Každá cesta pěstounství si nese svůj osobitý příběh. Cesta pěstounů na přechodnou dobu je lemovaná pomyslnými patníky, které by měly odkrajovat příběhy dětí rok co rok. Rok v životě dítěte, rok v životě přechodného pěstouna, rok v životě členů jeho širší rodiny. Pojďme nahlédnout do jedné takové rodiny pěstounky na přechodnou dobu a zkusme si představit, jak taková cesta pěstouna je někdy klikatá, trnitá, ale zvládnout se dá především s humorem.
Pro Vaši představu, jak takovou „pouť“ vnímají pěstouni na přechodnou dobu, jsme požádali o rozhovor pěstounku na přechodnou dobu – paní Zdenu.
Jak dlouho vykonáváte pozici pěstouna na přechodnou dobu?
Pěstouny na přechodnou dobu jsme byli schváleni v březnu 2014.
Když mne schválili, byla jsem nedočkavá. Hned jsem se pustila do nakupování a zařizování. Zábavné bylo to, že dnes je takových věcí a pomůcek, že jsem nevěděla, co dřív koupit. Byla jsem jako urvaná ze řetězu (to mi říkal manžel).
Na každé děťátko, které přijde do naší rodiny, se moc těšíme.
Kolik dětí jste za tu dobu opečovávala?
V péči jsem měla 11 dětiček, 9 kauz. Miminka, ale i starší děti.
S jakými reakcemi okolí jste se setkala po celou dobu péče? Na co se Vás nejčastěji ostatní lidé ptají?
Reakce na naši pěstounskou péči byli různé. Někdo chtěl a pochopil, proč mě tato péče naplňuje a někdo mi i řekl, že by nikdy nikomu už děťátko nedal. Málokdo vidí tu touhu u budoucích adoptivních rodičů, když k nám přijdou a mají slzy v očích. Když vidí usměvavé, spokojené a komunikativní děťátko a v tu chvíli přeskočí jiskra. Pak jsem já šťastná, že vše funguje, jak má.
Starší děti, které k nám přišly a neměly žádné hygienické návyky. Neuměly se smát, projevovat emoce. Děti, které propadly v první třídě a neuměly číst ani psát. A pak je bavilo číst, cokoliv potkaly. Ano, musely jsme vymýšlet pomůcky, když dítko nemělo v devíti letech žádnou zásobu slov. Byla to zábava. Za půl roku ve škole v druhém pololetí měly vyznamenání. Byla slíbena odměna opravdový fotbalový míč pro každého. Takhle jsme to dělali i se svými dětmi. Dodnes jsme v kontaktu, píšou nám a obstojně.
Hodně lidí je zvědavých na příběh dětí, někdy nechápou, proč jim to nechci říct, nebo proč neřeknu, kam od nás odcházejí a ke komu a co jsou zač. Samozřejmě je zajímají finance a kolik dostávám na kočárek (mám i retro kočárky, je to má záliba, ta tu byla ještě před touto péči) a na zařízení, když máme i větší děti. Bydlíme na malém městě a jsme rodáci, takže je to občas těžké „každý si tu vidí do talíře“, jak se říká. Také je zajímá, jak se dokážu vzdát hlavně menších dětí. Vždy říkám, že já své mateřství mám naplněné, mám dvě dospělé děti, které mi dělají radost. A stále zůstávám tetou pro každé pěstounské dítko. Dostávají od nás otevřený dopis, až přijde čas a rodiče to uznají za vhodné, tak ho dítku předají. Je tam napsáno ve smyslu, že dítko, i jeho rodinu, pokud bude chtít, rádi uvidíme.
Jak reaguje na Vaši práci Váš partner, Vaše děti?
Dcera je rozhodnuta, až bude jednou mít své děti, také by chtěla být přechodnou nebo dlouhodobou pěstounkou. Samozřejmě záleží na partnerovi. Syn by také rád. Tvrdí, že to má smysl, ale rozhodne prý budoucí polovička. Takže jsem pyšná na to, že s manželem jsme vychovali naše děti, které v této péči vidí smysl. Manžel vždy říká, že každým dítkem omládnu (smích), nebo už potřebuje brýle. Mám úžasnou rodinu i blízké kolem sebe. Takže reakce partnera a dětí jsou úžasné, baví nás to celou rodinu, je u nás stále živo.
Co je na Vaší práci nejtěžší a zároveň nejhezčí?
Na mé péči je úžasné, když má dítko nějaký problém, ať zdravotní, nebo si ho přinese z rodiny, že to zvládneme spolu vše napravit. Když je to zdravotní problém, je to vždy pro mne výzva. Návštěva v Motole dětské kardiologie byl silný zážitek, ale zvládla jsem to. Je pravda, že každý má rád pochvalu, ale tentokrát jsem se i já sama nahlas pochválila (řekla jsem si „JO JSI DOBRÁ“).
