Většina pěstounské péče v našem kraji je tzv.  příbuzenská. Nemůžou-li se o děti postarat biologičtí rodiče, nastupují příbuzní – tety, babičky, dědové, bratři, sestry. A právě příběh sestry Marie* a bratra Martina* vám přinášíme dnes. Tento kratičký příběh napsala sama „náhradní maminka“ sestra. A to včetně krátkého zamyšlení, kritikou nad vyplácením sirotčího důchodu.

Mně a bratrovi onemocněla maminka na rakovinu slinivky a do půl roku v nedožitých 50 letech zemřela. Byl to velký šok a zároveň bolest, která stále trvá. Jenže život je takový. Bratr se tomu postavil čelem a myslím si, že je spokojený s tím, co máme. Vzala jsem si jej bez přemýšlení k sobě. Zároveň mám syna a jsem samoživitelka, takže jsme najednou byli tři. Ale mohu říci, že okolí nám velmi pomohlo – od pronajímatele bytu až po školy, úřady a blízké rodiny, kamarády.

Je pravdou, že na začátku bratr chodil na Základní škole Štefánikova za školu. Vyšli nám zde ale vstříc s pochopením pro jeho, a i naši situaci. Základní školu nakonec dokončil. V prvním ročníku studia na truhláře jsme se také trápili se záškoláctvím. Zde jsem už přitvrdila, škola pomohla a bratr pokračoval ve studiu, které dokončil bohužel bez výučního listu. V novém školním roce nastoupil na tesaře rovnou do třetího ročníku. Studium nakonec zakončil s výučním listem a nyní studuje na zedníka, první ročník má za sebou a dva ještě před sebou. Po dostudování by rád nastoupil na policejní akademii, sní o tom od dětství. Uvidíme, jaké budou podmínky k přijetí. Ve škole je spokojený, doma přidá ruku k dílu. Je diabetik, sportuje a sám si hlídá cukr. Sám chodí po doktorech a úřadech. Má brigády, kde se učí vydělávat a nakládat s penězi. Úspěšně si udělal řidičský průkaz, na který si sám vydělal. Myslím si, že je připravený na život. Mamka by byla pyšná.

S otcem se ze začátku stýkal, otec k nám chodil na víkendové obědy, sem tam přispěl penězi. Ale nebyla to žádná výhra. Kvůli otci k nám přišel exekutor, který chtěl zabavit některé naše věci. Bylo to další trápení.  Poté, co bratr nabyl zletilosti, přestal otec přispívat penězi. Prý místo studií může bratr jít pracovat. Já jsem s ním v kontaktu minimálně, bratr mu občas zavolá. Nezakazuji mu se s ním kontaktovat. Bratr je dospělý, takže je to podle mě jeho volba a rozhodnutí.

OSPOD nám do doby dosažení zletilosti bratra velice pomohl. Ať to byla školení nebo pomoc s dokumenty. Vždy byli na telefonu, když to bylo potřeba. Musím říct, že všichni, s kým jsem přišla do kontaktu, byli příjemní. Za to jsem vděčná. Jen dle mého názoru jsme měli zbytečně moc schůzek a kontrol. Byli jsme bezproblémová rodina, takže u nás klidně mohli omezit kontroly. Ale brali jsem to tak, že je to dané zákonem. Alespoň nám u každé z kontrol vyšli vstříc s časem návštěvy.

Bratrovi teď bude dvacet let a mohu říct, že byl vždy hodný a bezproblémový klučík, který to nikdy neměl lehké. Jsem na něj pyšná a jsem ráda, že jsem se rozhodla vzít si ho k sobě. Protože otec nikdy nebyl a ani dnes není schopný mít bydlení a stálou práci. Věřím tak, že tuto cestu nám správně připravil sám osud.

Výtku bych měla jen jednu: mělo by se pozměnit vyplácení sirotčího důchodu tak, aby byl vyplácen o měsíc či dva déle. Nastala u nás totiž situace, kdy bylo potřeba dokládat potvrzení o studiu, které vám škola logicky nedá dopředu, protože neví, zda student po prázdninách nastoupí. My jsme naopak museli toto potvrzení (na následující školní rok) dodat do konce prázdnin. Což z logiky věci nebylo možné. Takže dávka byla pozastavena. Po doložení potvrzení o studiu zase úřady měly dva až tři měsíce na vyřízení. Kdo může být tolik měsíců bez tohoto příspěvku? No, pěstoun určitě ne. Musela jsem pak obvolávat a prosit, aby to udělali co nejdříve, což je ponižující. Dávku obnovili až po měsíci a půl, protože to celé trvá dlouho dobu. Prostě neskutečné, zejména když tím procházíte každé prázdniny. Je to vysilující! Bohužel nemám takovou práci, abych mohla bez jednoho příjmu vyžít. Vím, že za to úřednice nemohou, ale přála bych do budoucna jiným náhradním rodičům, aby nebyli tak bezradní a mohli cítit finanční podporu od státu. Za příspěvek jsem vděčná, platí nám půlku nájmu.

Po zkušenosti, kdy úřady, čas a nervy jsou ve stálém tlaku, nemám zájem stát se pěstounem pro někoho jiného. Děkuji za práci, kterou děláte. Není to jednoduché, a ne každý ji může dělat.

S pozdravem, spokojená rodinka…

* Jména sourozenců jsou z důvodu anonymity pozměněna.