Přečtěte si rozhovor s paní Monikou, která dala lepší budoucnost dvěma starším poloromským dívkám, které strávily většinu svého života v dětském domově.  Růženka, patnáct let, a Miluška, devatenáct let. Mladší z dívek žila v dětském domově od jednoho roku. Z hostitelské péče se nakonec po letech stala dlouhodobá pěstounská péče a dívky tak mají svůj náhradní domov. Navždy opustily dětský domov, který pro ně byl po dlouhou dobu domovem.

To není nic vysněného, to je realita. A paní Monika je opravdu anděl v lidské podobě… Děkujeme jí a celé její rodině!

 

Mohla byste se nám představit?

Jmenuji se Monika Pospíšilová a je mi 53 let. Vystudovala jsem střední zdravotnickou školu v Mladé Boleslavi. Jsem dětská sestra, tu jsem dělala jenom chvíli, pak jsem šla do domova důchodců kousek od Mladé Boleslavi. Původně jsem šla pouze na brigádu, ale nakonec jsem zůstala 20 let. Práce mě bavila, protože říkám, že malé děti, zvířata a staří lidé jsou 3 skupiny, které nás potřebují, takže mi nijak nevadilo, že jsem skončila u starých lidí. Po těch dvaceti letech jsem si „odskočila“ na 13 let ke své druhé velké lásce, a to jsou knihy…

Jelikož jsem měla maminku, která podnikala v knihkupectví a která mě lákala, že by mi jej předala, nechala jsem se po nějaké době přemlouvání zlomit. Nastoupila jsem k ní a pracovaly jsme spolu, ale bohužel jen dva roky, protože po dvou letech společné práce během čtrnácti dnů v 59 letech zemřela na rakovinu slinivky. Po jejím odchodu jsem v knihkupectví zůstala úplně sama, nezasvěcená do všech směrů podnikání.  Měla jsem dvě možnosti: buď obchod hned zavřít, anebo nějakým způsobem zkusit pokračovat v mamčiných stopách. A jelikož maminka podnikala přes 20 let a byli jsme v Boleslavi známí, tak jsem si říkala, že její práci nemůžu zahodit bez toho, aniž bych to zkusila.

Dalších 7 let jsem podnikala sama na sebe. Situace se po nějaké době ale nedala zvládnout, tak jsem oslovila jeden z knihkupeckých řetězců, který si mě vzal pod křídla, a pracovala jsem pod nimi další 4 roky jako vedoucí prodejny. Po těchto letech mě oslovila bývalá kolegyně ze zdravotnictví, jestli bych nešla na čtvrt úvazku pomoct zpět do domova. Tři měsíce jsem měla obě práce s tím, že jsem byla rozhodnuta, že v knihkupectví dám výpověď. Tam nastoupila moje sestra jako vedoucí, takže vím, že prodejna je v dobrých rukách, a já tam stále chodím jako brigádník.  Tři roky jsem už ale zase hlavně zdravotní sestra v domově seniorů.

S holkami to vzniklo úplně nevinně, protože můj starší syn se na sociálních sítích seznámil s dívkou z Nechanic…

Z dětského domova?

Z dětského domova. Jel se s ní seznámit, ale nepadli si do noty. Viděla ho ale Miluška a začali se spolu bavit a pak se dali dohromady. Já jsem jednou vyslechla rozhovor, kdy strašně brečela mému synovi do telefonu, že se k nám nikdy nepodívá, protože z dětského domova nemůže, ani tedy na sobotu a neděli. Proto jsem se šla zeptat na OSPOD v Boleslavi, co by šlo udělat pro to, abych si ji mohla začít brát alespoň na víkendy. Původně tedy jen ji.

Prošli jsme si celou tou anabází. Ptala jsem se samozřejmě i mladšího syna a manžela, jestli jim to nebude vadit. Jela jsem do dětského domova dohodnout se, že bych si ji občas vzala na víkend a na prázdniny. Tam mi řekli, že má mladší sestru a že jsou na sebe hodně citově vázané, takže by to Růženka bez Milušky těžce nesla. Řekla jsem si: „To není problém, tak si budu brát obě.“

Adam s Miluškou spolu byli 4 roky jako partneři, dnes už jsou dávno rozejití. Chovají se k sobě jako bratr se sestrou, protože jsem jim na začátku řekla, že teď mám 4 děti a jediné, co po nich chci, je, aby se k sobě chovali jako sourozenci. Aby se měli rádi a aby si navzájem pomáhali a aby jednou o sobě věděli. To se děje a z toho mám hroznou radost. A takto jsem přišla ke dvěma holčičkám, které do té doby byly úplně samy. Měly i starší sestru, které bylo asi 20 let. Ta byla strašný introvert, protože z rodiny odešla nejpozději, takže si nejvíce pamatovala. Nikdy se se mnou nechtěla seznámit, nikdy k nám nechtěla jet, ale holkám to vždy hodně přála, vždy pozdravovala…

Ta byla také tady v dětském domově?

