Opakovaně se v diskusích na sociálních sítích objevuje představa, že OSPOD má zároveň moc a kompetence zásadně ovlivňovat a zasahovat do rodičovských práv a současně s tím, že za svoji práci nenese žádnou odpovědnost. Pojďme si na následujících řádcích ujasnit, jak to ve skutečnosti je. Za co nese odpovědnost konkrétní sociální pracovnice, za co OSPOD jako instituce a co ze své pozice ovlivnit nemohou.

Odpovědnost zaměstnanců

Každá sociální pracovnice OSPOD nese odpovědnost za výkon své profese stejně tak, jako jakýkoliv jiný zaměstnanec. Postupuje podle právních předpisů a interních metodických postupů; u jednotlivých úkonů musí dodržovat příslušné zákonné lhůty. Používá předepsané nástroje a formuláře. Její postup kontroluje nejen přímý nadřízený, ale také další metodický orgán – krajský úřad. Některé konkrétní případy zkoumá také ombudsman. Samozřejmě, že do své práce musí vkládat vlastní úsudek, ale pohybuje se v předepsaných hranicích, které nesmí překročit. Pokud jedna z kontrol zjistí pochybení, záleží samozřejmě na závažnosti. Jde-li například o záležitost administrativního charakteru, je pracovnice vyzvána k nápravě, ale většinou nehrozí těžší postih. Zcela jiné je to samozřejmě ve chvíli, kdy je odhalena chyba se závažnějším dopadem, nebo dokonce nesplnění nějaké zásadní povinnosti. V extrémních případech může věc řešit i soud.

Odpovědnost OSPOD jako instituce

Odpovědnost celé instituce může navenek působit nekonkrétně. Nicméně je velmi exaktně stanovená. Jsou to kompetence, které udávají odbornost, pravomoc, směr a hranice sociální práce OSPOD. A tady je podstatné říci, že těžiště odpovědnosti tohoto orgánu leží v procesu nikoli ve výsledku. Úředník instituce tedy musí využít standardizovaný postup, zůstat co možná objektivní, zjistit a ověřit důležitá fakta, provést záznamy dle předepsaných metodik atd. Zkrátka nesmí opomenout důležité procesní kroky. Povinnosti jsou stanoveny zejména v § 5, § 6, § 10 a § 51 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí.

Definice povinností v podstatě hlavně určuje sociální pracovnici, kdy musí konat a kdy konat nesmí.  Má-li sociální pracovnice osobní pocit, že dítě není v bezpečí, má jen velice omezené pole působnosti a pohybuje se hlavně v oblasti „konat nesmí“. Dostane-li oznámení o možném nebezpečí, které dítěti hrozí, pak „konat musí“, ale opět používá jen vymezené nástroje. Zjišťuje a předkládá soudu skutkový stav. V návrhu pro soud není místo pro subjektivní neurčité dojmy.

Takže dojde-li k újmě dítěte, je sociální pracovnice potrestána?

Sociální pracovnice odpovídá za řádné plnění svých povinností a zvolený postup; samotný nepříznivý výsledek ale automaticky neznamená, že pochybila. Zní to paradoxně? Ale není. Sociální pracovnice musí splnit všechny své povinnosti, zákonným způsobem, v co nejkratším čase, a to je předmětem přezkoumání. Její postup může být v pořádku, přesto, že výsledek není pozitivní. Stejně tak, jako lékař, který využil všech vyšetření a veškerou dostupnou léčbu, vám nemůže zajistit zdraví nebo dokonce přežití pacienta.

Je-li oficiální cestou podáno na OSPOD oznámení, které obsahuje domněnku nebo dokonce důkaz o tom, že dítě není v bezpečí, pak se v postupu sociální pracovnice šetří, jak konala. Zjistila všechny indicie a ze všech možných zdrojů? Mluvila s dítětem? Podala soudu včas a kompletní informace? Neopomenula důležité svědky? Ověřila věrohodně podané informace? Zároveň ale samozřejmě kontrola řeší část také co konat neměla. Neporušila soukromí klienta zbytečně? Nepřekročila své kompetence? Dodržela mlčenlivost? Dodržela předepsaný postup?

Je tedy skutečně možné, že sociální pracovnice vedla rozhovor včas a profesionálně se všemi zainteresovanými. Citlivě zjistila názor dítěte. Soudu dodala všechny dostupné zprávy odborníků. Všechny obdržené informace rozdělila správně na ty relevantní a ověřené a na domněnky nebo fabulace. Vyloučila osobní pocity a zůstala objektivně pouze u faktů. A přesto výsledek nedopadne dobře. Nepodařilo se ochránit bezpečí dítěte ať už to fyzické, emocionální nebo psychické.

Kam OSPOD nedosáhne

Takových koutů je více. Ale zkusme si je rozdělit na ty nejčastěji zmiňované. OSPOD nemůže chránit dítě, o kterém neví, že je ohrožené. Bohužel se tedy stává, že dítě je léta týráno, zanedbáváno nebo zneužíváno jednoduše proto, že to nikdy nikdo neohlásil. Většinou se kolektivně doufá, že to udělá někdo jiný.

Do rodičovských práv nelze zasahovat pouze proto, že se výchovné kompetence rodiče nejeví jako optimální; zásah musí mít zákonný důvod a odpovídat situaci dítěte. Objektem zkoumání není vulgarita, majetek, nebo závislost rodiče. Pro OSPOD je pouze podstatné, jestli jsou naplněny základní potřeby dítěte.

OSPOD nemá moc změnit chování druhého partnera při rozvodových kauzách. Pokud je otec s matkou v rodičovském sporu, jsou za bezpečí dítěte stále plně odpovědní oni. Jen oni sami mají moc ukončit rozchod, pokud možno smírně.

Čí je to vina?

Vždycky, když dojde k něčemu tak nepředstavitelně strašnému jako je smrt dítěte, logicky se každý z nás ptá, kdo mohl nebo měl udělat něco jinak? Kdo mohl zabránit nejhoršímu a neudělal to? Je nám přirozeně nepříjemný fakt, že možná nepochybil nikdo a stejně dítě zemřelo nebo mu někdo vážně ublížil. Je důležité, nepřestat se ptát. Jen buďme připraveni, že ne vždy existuje odpověď, která by nás uspokojila. Odpovědnost OSPOD znamená povinnost jednat nikoli garanci výsledku. OSPOD je při ochraně nejlepšího zájmu dítěte odpovědný za výkon svých zákonných povinností, za odborné vyhodnocení situace a za využití dostupných nástrojů. Nemůže však ze své pozice odstranit okamžitě všechny rodinné konflikty.

A pokud kontrola skutečně zásadní pochybení zjistí? Následuje samozřejmě reakce. Konkrétní reakce závisí na povaze a závažnosti pochybení a na tom, kdo je k jejímu řešení příslušný; může jít například o pracovněprávní důsledky nebo o další postup podle příslušných právních předpisů.