Jak funguje přechodná pěstounská péče v praxi? Kdo rozhoduje o umístění dětí a s jakými situacemi se kraj denně setkává?
V rozhovoru s Radkou Šuplerovou z oddělení sociálně-právní ochrany dětí Královéhradeckého kraje nahlížíme do zákulisí přechodného pěstounství. Otevřeně mluví o tom, jak se vybírají pěstouni, s jak náročnými příběhy dětí se dnes systém potýká, proč se někdy musí sourozenci rozdělit i jak důležitou roli hraje lidskost, zkušenost a vzájemná důvěra. Rozhovor přináší autentický pohled na práci, která je plná emocí, odpovědnosti i hlubokého smyslu.

Já tě poprosím o krátké představení a jestli nám řekneš, jakou děláš agendu na krajském úřadě?

Jmenuji se Radka Šuplerová, pracuji na oddělení sociálně právní ochrany dětí na Krajském úřadu Královéhradeckého kraje a mám na starosti agendu pěstounů na přechodnou dobu. Tedy celý proces od přijetí žádosti, posouzení žadatelů, zařazení do evidence a pak následné natipování, spolupráci s pěstouny po celou dobu, co pěstounskou péči na přechodnou dobu vykonávají.

Kdo se v současný době vůbec může stát přechodným pěstounem a jaké jsou na ně požadavky?

Na pěstouna nejsou v zákoně upraveny žádné nároky ohledně vzdělání, povolání, ale musí to být osoba starší 18 let. Za nás určitě vnímáme, že je vhodné a skoro podmínkou i to, aby zájemce měl vlastní rodičovskou zkušenost, protože to pro výkon pěstounství na přechodnou dobu považujeme za jednu z nenahraditelných zkušeností. Ověřujeme bytové podmínky, abychom měli jistotu, že v rodině je prostor proto dítě a že rodina bude schopna dítěti dopřát soukromí. Nejlepší je samostatný pokoj. Zároveň není podstatné, jestli je zájemce vdán nebo ženat nebo žije samostatně. Pokud je zájemcem osoba, která žije sama, tak je dobré, aby okolo sebe měla vybudovanou podpůrnou síť pro případ pohlídání dítěte nebo když je potřeba vypomoct s péčí o dítě.

Krajský úřad měl zpracovaná doporučující kritéria. Ta ještě platí nebo ne?

Doporučující kritéria máme stanovena. Ale jedná se spíš o upozornění na oblasti, na které je potřeba pamatovat. Část z nich vznikla ze zkušeností z terénu a část jsme si doplnili sami. Například se týkají situace, pokud je v rodině pes většího plemene, had apod. Prostě zvíře, které by přijímané dítě mohlo vnímat jako nebezpečí nebo by pro něj i bylo nebezpečné. Aby bylo jasné, že rodina nese odpovědnost za péči o dítě i v tomto směru.

Jaký je zájem o přechodné pěstounství. A jak je to aktuálně s počtem žádostí?

Největší zájem veřejnosti byl v letech 2015, 2016, 2017. To byly desítky žádostí každý rok. Pak byly roky 2019 a 2020, kdy šlo o výrazný propad žádostí do řádů jednotek – třeba do deseti žádostí ročně. A teď jsme zase na takové vlně směrem nahoru. V loňském roce bylo žádostí zhruba 20 a letos máme také řadu nových žádostí.

A stane se někdy, že přechodný pěstoun nesplní kritéria?

Určitě nějaký zlomek lidí je, ale jedná se o jednotlivé případy, například když při první návštěvě v rodině zájemců vidíme, že prostory domácnosti jsou hodně limitující. Třeba když v bytě dva plus jedna žije tříčlenná rodina a představa pěstounky je péče jen o úplně nejmenší děti, které vždy budou spát v ložnici zájemců. Tak s žadateli řešíme, jak by tam prostor mohl vzniknout v případě, že by šlo o pětileté dítě, které už potřebuje nějaké vlastní zázemí. Pokud toto zájemci nemohou nabídnout, tak s nimi spolupráci nezahajujeme.

Žádost mají podanou, ale vy ji zamítáte?