Také byla tady. Teď nevím, jestli jsou to dva, nebo tři roky, ale spáchala sebevraždu. To byla pro holky další rána, protože ony ji braly jako tu, která se o ně starala, když byly malé. Růženka si moc nepamatuje. Když šla z rodiny, nebyl jí ani rok. Milušce bylo 5 let. Ale já se s nimi o tom nebavím. Co chtějí, to mi řeknou. Myslím si, že to, co vím, mi stačí. Holky občas něco utrousí.

Miluška je od začátku víc komunikativní. Tím, že byla starší a musela Růženku tak trošičku táhnout. Tak ta mi od začátku říká mami. Růženka mi říká jménem. Když o mně ale s někým mluví, tak mi říká máma. Myslím si, že vztahy máme hezké, a jsem strašně ráda, že je mám.

Takže skrze syna jste se dostala k holkám?

Ano.

To je tedy zajímavé…

Starší i mladší syn dnes bydlí již sami. Ale vždycky když přijedou, tak Růženku berou… Když jsem se rozhodla, že si ji vezmu do pěstounské péče, oba i manžel mi to posvětili.  Protože kdybychom dále jeli v tomto módu, tak by to bylo tak, že teď končí devátou třídu a hlásila se do Boleslavi na střední školu, kde by byla na internátu. Ke mně by mohla o vycházkách a jednou za 14 dní v sobotu, neděli…

Miluška byla taková, že když byla ona v prvním ročníku na internátě a musela vždy jednou za 14 dní do domova na víkend, tak dojížděla vlakem, ta s tím neměla problém, dokázala si poradit. Růženka, jak je více zakřiknutá v tomto směru, tak měla veliké obavy, jak to bude dělat. Aby nastoupila do správného vlaku. Aby to vše zvládla… Tak jsme jí řekli, že o prázdninách spolu párkrát pojedeme trasu, aby věděla, co a jak, a Miluška, že ji to všechno naučí.

Ale pak jsem si říkala: „Je to vlastně úplně zbytečný. Tak si ji tu nechám.“ Opět jsem obešla všechny členy rodiny. Mladší syn mi řekl: „Vždyť jsem ti to říkal. Měla jsi to udělat už dávno.“ Starší syn také souhlasil. Oba mi to schválili bez jediného zaváhání. A hlavně mi to posvětil manžel. Mám strašnou radost, že jsou takhle skvělí a že za mým rozhodnutím stojí celá rodina. Mám tatínka a sestru, se kterou bydlíme ve stejném, dvougeneračním domě – sestra dole, já nahoře; ti také nebyli proti. Za manžely jsme měly dva bratry, takže jsme byli taková komunita. Sestra se ale nedávno rozvedla. Má mimo dvou dospělých synů ještě 15letého syna, který si s Růženkou začal vzhledem k rozvodu rodičů více rozumět. Velmi špatně to nesl, ale Růženka mu pomohla, protože mu nastavila svým osudem zrcadlo, že na tom mohou děti být ještě hůř. Mnohem lépe se s tím díky ní srovnal. A když k nám Růženka přijede, tak má stejně starého parťáka, se kterým si může popovídat a něco spolu mohou podniknout.

U Růženky budete nyní mít jednání o svěření do pěstounské péče; její sestru jste také měla v pěstounské péči?

Ne. Tam jsme to řešili dlouhodobou hostitelskou návštěvou. Od druháku už byla prakticky u nás, akorát jednou za 14 dní jela na víkend do dětského domova.

Jak probíhala Vaše cesta ke konkrétnímu dítěti a koho jste oslovila jste už taky zmínila. Jak tedy hostitelská péče v praxi probíhá? Kdyby nás četl někdo, kdo o tom uvažuje.

První cesta byla na OSPOD v Mladé Boleslavi, kde jsem se ptala, co musím udělat pro to, abych se mohla stát hostitelkou. Následně byli u nás na šetření. Pak oslovili nechanický dětský domov, kde se konaly hostitelské soboty jednou za 14 dní, tak jsem si je takto brala k sobě. Zeptali se mě, kolikrát za měsíc to budu chtít absolvovat. Já jsem jim řekla, že všechny dny, které mi umožní, s tím, že si pro ně přijedu. Dopředu jsem věděla, které dny to budou. Pokaždé se dopředu musela poslat žádost do DD a oni žádali OSPOD. První rok jsem si pro ně jezdila jednou za 14 dní v sobotu, ráno tam pro ně a zpět a večer tam a zpět, kdy to přivezení a odvezení trvá skoro 3 hodiny.

