Příběh rodiny paní Moniky, Růženky a Milušky je důkazem, že rodinu netvoří jen geny, ale především přijetí, čas, trpělivost a rozhodnutí to nevzdat. Po dvou letech od chvíle, kdy dívky definitivně opustily brány dětského domova, už nejde o „přivykání si“, ale o společný život se vším, co k němu patří.

Když se ohlédnu zpátky, uvědomuji si, že pěstounství není jen o starostech, jak si možná někdo myslí. Ano, jsou tu náročné chvíle, nejistoty i období, kdy člověk neví, jak dál. Ale to všechno vyvažuje jeden silný pocit – štěstí, že jsme se s holkama našly. ♥️

Dnes, po dvou letech společného života, vidím, jak velký kus cesty jsme ušly. Každý den přináší malé i velké momenty, které dávají celé téhle cestě smysl.

Miluška bude brzy maturovat. Je až neuvěřitelné sledovat, jak dospěla a jak se postupně staví na vlastní nohy. Nedávno si udělala řidičák – byl to dárek k jejím 20. narozeninám od nás s manželem. Její radost byla nepopsatelná. Právě tyhle okamžiky jsou pro nás tou největší odměnou. Dnes má přítele, chodí na brigádu a pomalu se rozhlíží po své budoucnosti. Hledá si své místo ve světě a my jsme na ni opravdu pyšní.

Růženka je ve druhém ročníku zdravotnické školy. Škola ji baví, snaží se a je vidět, že jí na tom záleží. Sama od sebe se připravuje, učí se a z každé jedničky má upřímnou radost. O prázdninách chodí na brigádu k nám do domova seniorů, kde získává první zkušenosti s péčí o druhé. Sleduji, jak přirozeně navazuje vztahy se staršími lidmi a jak k nim přistupuje s respektem a empatií. Často mi říká, že by jednou chtěla být sestřička jako já – a to je pro mě obrovské pohlazení na duši.

Růženka má také přítele, kterého zná ještě z dětského domova. I když to nemají jednoduché a vídají se méně, snaží se svůj vztah udržet. O víkendech za námi přijíždí, aby spolu mohli alespoň chvíli být. Teď se hlásí na učiliště do Mladé Boleslavi, a tak všichni držíme palce, aby mu to vyšlo. Věříme, že pokud jim jejich vztah vydrží, čeká je hezká budoucnost.

Když to všechno vidím, uvědomuji si, že rodina není jen o tom, kdo se komu narodí. Rodina je o vztazích, o důvěře, o každodenní péči a o tom, že tu jeden pro druhého jsme.

Mám je všechny moc ráda a dnes můžu s klidem říct, že jsme opravdu velká rodina.

Mým největším přáním je, aby všechny moje děti byly jednou spokojené a šťastné. A dokud budu mít sílu, vždy jim budu stát v zádech – ať se v jejich životě stane cokoli.

Původní rozhovor zde:

Dívky strávily celý život v dětském domově, nyní našly náhradní domov v rodině