Ano, při nesplnění podmínek se žádost zamítá. Tady někdy nastane, že pracovnice OSPODu to tak nevnímá a třeba právě podmínky v domácnosti považuje za vyhovující. Mohou to být lidi s výchovnými zkušenostmi, s velkým zájmem, s velkým přehledem, a bytové zázemí nepovažuje příslušný OSPOD za podstatné. OSPOD by tak přistoupil na to, že by mohla pěstounka pečovat opravdu jen o nejmenší děti. Krajský úřad na výkon PPPD nahlíží šířeji, máme na starosti zasíťování všech potřebných dětí. Takže pak vyhodnocujeme, že rodinu s limitujícími bytovými podmínkami nemůžeme do systému pro výkon PPPD zařadit. I z našich statistik totiž vyplývá, že se do PPPD umísťují nejen miminka a děti do tří let, ale je také hodně dětí předškolního věku. Mít v evidenci pěstounku jenom pro nejmenší děti, by pak pro kraj (jako „zaměstnavatele“) bylo nevýhodné v tom, že by taková rodina nemohla pečovat i o děti starší.

Připravují se pěstouni a pěstounky na všechny věkové skupiny od narození až po 18 let? Nebo jsou upraveny na věkové skupiny?

V tomto jsme si jako kraj prošli vývojem. Od stavu, kdy jsme absolutně respektovali to, na co se zájemci cítili, což bylo v letech 2013 až 2014. Když jsme ale viděli, že všichni mají zájem jenom o ranou pěstounskou péči, tedy péči o nejmenší děti, tak bylo potřeba toto změnit a bylo období, kdy se požadovalo, aby si žadatelé uměli představit péči o jakékoliv dítě, tedy i náctileté.

Teď se snažíme o kompromis, kdy základ jsou děti od narození do šesti let. A když psycholožka s žadateli vyhodnotí, že zájemci mají předpoklad být šikovní a citliví k potřebám dítěte, doporučí je k přijímání dětí třeba do 10 let, případně i starších. Mají-li zájemci vlastní biologické děti, tak se vždy doporučuje zachování přiměřeného věkového rozdílu mezi věkem nejmladšího dítěte v rodině a věkem přijímaného dítěte.

Je tento přístup všude stejný?

Praxe na každém krajském úřadu je trošku jiná, hodně to závisí na počtu zájemců o PPPD. Takže i naše pěstounky nebo i my jsme konfrontováni s tím, že v jiném kraji přechodní pěstouni přijímají děti ve věku do jednoho roku či do tří let. V našem kraji se snažíme s přechodnými pěstouny domlouvat, že všichni by měli být schopni přijmout dítě od narození do šesti let. Obecně se ukazuje, že nejvíce preferované jsou nejmenší děti, ale těch do systému tolik nepřichází. Takže by bylo velmi nepraktické, aby kraj měl v evidenci velké množství pěstounek pro úplně nejmenší děti, ale neměl pěstouny pro děti ve věku tři až čtyři roky, které jsou z našeho pohledu stále malými dětmi.

Jak to je, když se chci zapojit do pěstounství a mám již jedno biologické dítě, které je starší?

K věku biologických dětí vydalo MPSV doporučující metodický materiál z roku 2013, ve kterém jsou popsány základní oblasti, které se posuzují – je uvedeno, že dítě je zpravidla schopno pochopit význam PPPD nejdříve v osmi letech. Ale vždy se rodina posuzuje individuálně. Z našich zkušeností vnímáme, že PPPD znamená pro všechny rodiny velkou zátěž – a tak máme doporučení, že věk nejmladšího dítěte v rodině by měl být alespoň 12 let. Dítě v tomto věku je již relativně samostatné a nevyžaduje takovou péči jako dítě, které přichází v přechodném pěstounství.

Ale na druhou stranu, pokud přijde žádost zájemců, kteří mají vlastní desetileté dítě, tak se s nimi sejdeme, proběhne úvodní konzultace, kde žadatelům vysvětlíme přesně tyto důvody. Zpravidla takovéto rodiny začínají nejdřív psychologickým posouzením, aby psycholožka viděla, jak dítě funguje, jaké jsou vztahy v rodině. V případě pěti až šestiletých dětí rodiny vůbec psychologickým posouzením nezatěžujeme, protože to je pro nás dítě, které vyžaduje péči a pozornost. Tady volíme cestu, že žádost zamítáme, když se nám nepodaří rodině vysvětlit, že je vhodné s myšlenkou PPPD ještě počkat.

