Po nějakém čase Vám opět přinášíme rozhovor s jednou z našich pěstounek. Tentokrát z Kacákovy Lhoty s Janou Víchovou o jejím synovi Zdendovi a jejich společném příběhu. Díky Zdendově tetě se jeho život obrátil k dobrému, když si jej Jana ani ne po měsíci vzala k sobě. A tak se v klidu posaďte a začtěte se do příběhu malého blonďáčka a jeho maminky.

Můžete se nám představit?

Jmenuji se Jana Víchová a bydlím v Kacákově Lhotě. Zdenda se do mé péče dostal přes kamarádku a jsem za to moc ráda, je to to nejlepší, co mě v životě potkalo. O Zdendu jsem pečovala vždy jako samoživitelka za podpory mé rodiny. Vzdělávání v rámci výkonu náhradního rodičovství vnímám jako užitečné a obohacující.

Představte nám trošku svůj a Zdendy příběh.

Zdeňkův příběh začal tím, že jsem ho měla v péči třetí fyzické osoby, protože se jeho rodiče o něj nedokázali postarat a hledal se způsob, jak jej zajistit, aniž by musel do dětského domova. Zdendova teta je moje kamarádka a v roce 2006 za mnou přišla a říkala mi, že se o něj maminka nedokáže postarat. A já jsem jí řekla, že bych si ho klidně vzala. Téměř rok jsme o tom nemluvily a v listopadu 2007 mi volala, že je situace nezvladatelná a jestli bych si tedy Zdendu nevzala k sobě. Domluvily jsme se, setkaly se i s babičkou. Zašla jsem na OSPOD, kde to nejdříve vypadalo, že by Zdenda byl u nás. Pak zase chvíli ne. Po 14 dnech přišel telefonát, že mi jej maminka předá, protože se u mě bude mít líp.

V té době byly Zdendovi dva roky a dva měsíce. Tento příběh začal 3. listopadu a 5. prosince jsem si ho odvážela domů. Jeho matka se smála a mávala nám, otec byl zaražený…

Začala jsem bydlet u svých rodičů, kteří se nabídli, že mi pomohou. Zdenda byl u svých rodičů na Vánoce (nechtěla jsem bránit kontaktu), ale to nemělo dobrý konec: vrátil se s opruzeninami, které jsme předtím tři týdny léčili. Po tomhle jej máma neviděla asi 4 roky. Táta se s ním příležitostně vídal, ale to také skončilo. Zdenda se o ně zajímal, ale to také po čase opadlo. Když mu bylo 6 let, tak jej jeho biologická máma chtěla strašně vidět. Celé setkání bylo na půl hodiny a pak pospíchala domů s tím, že musí dělat třísky na topení. Jako matka tam nevidím ten mateřský zájem, je to smutné. (Toto potvrzuje i soudní rozhodnutí, kde soud konstatuje, že mezi matkou a synem nevzniklo žádné pouto. Naprosto mne šokovalo, když jsem se dočetla, že matka neměla pro dítě jídlo.)

Když k nám Zdena přišel do rodiny, zpočátku reagoval jenom na dědu. Dědu měl zažitého z biologické rodiny, kdy tam chodil za ním dědeček, nosil jídlo, pití, zatopil, přebalil ho a pečoval o něho. Nás ostatní bral… Po čase se zadaptoval docela dobře.

Moje matka chtěla, aby mi říkal teto. Ale když první den přišla moje kamarádka a slyšela moji mamku, razantně pronesla větu: „Žádná teta, to bude jeho máma, protože by jinak v životě jinou neměl.“

Jaká očekávání jste od výkonu náhradního rodičovství měli? A ukázala se jako mylná, nebo se potvrdila?

Já jsem žádné očekávání neměla, k náhradnímu rodičovství jsem se dostala přes kamarádku (tetu Zdendy) a byla jsem za to vděčná. Nebyla jsem pěstounkou od začátku, Zdendu jsem měla svěřeného v péči třetí fyzické osoby. Po nějakém čase chtěl dát OSPOD návrh na pěstounskou péči. A já jsem nechtěla, můj vnitřní rozpor byl, že jsem se bála, abych o Zdendu nepřišla. Nepobírala jsem žádné dávky, měla jsem jen nárok na výživné od rodičů, které neplatili. Po čase se návrh k soudu podal, soud návrhu vyhověl a od té doby jsem pěstounkou a následně mi byl Zdenda svěřen do poručenské péče, protože rodiče neplnili své povinnosti. To bylo Zdendovi 9 let a od té doby ho biologičtí rodiče neviděli.

