Přečtěte si příběh paní Romany a její rodiny, která přijala do osvojení postupně dvě děti.

Život s dětmi je natolik pestrý

Náš příběh je dlouhý a složitý, naštěstí má šťastný konec nebo vlastně pokračování.

První adopce se od podání žádosti o osvojení nesla na vlně nespočtu otázek a strachu.

Co si o nás pomyslí okolí?

Jak dlouho to může trvat?

Mohu měnit požadavky?

Mohu to celé zrušit?

Co když nebudeme mít nikdy děťátko?

Co když…

až po: Co když nám děťátko nebudou chtít dát, protože se přihlásí biologická rodina?

Naše obavy byly zcela zbytečné. O celou přípravu i samotnou adopci se stará tým profesionálů a na všechny otázky vám dokáží odpovědět, na všechny vaše obavy se ihned nejdou lék a od okamžiku telefonátu a věty „měli bychom pro vás děťátko,“ se vše změnilo a frčelo to samo.

Byl to nepopsatelný pocit štěstí a strachu, jestli to zvládnu – starat se o dítě a dát mu vše, když jsem se devět měsíců jako těhotná nemohla připravit na příchod dítěte a najednou u nás bude pětiměsíční miminko s nastaveným režimem a svým rytmem života.

Na začátku září 2017 jsme poprvé Amálku viděli, do konce října 2017, kdy proběhl soud, jsme se hodně navštěvovali a 28. října 2017 už byla Amálka u nás na půl roku „na zkoušku“. V půlce května 2018 padlo definitivní rozhodnutí soudu o tom, že už je Amálka jen naše a nikdo nám ji nemůže vzít.

Věděli jsme, že bychom chtěli, aby měla sourozence, a proto jsme zůstali mezi žadateli o další osvojení. Čekala nás další příprava a bohužel (nebo bohudík) zasáhl covid-19.

Přípravu jsme absolvovali na podzim 2020 a při posledním psychologickém sezení 8. prosince 2020 nám bylo oznámeno něco neskutečného, neuvěřitelného, naprosto šokujícího… Amálce se 3. prosince 2020 narodil biologický bráška! Byl to pro nás šok, nadšení a zděšení a exploze nepopsatelných pocitů. Pár dnů na to, 11. prosince, jsme jeli z porodnice s maličkým uzlíčkem. Byl těžké stihnout vše připravit za dva dny na příchod miminka, o kterém nic nevíte, ani jak je velký, jaké pije mlíčko, jaké má plenky?

Vše jsme ale nakonec zvládli, mám skvělého muže a jednu malou-velkou pomocnici, za které jsem obrovsky vděčná!

Soudní řízení už proběhlo a díky paní sociální pracovnici z OSPOD šlo vše hladce. Vojtíšek už je také náš a nikdo nám ho nevezme. Tento víkend oslavíme jeho první narozeniny.

 Závěrem bych chtěla shrnout to hlavní:

    • Adopce nám dala dvě nádherné zdravé děti, které milujeme nadevše a jsou nám navíc i podobné.
    • Co nám adopce vzala, to je dávno zapomenuto.
    • K adopci musí každý dozrát, i my jsme zráli.
    • Adopce není tabu a musí se o ní mluvit. I my o adopci mluvíme a spousta lidí z okolí o tom ví. Jsou i lidé, kteří nás obdivují. Nesetkala jsem se s negativní reakcí.
    • Celá rodina děti miluje a život bez nich už si neumíme představit.
  • Měli jsme obrovské štěstí, máme biologické sourozence, ideální věkový rozestup, dvě nádherné, zdravé děti a náš život je naplněný láskou a štěstím.

Za všechny z naší rodiny přeji všem krásné dny a spoustu úspěšných osvojení.

Za sdílení děkuje paní Romaně Tým NRP KUKHK