A stává se, že si to rodina nenechá vysvětlit?

Určitě ano.

Co se děje, když volají z OSPODu, že mají dítě, které potřebují umístit do přechodné pěstounské péče? Jaký je postup?

Když nás OSPOD kontaktuje, tak si předáváme informace o dítěti, jeho situace a ověřujeme důvod umístění do přechodné pěstounské péče. Pokud se jedná o dítě starší, tak můžeme mít přesnější obrázek o jeho situaci. Jde-li o dítě z porodnice, kde je minimum informací, napíši základní poznámky (pohlaví, datum, čas narození, nemocnici). Na základě informací o dítěti vybereme ze seznamu volných přechodných pěstounů rodinu, kterou oslovíme. Naše pěstouny známe a víme například, jaké měly děti předtím, takže se snažíme to trošku balancovat. Umístění zdravého novorozeného dítěte bereme jako možnost „odpočinku“ pro pěstounky, které předchozí péči měly hodně náročnou. Anebo jsme rádi, když s takovým dítětem mohou začít „prvopěstounky“.

Při telefonátu s pěstounkou současně informuji, která pracovnice OSPOD situaci dítěte řeší. Následně informuji OSPOD, která rodina byla k přijetí dítěte oslovena a následná komunikace pak probíhá přímo mezi OSPODem dítěte a pěstounem na přechodnou dobu.

Co se děje, když je dítě odebíráno narychlo z terénu?

U miminka to probíhá, jak jsem popsala. Když je dítě starší, už i s nějakou historií, tak je dobře, aby přechodný pěstoun věděl souvislosti, za jakých podmínek se dítě z rodiny bude odebírat. Máme připravený dotazník, který nám pracovnice OSPODu vyplní. Jsou v něm informace, které bude přechodný pěstoun potřebovat. U koho se teď dítě nachází? Jaký je důvod toho umístění do té přechodné péče? Jak je zmapovaná širší rodina nebo další zázemí dítěte? Jaký je jeho zdravotní stav? Jestli je dítě příjemcem sirotčího důchodu? Specifické nároky na péči?

S tímto vším seznámím přechodného pěstouna a následně jej a konkrétní OSPOD propojuji. Pokud je to situace, kdy je potřeba řešit vše teď hned a není čas, tak si informace zjišťuji průběžně. Nyní máme tři roky zpátky možnost umístit dítě do neodkladné péče, což může proběhnout ve všední den večer, v sobotu, v neděli. Pěstoun poslouží jako rychlé pohlídání, než soud rozhodne.

Využívá se neodkladná péče?

Ano, máme řádově do pěti umístění ročně.

Takže někdy to je pro přechodné pěstouny náročné? Nemají moc informací…

V tomto je přechodné pěstounství určitě náročné. Někdy pěstouni dostávají opravu jen základní informace, protože OSPOD rodinu nezná.

Je něco, co tě napadá, co by chtělo v praxi z lepšit z tvého pohledu? Něco, co by ulehčilo celý proces?

Co je určitě pro pěstouny náročné, že se hodně proměňuje skladba dětí, které se do PPPD umísťují. Jsme v době, kdy se odkláníme od úplně nejmenších dětí. Pěstounky, resp. žadatelé přicházeli do systému s nějakými představami, jak ta péče bude vypadat. A jak se toto proměňuje v čase, tak je to pro někoho hodně složité zajistit péčí o dítě, o kterém si nemysleli, že někdy o takové budou pečovat. Je potřeba, aby pěstoun byl vybaven dovednostmi na vyšší úrovni. Protože pěstouni se chtějí o dítě dobře postarat, ale když nerozumí jemu nebo jeho potřebám, tak jsou z toho frustrovaní, že neposkytují péči tak, jak bych chtěli.

Na jednom kulatém stolu zaznělo, že do rodin přicházejí děti mnohem víc poškozené. Dnes samozřejmě dává více prostoru biologické rodině, sanaci a podobně. Takže než dojde k samotnému odebrání, je to docela dlouhá doba. Jestli jste třeba i toto nezaregistrovali? Že by vám to i pěstouni říkali, že děti jsou na tom psychicky velmi špatně?