Když si vzpomenete, jak probíhalo Vaše osobní první setkání se Zdendou?

Ještě, než jsem se domluvila s jeho tetou, tak jsem po ní chtěla fotku. Abych věděla, jak Zdenda vypadá. Když jsem se na ni podívala, tak jsem si řekla: „Ježíšmarjá, ten je můj, to je miláček.“ Hned mě okouzlil, blonďáček, modré oči, usměvavý. Takže jsem se v podstatě rozhodla na základě fotky a informací, které jsem měla, věděla jsem, kdo to je.

Zdendu jsem poprvé naživo viděla, když jsem pro něj jela. To byl zrovna Mikuláš. Takže pro mě Mikuláš je to, že jsem k Mikuláši dostala ten nejhezčí dárek v životě. U nás ve Lhotě Mikuláš s čertem vždy končili v našem domě. Tak si u nás všichni sedli, dali si „narozeninový dortík“ a vzpomínali na to, že jsme si Zdendu přivezli: „Letos to je 17 roků.“ /No, čert k nám už asi nepřijde. 😊😊😊/ Zdenda svůj příběh zná.

Jaké bylo dětství, dospívání a zletilost Zdendy?

Více méně bez problémů. Zdenda je dyslektik, dysgrafik. Co se týkalo učení, tak to měl Zdenda v hlavě srovnané. Vyšel i s dobrými výsledky z psychologické poradny v Jičíně. Já jsem občas chtěla věci hned, ale měla jsem i možnost chodit k paní doktorce Hadašové, která mi poradila, jak na to. Spíš takové maličkosti, jako například, abych mu dala čas, když ho volám k večeři, a neočekávala, že ihned přijde. V pubertě to byl takový ten klasický odpor.

A řešili jste nějaké problémy se školou? Nebo nějaké jiné těžkosti? A bylo to překonatelné?

Když jsme přišli do první třídy, tak pak na rodičovském setkání vyšlo najevo, že se jim sešly čtyři děti, které byly v náhradní rodinné péči a které to věděly. Jinak ve škole jsem řešila dva problémy. Jeden se týkal kamarádství a druhý nevhodného chování ze strany starších spolužáků. Vše se nějak vyřešilo.

I přes poruchy učení se Zdenda učí dobře, je cílevědomý. Na základní škole měl problémy s angličtinou a s ním dalších 8 dětí z 12, ale i to jsme překonali.

Celkově byla spolupráce na základní škole dobrá. I na současné. Nyní studuje Českou lesnickou akademii v Trutnově. Ve druháku jsme měli v jednom předmětu větší problém. Ale když jsem zjistila, že se na to Zdenda opravdu vykašlal, tak jsem řekla učiteli, ať dělá, co myslí. Dostal tedy pětku. Pak si ji opravil na trojku.

Když Vás tak poslouchám, tak jste žádné velké těžkosti, jako je puberta, nezažili?

Do devíti let vše tak nějak plynulo. Jen jednou se výrazně vztekal na parkovišti, kde sebou plácnul na zem. Díky takovému triku od známé se mi podařilo situaci vyřešit.

K tomu ještě: když jsem se dozvěděla, že se budu muset jako pěstoun vzdělávat, tak jsem si říkala: Co se budu ve 45 učit? Ale pak jsem pochopila, že kdybych se takhle vzdělávala ve 25, můj život mohl také být o něčem jiném. Protože bych dokázala spoustu věcí, které v životě přichází, lépe zpracovávat.

Musím říci, že povinné vzdělávání mě obohatilo. A každý, kdo říká, že vzdělávání nepotřebuje, tak je potřebuje. Otevře Vám to oči ohledně Vás, Vaší rodiny, odcházení z ní.

Klasickou přípravou jste neprocházela a k těmto informacím jste se dostala až spoluprací s doprovázející organizací. Tak to je dobře.

Je. Na prvním školení zaznělo, že žena nedokáže vychovat kluka. V první chvíli mě to zarazilo. Do druhého dne jsem si to přebrala, že to asi byla sranda. A když byl závěr, tak jsem to zmínila, ale pan doktor Hadaš zcela vážně říkal, že to není sranda. Že prostě nedokážu jako matka samoživitelka nahradit ten mužský vzor – proto se podíleli jiní: můj bratr, tatínek, biologický strýc, ale třeba i soused odnaproti.