Každá kauza je pro mne něco nového. Já vždy jedu jako ten vlak tunelem a chci vidět na konci světlo. Nechci brzdit ani couvat. Ráda přijímám nové podněty i rady během jízdy. Až když jsem na konci, dokážu zhodnotit a rozebrat jízdu.
A nejhezčí na této péči je příklad poslední mimčo. Nesměl do určité doby na bříško atd… Bylo úžasné, když za necelé tři měsíce se naučil otáčet, lozit po čtyřech, sám sedět a stavět se u nábytku. To, že je po operaci srdíčka je úžasný, jak vše dohnal. Odcházel od nás ve věku osm měsíců a dvou týdnech.
Když jste přijímala poslední dítko, co jste se o jeho zdravotním stavu dozvěděla?
Když jsem přijímala poslední miminko, o jeho zdravotním stavu jsem se dozvěděla, že je po operaci srdce a po reoperaci. Zeptala jsem se na rizika a jak pečovat o malého. Bylo mi názorně ukázáno, jak ošetřovat jizvy. Trochu mě vyděsilo, že sedm dní po operaci jde k nám do péče. Doktoři jsou prostě machři.
Jak byste popsala průběh takové péče o dítě?
Péče o takového broučka byla dost náročná. Ráno a večer převazy, vše sterilní. Nesměl na bříško několik měsíců. I když máme monitor dechu tak jsem byla stále ve střehu. Co se týká jídla, byl také problém, polovina vždy vytekla z pusinky. Mám tři druhy kojeneckých flašek a rozdíl je v savičkách. Tak jsem zkoušela jednu po druhé, až malému jen trošičku teklo z pusinky a za pár dní už to bylo dobrý. Nepřijímal dudlík, takže se neměl čím uklidnit při převazech. Náplast mu trhala kůži, tak jsem si poradila jinak bez náplasti. Malého dost uklidňovala hudba. Bude z něj rocker, má rád Kabáty.
Co Vám v tom nejvíce pomohlo?
Nejvíce mi pomohla rodina. Naše děti bydlí s námi tak jsem mohla i relaxovat, když si malého vzaly na procházku nebo k sobě do pokojů. Takže ten můj tunel se světlem -„prostě bude lépe“.
Jak jste celou dobu pečovala o své psychické zdraví?
Co se týká psychického zdraví, na to nebyl čas, dny byly tak krátké. Dopřála jsem si spánek, když manžel řekl, že malého v noci nakrmí. Samozřejmě jsem žena, takže kosmetiku a péči o sebe. Máme rádi výlety a procházky, to mi dobíjí baterky. Dětičky, které máme v péči, jsou s námi všude nejen v Čechách, ale po celé EU. Navštěvujeme s dítky bazény, termální lázně, moře, divadla, muzea atd… Vše jako s našimi vlastními dětmi. Úžasné je to – kamkoliv jedeme, jedou s námi naše vlastní děti. Tak je tam více náručí k pomuchlání přijatého dítka. Děťátko má mnoho zážitků, fotek a videí a my také. Nás s manželem to naplňuje.
Co byste doporučila, když se zpětně díváte na ten příběh?
Co bych zpětně doporučila u poslední kauzy? Mít hlavně „selský rozum“. Nemyslet si, že miminko po operaci srdíčka musí být mimo dění rodiny. Myslím tím ticho v domácnosti, našlapování po špičkách. Jsme dost velká rodina, a také hlučná. Stále se u nás hrají hry, vedou diskuze, poslouchá hudba, hraje se na různé hudební nástroje, hlavně manžel (např. okarína), pořád se tu někdo směje… U nás je živo.
Chtěla bych hlavně poděkovat OSPODům, že mi vycházejí vstříc s občanským průkazem i pasem a povolením vyjet za hranice.
Také bych chtěla poděkovat Krajskému úřadu za vstřícnost a pochopení.
To, že jsme přechodní pěstouni, nemusíme přeci sedět s dětmi doma a čekat až odejdou. Jsou v tu chvíli součástí naší rodiny. To by i náš život vyhořel. Péče je to náročná, ale dělám s dětmi vše jako se svými, a to mne naplňuje.
Čím ukončit náš rozhovor?
… slovy poděkování
… a to ze strany příslušného oddělení sociálně právní ochrany dětí malého chlapce, které se vyjádřilo směrem k paní pěstounce:
„Musíme poděkovat paní pěstounce za její profesionální a lidský přístup, nejen při zvládání zdravotních obtíží u malého chlapce, ale děkujeme i za její postoj při předávání chlapečka budoucím osvojitelům, kdy to zvládla s lehkostí a profesionalitou sobě vlastní.“
…a za Krajský úřad v Hradci Králové chceme tímto poděkovat i ostatním pěstounům na přechodnou dobu, kteří v posledním roce pečovali o děti s náročnými zdravotními komplikacemi, a my si tímto naprosto vážně uvědomujeme, že životy těchto pěstounů, se právě takovou zkušeností, velmi proměnily.
hm
Sdílejte tento příspěvek na sociální síti!