Mnohokrát za léta mého působení na Městském úřadu v Jaroměři jsem přemýšlela, jak prezentovat práci odboru sociálních věcí a zdravotnictví, byla jsem dotazována, zda je možné nějak naši práci prezentovat. Ráda říkám, že máme firmu na tajemství , jsme někdy inženýři lidských osudů a nejde popisovat příběhy našich klientů, neboť Jaroměř je malé město a identifikace pak víc než snadná. O náplni našich dní si může zkoumavý čtenář přečíst na stránkách města Jaroměř v popisu činnosti odboru, za mnohdy učenými termíny se skrývá mnoho komunikace s klienty, spolupracujícími organizacemi a institucemi, kupa naježděných kilometrů za klienty, k soudním jednáním, za dětmi v ústavní péči, …
Rok 2020 přinesl však ještě jinou náplň dní. Zhruba v půlce měsíce března se vlak, jedoucí v docela dobře zajetých kolejích, zastavil. Kdyby chtěl čtenář trochu dramatu, možná vlak i drobně vykolejil. A naprosto okamžitě přišly nové výzvy sociálna – přímá pomoc občanovi, jakkoliv potřebnému. Zvládneme to z vlastních sil? Ne! Zkusíme poptat dobrovolníky. Zájem obrovský, první moc hezké překvapení. O šití dárcovských roušek bylo napsáno a řečeno mnoho, ale pro mne osobně to bude již na vždy vzpomínka, která mi poví, že ve chvíli, kdy opravdu člověk nevěděl co, každý v sobě řešil dilema – co bude dál, několik rytířek a rytířů s jehlou sedlo a šilo a šilo. Následně šikovné ruce mých kolegů balily a balily a dobrovolníci vozili a nosili roušky občanům, kteří o ně projevili zájem. Na tomto místě by se slušelo jmenovitě děkovat, ale záměrně tak neučiním, snad jednou bude ještě příležitost, kterou nepokazí několikátá vlna a opatření a podáme si ruku s lidmi, kteří přispěchali na pomoc a poděkujeme.
Po prvních dnech se i nová „agenda“ našeho odboru zajela a již, jako milý osobní vlak uhání krajinou, pokračovala. Znovu se navracely záležitosti, které plní pracovní dobu kolegů, nicméně v nelehkých podmínkách, kdy nelze životní svízele rozebrat osobně, nelze u klienta rozpoznat jeho náladu podle toho, jak se tváří, soudy jsou odročeny na neurčito a spory se vlečou, či nehýbou vůbec ve vakuu nevědomí, kdy se zase vše vrátí do klasického rytmu života. Ale protože sociální práce je mnohdy právě o podpoře klienta a provedení složitou situací, kolegové se ze všech sil snažili být oporou každému, kdo náš odbor s prosbou o pomoc, či třeba jen o radu, oslovil.
Po letním nadechnutí se přišla druhá, možná už i čekaná výzva, tato pro nás již nebyla takové neznámo.
V těch dnech, kdy se člověk snažil být více doma a nehazardovat, potkala mne několikrát sociální pracovnice z televizní obrazovky. Mediální obraz sociální práce je, milý čtenáři, a teď bez dramatu, zoufalý. Asi stejně jako trpí zdravotníci u seriálů ze zdravotnického prostředí, asi stejně jako trpí policisté u kriminálek, trpěla jsem i já. A i proto vznikl tento příspěvek, byť je to jen malinká kapka v moři, protože možná není od věci napsat, že sociální pracovník dělá i něco jiného, než necitlivým způsobem lidem ordinuje život, bere hodným lidem děti a na ulici vypočítá výši sociální dávky a rovnou sdělí, že na ní není nárok. A co tedy jsme? Snažíme se být průvodci a snad jsme pár občanům pomohli projít labyrint nejen roku 2020.
Za odbor sociálních věcí a zdravotnictví MěÚ Jaroměř
Petra Šilhánová Hajpišlová