Téma bezpečí jako by bylo již automaticky obsaženo v termínu „ohrožené dítě“. Při bližším pohledu ale zjistíme, že konkrétní význam tohoho pojmu má mnoho vrstev. Z daleka nejde jen o bezpečí fyzické, ale i psychické a emoční. Zároveň se zde ve svých pohledech potkávají tři rezorty, jejichž cíl sice polečný je, ale úhel pohledu a prioritizace se může značně lišit. V transformaci péče o ohrožené děti úzce spolupracují zejména školství, sociální věci a zdravotnictví. A proto je dialog nezbytný.
Bezpečí fyzické je pro ty, kteří ve své profesi zajišťují péči o děti, nejsnáze definovatelný pojem a poměrně snadno se na jeho zajištění shodnou napříč rezorty. Úskalí se objevují až u míry rizika, kterou má dítě právo podstoupit. Například pedagog základní školy může dítě spustit z očí prakticky jen ve výjiměčných a předem definovaných situacích. Z pohledu sociálně právní ochrany se však dítě musí učit postupné samostatnosti. Nejtěžší otázka pak příchází, pokud se tyto dva světy potkávají ve školských pobytových zařízeních. Dítě se v dětském domově nejen vzdělává, ale hlavně zde žije. Přípravu dítěte na samostatnou dospělost, kterou obvykle zajišťují rodiče, v dětském domově vede právě pedagog. Kdy tedy může nechat dítě samostatně přejít silnici? Kdy mu může dát do ruky ostrý nůž nebo ho nechat bez dozoru vařit? Je legitimní snaha o absolutní fyzické bezpečí teď a tady, nebo je třeba adekvátní míra rizika pro možnou samostatnost po osmnáctých narozeninách? Mladý dospělý, který odchází z ústavní výchovy, se musí postavit na vlastní nohy hned na prahu zletilosti.
Bezpečí psychické a emoční je ještě náročnější část. Nejenže je to pojem abstraktní a nejde příliš kvantifikovat. Je to také oblast, kterou máme sklony vnímat velmi subjektivně. To znamená, že podstatné je, zda se dítě skutečně v bezpečí cítí, bez ohledu na to, jestli mu nějaké nebezpečí reálně hrozí. Nutně musíme brát v potaz také fakt, že vysoké procento dětí, které přicházejí do ústavní péče, trpí buďto vývojovými traumaty, poruchami attachmentu, či úzkostmi. Mozek takového dítěte je ve vysokém stresu i v situacích, které jsou pro ostatní děti běžné. Jen část dětí také dokáže své potřeby verbálně komunikovat – tedy definovat nekomfort, který pociťuje. A to je důvod, proč tuto otázku znovu a znovu zkoumat. Vychovatelé dobře vědí, že pocit ohrožení u dítěte nekončí tím, že je odebráno z rizikového prostředí.
Téma bezpečí bylo důležitým bodem diskuse také participační skupiny mladých dospělých při MPSV. Mladí dospělí, kteří prošli ústavní péčí, jsou vynikajícím zdrojem autentických informací, které mohou být značně nápomocné dětem, které v ústavní péči aktuálně vyrůstají. Míra pocitu bezpečí dítěte je velmi individuální, jsou však faktory, které mohou tento pocit výrazně ovlivnit. Je to například nepředvídatelnost prostředí, nátlak, nevšímavost, hluk, cizí lidé … atd. Potřeba bezpečí je jednou ze základních lidských potřeb hned po zajištění potřeb fyziologických. Podkud dítě vyrůstá v pernamentním stresu, nemůže se správně adaptovat na nové prostředí, ale vytváří si maladaptivní strategie. Je-li stále v úzkosti, nemůže správně zapojit část mozku odpovědnou za soustředění, chápání, rozhodování a dlouhodobé zapamatování. Jak by se tedy mohlo úspěšně vzdělávat a připravovat na samostatnou dospělost? Pro vychovatele v dětských domovech je to vždy velká výzva a transformace systému péče o ohrožené děti jim nabízí nové nástroje k práci s ohroženými dětmi.
Celou tiskovou zprávu, o druhém setkání pariticipační skupiny, je možné číst zde: Druhé setkání participační skupiny dětí a mladých dospělých při MPSV: Bezpečí dětí a Úmluva o právech dítěte – Právo na dětství
Mgr. Tereza Čejková, DiS.
Koordinátor transformace péče o ohrožené děti v Královéhradeckém kraji
Ilustrační foto, zdroj Pexels.com