Když se ohlédnete zpět, co by Vám nejvíce pomohlo v těžkých obdobích a neměla jste to v dostatečném množství?

Hadašovi a hlavně rodina. Babička s dědou, moje teta a strýc, Zdendova biologická teta a babička. A musím tedy říct, že i zaměstnavatel mi vyšel vstříc.

Co se týká biologické rodiny, tak jste říkala, že od soudního jednání jste úplně bez kontaktu? Zdenda má nějakou potřebu kontaktu s biologickou rodinou?

S matkou je delší dobu bez kontaktu. Čas od času přijel jeho táta. Tak jednou za půl roku se viděli. Jenže on za ním jezdil s přítelkyněmi a pokaždé s jinou. Řekla jsem mu, aby sem s těmi přítelkyněmi nejezdil, zvlášť ještě, když před Zdendou vyprávěl, jak pomáhá s výchovou dětí těch přítelkyň. To už si Zdenda držel odstup. A vrchol přišel, když tatínka zavřeli. Tatá měl možnost vybrat dětem dárek a odpracovat jej ve vězení. Vzkázal to po mně Zdendovi, ať si prý řekne, co chce. Sám Zdenda řekl: „Já od něj nic nechci. Já mám všechno.“ To mohlo být Zdendovi tak 12 let.

A od té doby se neviděli. Když jsme se setkali s biologickou babičkou, tak se ptala, jestli by se Zdenda chtěl vidět s tátou. Tak sám řekl, že nechce. Vlastně od okamžiku, kdy zjistil, že tátu zavřeli, tak je to jako čára, zeď. Je mu to nepříjemné. Nedokázal to zpracovat. Ale on má a měl hodně věcí na zpracování. Když se táta dostal do vězení, tak první, co chtěl, byla Zdendova fotka. Ale ten to odmítl. Řešili jsme to na OSPODu a Zdenda reagoval stejně: „Žádnou.“ A já zase: „Přece jenom bychom mu měli nějakou poslat.“ A sociální pracovnice mi říká: „Slyšela jste Zdendu? Žádnou. Tak ho respektujte.“ Od té doby jsem respektovala, že se s ním nechce stýkat. Když táta vyšel z vězení a chtěl se setkat, tak Zdenda nechtěl.

Byla a jste v kontaktu s nějakými dalšími pěstouny? Co to pro Vás znamená?

S několika dalšími udržuji přátelství. Známe se ze vzdělávání. Znamená to pro mě hodně, možnost sdílet zkušenosti.

Myslíte si, že společnost má dostatek správných informací o náhradním rodičovství?

Ačkoli se teď celkem hodně řeší, i tak si myslím, že těch informací je ve společnosti málo. Více to vysvětlovat, ty různé možnosti.

Jak byste zpětně zhodnotila své rozhodnutí stát se náhradním rodičem?

Nejlepší rozhodnutí v mém životě.

Myslím, že se mi to potvrdilo, když se Zdenda na OSPODu se sociální pracovnicí domluvil, ještě než jsem dorazila do kanceláře, že podáme žádost o změnu příjmení… A je Vích, je náš…

A čím Vás, ale třeba i Vaši rodinu, to obohatilo? Anebo je něco, co to Vám nebo rodině vzalo?

Z mého pohledu mi to vzalo volnost, protože jsem do té doby byla sama. Jít kam chci a kdy chci. Ale kromě toho mi to nic nevzalo a dalo mi to naplnění. Naplnění mateřství a v podstatě i života. Když budete sama, tak vyděláte peníze. Ale co s nimi? Honit se za majetkem. To není pro člověka mého ražení. Zdenda mě obohatil možná víc než já jeho.

Když se zpětně ohlédnete, je něco, co byste udělala jinak ve vašem společném příběhu?

Myslím si, že ne. Možná nějaké drobné detaily. Rozhodně nic zásadního.

Šla byste do pěstounské péče dřív?

Kdybych mohla vrátit čas, tak bych do toho šla klidně už v 25 letech. Strašně dlouhou dobu jsem si myslela, že jako samostatná osoba bych žádné dítě nedostala. A asi bych to řešila dřív.

Je něco, co byste chtěla vzkázat čtenářům k tématu náhradní péče?

Jestli doopravdy chtějí být pěstouny, tak ať si za tím jdou. Mají-li tu potřebu, která vychází ze srdce, tak ať za tím jdou a nebojí se počátečních překážek, které by je mohly odrazovat. To všechno překonají a pak budou šťastní.

Děkujeme za rozhovor.