O rozhovor jsme požádali paní Ilonu, 38 let. Ženu, která se rozhodla pro pěstounství, přestože jí doma nečeká žádný partner, který by jí byl oporou.

Můžete se v myšlenkách vrátit do období prvního rozhodování ve vaší cestě stát se pěstounkou?

Toto rozhodnutí padlo před pěti lety, když mi bylo 33 let. V té době jsem měla partnera, který, poté, co zjistil, že jsem těhotná, vzal nohy na ramena. Zůstala jsem tedy sama na mého synka a uvědomila si, že když to zvládám sama a nebojím se řešit nenadálé situace, zvládnu i přijmout děti další. Děti, které to potřebují a které neměly svůj start života zrovna snadný.

A dále to byla moje známá, která je sama pěstounkou a také úplně sama pečuje o dítko. Přiznávám, že když se ohlédnu zpátky, všichni mě považovali za neuvěřitelného střelce a nevěřili mi, že to dám.

Jak jste se poprali s dobou nouzového stavu, kdy jste přijala do pěstounské péče Jiříka?

Byl leden, chodila jsem do práce, starala se o synka, který tak nějak na střídačku chodil do školky. Do toho jsem začala jezdit na první kontakty k přechodným pěstounům, kde Jiříček čekal. V práci mi to moc neulehčovali, přeci jen je změna zaskočila. Já jsem musela koordinovat spoustu věcí najednou, ale prostě to šlo. Pomáhala mi mamka, vlastně i táta mého synka, se kterým nežiji, mi nakonec byl částečnou podporou. Chtěla jsem to zvládnout, nebála se a zvládla to.

Přiblížíte nám nějakou reakci vašeho syna na „nový“ přírůstek do rodiny?

Vzpomínám na situaci, kdy Jiříček bral hračky mému synkovi. Ten se nafoukl a řekl mu: „Takhle by to nešlo, brácho. To už bych tě nechtěl za bráchu.“ Do pěti minut přišel zpátky, chytil ho za ručičku a pošeptal: „Já tě mám stejně rád, neboj.“ Bylo to pro mne silné, protože jsem celou scénu sledovala, aniž by mne syn viděl.

Co pro vás bylo v celém procesu nejtěžší?

Myslela jsem, že celá příprava budoucích pěstounů bude jen strohý výčet legislativy, právního systému a podobně. Nejtěžší pro mě bylo slyšet a vidět příklady dětí, které jsou z rodin odebírány, to mnou vážně otřáslo. Mám za to, že jsme kultivovaná společnost, ale co jsou lidé schopni udělat vlastním dětem, to je prostě hrozné. Uvědomila jsem si, že o takového človíčka pečovat bude běh na dlouhou trať.

Dalším šokem pro mě bylo, když jsem se sešla s biologickým rodiči Jiříka. Měla jsem strach ze samotného osoby otce Jiříka, který působil do té doby velmi arogantně. Pak mě ale mile překvapil, když za mnou po soudu přišel a řekl mi, že cokoliv o něm budu chtít jednou vědět, ať se zeptám přímo jeho.

Jaké jsou vaše další plány?

Vím, že je brzy, ale chtěla bych v této cestě pěstounství pokračovat. V tuto chvíli se ale zabývám myšlenkou hostitelství, protože Jiřík má ještě další sourozence, kteří jsou v dětském domově a já v tuto chvíli podnikám kroky, aby sourozenectví bylo naplněno se vším všudy, nejen na papíře. Musím být trpělivá, ale já to nevzdám. Děkuju za podporu všem, kteří mi v tom pomáhají.

Vzkaz pro ostatní?

Obrňte se velkou trpělivostí, proces je zdlouhavý, ale stojí to za to. Jsem odhodlaná, mám veselou mysl a umím bojovat! Mějte se krásně a přemýšlejte o pěstounství!

hm