Je pravda, že pokud dítě vyrůstá dlouhodobě v nepodnětném prostředí, tak pěstouni zaznamenávají opoždění ve vývoji dětí. Někdy se situace zhorší v případě, že se do rodiny narodí další sourozenci. A pak biologická rodina, která by zvládla péči o jedno dítě, tak začne v péči selhávat. Samozřejmě pak nastávají situace, kdy je třeba potřeba zajistit i péči o sourozence, což je pro pěstounskou rodinu také velice náročné.

Jak tuto situaci řešíte? Sourozenecké vazby. Protože je málo pěstounů, kteří by si vzali více sourozenců. Jaká je v tomto praxe?

I zde se odehrál značný vývoj. Byla období, kdy byla velká snaha umísťovat děti společně. Pěstouni to občas cítili jako tlak krajského úřadu, aby přijali více dětí. Nyní jsme v situaci, kdy někdy musíme přistoupit k rozdělení sourozenců do více rodin. Nyní máme v přechodné péči tři sourozenecké dvojice, které jsou pospolu, jinak jsou děti rozděleny. Na druhou stranu se takhle každému dítěti dostane výlučné pozornosti, individuální péče.

Takže se nejdříve saturují potřebu dítěte a až druhotně se řeší sourozenecký vztah? Dochází k nějakému pravidelnému kontaktu?

Sourozenecké vztahy se řeší při různých setkáních, ale v praxi to může narazit na potřeby jednotlivých dětí. Půlroční dítě prostě nemá takovou potřebu vidět svého šestiletého sourozence. Takže je pochopitelné, že přechodná pěstounka, která pečuje o miminko, nemá ze svého pohledu potřebu řešit sourozenecké vazby, protože jí svěřené dítě takovou potřebu nemá. Naopak pěstounka, která bude pečovat o šestileté dítě musí řešit, že právě jemu se stýská po malém sourozenci. Není to jednoduché a neexistuje na tohle téma jednoduchá odpověď. Jak často se mají vídat? Jakou formou? Na jak dlouhou dobu? Je to vždy věc na individuální posouzení.

A je pro vás jako krajský úřad důležité vědět, jestli se s tou biologickou rodinou dětí nějak pracuje a jestli existuje nějaký potenciál návratu.

Každopádně. Protože všechny děti, které jsou umístěné v přechodné péči (všechny děti, které jsou mimo rodinu), musí ze zákona být nahlášené ke zprostředkování na krajském úřadu. Z logiky věci jsou v přechodné pěstounské péči děti nejmenší, z našeho pohledu tedy ty nejohroženější. Sem se potřeba hledat náhradní rodiče zaměřuje nejvíc. S kolegy z OSPODů určitě možnosti zajištění péče biologickou rodinou řešíme. OSPODy si zadávají realizaci rodinných konferencí, při kterých se mapuje terén okolo dítěte.

S některými pěstounkami a pěstouny se znáš už roky, vesměs od roku 2012. Jaká je ta spolupráce? Prožíváte spolu i hodně těžkých chvil.

Mám přechodné pěstounské rodiny jako takovou velkou širokou rodinu. Jsem s nimi v kontaktu od prvního posuzování vesměs po celou dobu naší spolupráce.

Pomáhá někdy při natipování doprovázející organizace?

Neděje se to pravidelně. Když ano, tak to beru jako podporu pro pěstouny. Máme v evidenci několik pěstounek, které jsou velice tolerantní, mají velkou ochotu vyhovět krajskému úřadu, vůbec se nevymezují. Až se občas musíme kontrolovat, aby ty nejnáročnější děti nechodily do stále stejných rodin. Občas zavolám do doprovázející organizace a pobavím se s nimi o dětech, které teď potřebujeme umístit. Díky tomu se třeba dozvím, že některá konkrétní pěstounka, o které jsem uvažovala, je stále unavená z péče o předchozí dítě. Takovou konzultaci právě mám jako pojistku, abych nepřetěžovala stále stejné lidi.

Stává se někdy, že situace a vztahy jsou tak vypjaté, že se dítě z přechodné pěstounské rodiny dává do zařízení nebo do jiné pěstounské rodiny?

