Děti v náhradní rodinné péči se často chovají pro své pečovatele nepochopitelně. Náhradní rodiče dávají dětem veškerou lásku a péči, ti se jim však „odvděčují“ stupňujícím se zlobením, vztekem, nevděkem a odmítáním. Proč tomu tak je, a proč na děti v NRP často nefunguje stejný výchovný přístup jako na děti vlastní?
Děti, kterým se zprostředkovává náhradní rodinná péče, často prožily ve své rodině četná traumata. Obvykle nejsou schopné nebo ochotné navazovat vztahy. Vlivem dlouhodobému vystavení vysoké míře stresu v dětství se u nich mozek vyvíjí odlišně. Mozek dítěte spouští stresovou reakci a zapříčiňuje, že je neustále spuštěna aktivní obrana. Dítě se tedy nemůže věnovat rozvíjení své sociální interakce, je stále ve střehu a spouští obrannou reakci často i ve chvíli, kdy mu již žádné nebezpečí nehrozí. Děje se tak i v bezpečném prostředí náhradní rodiny, dítě jako by bylo vůči signálům bezpečí „slepé“. Zda dítě „zapne“ systém sociální interakce či systém obrany, záleží na kvalitě péče v jeho raném věku. Pokud se dítě necítí v bezpečí, nemůže také prozkoumávat své okolí a být zvídavé, protože veškerou energii věnuje do snahy uchránit se nebezpečí. Dítě má také nadměrnou potřebu kontrolovat chování a emoce druhých lidí, a tím redukovat chronický stres.
Dítě ztrácí zájem o kontakt s druhými lidmi a vyhýbá se jejich blízkosti, jelikož je vlivem jejich nezájmu vystaveno nesnesitelné sociální bolesti. Tím, že tuto bolest potlačuje, zároveň také dochází k potlačení sociálních emocí, tedy empatie, lítosti a pocitu viny. Pokud tyto děti někdo napomene či je upozorní na chybu, pociťují místo pocitů viny pocit hanby – tedy místo uvědomění, že udělaly něco špatně, si myslí samy o sobě, že jsou špatné.
Dítě pečovatele potřebuje pro zajištění svých základních potřeb (jídla, spánku, ošacení apod.), ale zároveň má zkušenost, že je pro něj pečující osoba ohrožující (jedná se o obecnou zkušenost, která může přetrvávat i při změně pečovatele). Dítě se tedy ke svým náhradním rodičům přiblíží natolik, aby mohly být uspokojeny jeho základní potřeby, zároveň ovšem ví, že se musí chránit před nezájmem a odmítáním, které od nich očekává, nedovolí jim tedy přiblížit se k němu více, bojí se dalšího ublížení z jejich strany. Jeho zkušenost jej také naučila, že se může spolehnout jen samo na sebe, často si tedy obstarává nejrůznější věci krádežemi.
Děti obvykle odmítají v důsledku špatných zkušeností s druhými autoritu náhradních rodičů. Často se také v důsledku nesnesitelné situace v biologické rodině naučí tzv. „odpojovat“ od svého těla a unikat do světa fantazie či např. počítačových her. Dítě se učí ve chvílích ohrožení rychlému černobílému rozhodování, které zabraňuje vývoji vyšších systémů mozku, kde dochází k pomalejšímu a hlubšímu rozhodování sloužícího k vytvoření bohatší a rozmanitější zkušenosti.
Jak sami vidíte, ne vždy dítě v náhradní rodině zlobí, spíše se chová podle mechanismů, které se naučilo při opakujícím se dlouhodobém ohrožení, a které poznamenaly vývoj jeho mozku, vyloženě tedy „myslí jiným mozkem“. Na tomto vnímání světa a chování dítěte je vhodné pracovat s psychoterapeutem zabývajícím se NRP a léčbou poruch attachmentu.