem si musela počkat. Trvalo dlouhých pět měsíců, než přišla po špičkách, špitla: „Mami,“ a utekla pryč. Ale od té doby jsou prostě naše.

Jak tu situaci po druhé zvládly vaše biologické děti?

Pro biologické děti nastalo krušné období. Na sestřičky se moc těšily, ale tady opravdu nebyla chvilka klidu. Jakmile jeden z nich přišel, starší z holčiček okamžitě převzala kontrolu nad situací a pozorností, a to třeba skákáním do řeči nebo prostě nepřijatelným chováním. Po dvou letech vnímám, že už se biologické děti umí vymezit vůči sestře, ale bylo to opravdu složité. Vnímaly také, že jsem mnohem víc unavená a netrpělivá. Spánkový deficit nám dává zabrat.

Jsou holčičky v kontaktu s biologickou rodinou?

V současné době jsme my, rodiče, v kontaktu s biologickou maminkou holčiček. Zatím probíhá vše v klidu. Nejprve jsme komunikovali přes doprovodnou organizaci a nyní si píšeme přes messenger a posíláme si vzájemně fotky dětí. Fyzicky jsem se s ní potkala jednou na schůzce na OSPODu a bylo to příjemné setkání.

Setkání s holčičkami se plánuje. Vzhledem k důvodům odebrání holčiček z péče maminky, musí být obě strany na setkání dobře připraveny. Přesto doufám, že ke kontaktu dojde a výsledek bude pro obě strany léčivý. Biologická maminka holčiček je navíc nakloněna náhradní rodinné péči a oceňuje, že jsme si vzali holčičky do péče a nemusí být v dětském domově.

V čem spatřujte největší rozdíl v péči o jedno dítě a nyní o dvě?

V rozdělení sil a pozornosti. Když přijmete dítko s těžkým ranečkem, které si nese z minulosti, v rámci přežití vytváří různé strategie. Většinou chce všechnu pozornost, o kterou si říká dost nepřijatelným způsobem. Cítím jako potřebné trávit s každým z dětí nějaký čas zvlášť, ale při počtu čtyř dětí v rodině, je tohle fakt náročné. Když si potřebujete odpočinout, babička snáze pohlídá jedno a ne dvě náročné děti. Musela jsem se naučit slevit v očekávání. V očekávání, co vše zvládnu a udělám, že budu mít uklizeno a všechno zorganizované. Učím se k sobě být laskavější, což je jedna z věcí, které mi připomíná právě kamarádka pěstounka. Naučila jsem se říkat si o pomoc a pokud možno, tak včas.

Máte dvě zkušenosti s přijetím dětí, jak zpětně hodnotíte tyto situace?

U obou zkušeností považuju za důležité mít dobrou doprovodnou organizaci a někoho, o koho se můžete opřít. V době seznamování s holčičkami jsem se sblížila s jinou pěstounkou, která též přijala do své péče dvě holčičky. Jen o tři měsíce dřív než my. Prožívala a dodnes prožívá situace podobné těm naším. Vzájemně se můžeme sdílet, ukazovat si problémy z jiného úhlu a často si voláme o rychlé SOS. Rozumíme sobě navzájem i dětem té druhé. Když spolu trávíme čas a některé z našich dětí má svou náročnou chvilku, neposuzujeme ani reakce nás náhradních maminek, ani chování dětí. Někdy se daří situace překlenout jemným humorem.

Jste zkušení pěstouni. Je něco, co byste ráda řekla na závěr nebo co byste vzkázala lidem, kteří pěstounství zvažují?

Dětí, které potřebují otevřenou náruč, je stále mnoho. Určitě jsou lidé, kteří chuť a podmínky mají. Přála bych si, aby našli také odvahu a vydali se na tuhle cestu. Přála bych to teda hlavně těm dětem.

děkujeme

tým NRP