Změnu péče zažíváme nejčastěji, když umístíme dvě děti do jedné přechodné rodiny a po nějaké době se k nám dostane (od pěstounů nebo od doprovázející organizace) informace, že ten sourozenecký vztah je narušený a že péče o obě děti je nad síly pěstounské rodiny. Děti pak zejména bojují mezi sebou o pozornost pěstouna. Když se do toho třeba přidají noční děsy nebo pomočování, tak je pěstounka péčí o takové dítě vytížená tak, že to jde na úkor péče o druhé dítě, které si ještě třeba neumí o pozornost říct. Pak se ve spolupráci s pěstounem a OSPODem rozhoduje o rozdělení dětí, kde si musíme umět obhájit takové rozhodnutí. Konzultujeme to i s doprovázející organizací a klíčovou pracovnic.

A jsou i situace, kdy přechodný pěstoun předává dítě do zařízení – může to být z důvodu, že nezvládne péči o dítě, které je například velmi náročné. Nebo když se nepodaří nalézt řešení v biologické rodině nebo dítěti zprostředkovat umístění do pěstounské péče.

Takže se může stát že od přechodného pěstouna jde dítě do nějakého zařízení?

Máme situace i do ZDVOPu (Zařízení pro děti vyžadující okamžitou péči – pozn. redakce) nebo do dětského diagnostického ústavu, když se změní chování dítě nebo se ukáže, že problémy, které dítě mělo v biologické rodině trvají a nedaří se je řešit ani u přechodných pěstounů.

Je jasné, že je těžké odhadnout, jak náročná péče o konkrétní dítě bude, protože se vychází z informací, které jsou v daný moment k dispozici.

Naštěstí se u většiny dětí po adaptaci na nové prostředí podaří nastavit režim tak, že se situace stabilizuje a uklidňuje. Pak zpravidla slýcháme, že dítě začíná dělat pokroky.

Adaptační období je tak dva až tři měsíce?

Ano, ale může trvat kratší i delší období. Opět záleží na okolnostech umístění dítěte.

Přechodná pěstounská péče by měla být zhruba rok. Jaká je v tomto praxe?

Nejkratší byla asi 14 dní. Jednalo se o případ, kdy maminka nechala miminko v nemocnici – když to zjistila širší rodina, tak hned podnikla kroky k tomu, aby jej mohla přijmout do širší rodiny. Průměrná délka přechodné péče je pět až devět měsíců. Velkou bolestí prostě je, že nemáme dostatek dlouhodobých pěstounů. Zůstávají-li děti v přechodné pěstounské péči déle než rok, tak důvodem je hlavně to, že pro takové dítě nemáme vhodné pěstouny.

Co pro tebe přechodná pěstounská péče znamená a jak ji vnímáš profesně?

Myslím si, že je to obrovská šance a dobrá příležitost pro děti, které nemohou vyrůstat ve své rodině – protože rodiče nechtějí, nejsou schopní se o ně postarat, zanedbávají je. Jsou v prostředí, ve kterém nemůžou zdravě vyrůstat. Po více jak 10 letech, kdy u nás existuje přechodné pěstounství, je úplně zřejmé, že právě přechodní pěstouni dokážou zajistit potřeby dítěte v takové míře, že dítě dokáže situaci, nepřízeň, ustát. Je to nesrovnatelně lepší varianta oproti ústavnímu zařízení.

Je něco, co bys ještě k přechodnému pěstounství chtěla říct na závěr?

Určitě bych ráda poděkovala všem pěstounkám a pěstounům, kteří se pro tu práci rozhodli. Velký respekt samozřejmě i těm rodinám, které se rozhodly v určité fázi svého života výkon pěstounství přerušit nebo ukončit. Je to určitě práce, která je hodně obohacující, naplňující, velice smysluplná, ale samozřejmě tím, že je to zase práce v nějakém systému, tak je samozřejmě i hodně ubíjející, frustrující. A samozřejmě je důležité, aby to lidé dokázali dobře vybalancovat tak, že v té práci pořád vidí smysl i přesto, že tam některé věci dopadnou jinak, než by si původně představovali.

Děkujeme za rozhovor!