Celý ten rok s jednodenní návštěvou se hlídalo, zda splním to, co holkám slíbím, dále jestli je přivezu včas zpátky a zda si pro ně přijedu v domluvenou hodinu. Po každé návštěvě u nás šly holky k psychologovi, kde byly dotazovány, jak to u nás chodí a jestli vařím a máme uklizeno, co jsme dělali… Po roce mě oslovili ze samotného dětského domova, jestli bych nechtěla holky na 14 dní o prázdninách. Zároveň mi určili přesné datum. To jsem pokaždé odsouhlasila. Pak se přidaly Vánoce a další prázdniny ve školním roce. A jelikož se obě holky zlepšily i ve škole a nebyly s nimi problémy, tak u nás mohly být další rok o prázdninách celý měsíc. A nyní, když je nějaká možnost, tak mi rovnou volají z dětského domova, jestli chceme. Využíváme každý svátek, prázdniny, ředitelské volno a na velké prázdniny jezdí v den vysvědčení a vracím je až před koncem prázdnin.

Takže pokaždé si to v práci zařídím tak, abych si je mohla vzít. Není to tak, že jsem ten konkrétní víkend s nimi celou dobu doma. Protože jsme nastolili režim, jako kdyby byly moje biologické děti. Řekla jsme jim: „Holky, už jste natolik velké, že kdybych byla vaše máma, tak tady s vámi ve vašem věku nebudu celý den přemýšlet nad zábavou. Musíme si najet na režim, že je potřeba vyprat, uklidit, dojít se psem, ale pojedeme na zmrzlinu, do kina, nebo navštívit mého tatínka.“ Toho Růženka úplně miluje. Celá moje rodina je přijala, jako kdyby byly naše. Chováme se tak, jak je to běžné. Přivezu si Růženku, pořešíme, co je nového. Něco spolu uděláme a já jedu třeba na noční. Ona zůstane doma s Miluškou, dojdou se psem, dívají se na televizi, najedí se a já ráno přijdu, prostě se chováme tak, jak to funguje v normálních rodinách.

Je dobře, že zažívají běžný, každodenní život.

Jsou věci, které jsou pro ně nové. Ale mám radost, že na to přistoupily. Miluška měla ze začátku tendence mi říkat: „Tvoji kluci jsou rozmazlení“. Ale já jí říkala, že tomu tak není. Že se k nim chovám tak, jak se chová každá normální maminka ke svým dětem, byť už jsou dospělé. A já se jim dvěma to teď budu snažit vynahradit. Ze začátku, když jsem je objala a dala jim pusu, tak stály s rukama podél těla a neuměly projevovat emoce. A myslím si, že jednu dobu se i bály, aby se na mě nenavázaly a já je nezradila. Nyní už vidí, že to myslím vážně, protože Růženka se mě ptala: „Móňo, litovala jsi někdy toho, že si nás bereš?“ Odpověděla jsem jí, že ani minutu. Nejdřív jsem si vše dlouho rozmýšlela, abych něco nepokazila ve své rodině a abych něco nepokazila u nich, ale když už jsem se jednou na to dala, tak vím, že je nikdy v životě nezklamu.

Kamarádky se mě ptaly, jak to zvládám, když jsou holky už velké. Už jsem stará na další pubertu a kdyby ji holky měly bouřlivou, tak nevím, jak bych to zvládala. Ale moje sestřenice je přechodnou pěstounkou, takže spolu všechno hodně řešíme. Věřím tomu, že holkám pomůžu nastavit hezkou budoucnost, aby se měly hezky a dobře. Byly šťastné a měly vzdělání a ony mě za to ušetří bouřlivé puberty 😊.

Jak byste kompletně zhodnotila spolupráci s OSPODem, dětským domovem, se sociálními pracovníky? Jaké to pro Vás bylo?

Z OSPODu jsem vždy komunikovala s paní Patákovou a to bylo vždy úžasné. Po nějaké době, když viděla, že to holkám prospívá a že mají motivaci, tak nám řekla, že kdykoliv to bude možné, tak nám návštěvy a setkání povolí.

Tety v dětském domově jsou také skvělé. S těmi kmenovými jsme byly víc v kontaktu, takže vycházíme velice dobře. Vždy o prázdninách jsme jim posílaly s holkami fotky, co děláme a kde jsme všude byly. Poradily mi i tu dlouhodobou hostitelskou péči, aby Miluška nemusela být na internátu.

Občas mě i jímala hrůza, ale to bylo dané režimem dětského domova. Například, když byly holky u mě na prázdninách, čímž jsem domovu ušetřila peníze za náklady, přesto jim domov strhl kapesné. To jsem si říkala, že to jsou přece peníze těch dětí. I když tam nejsou, proč jim je někde neschraňovali a na konci prázdnin nedostaly místo 200 třeba 400 korun? Naopak jim každý den odečítali nějakou částku, takže po prázdninách jeden rok holky dostaly 12,- Kč kapesné… Spíš s tímto jsem měla problém.

Nebo jsem volala panu řediteli, když na internátu u Milušky praskla voda a posílali všechny děti domů, takže i Milušku. Přičemž se všemi přestupy by do Nechanic dorazila někdy v deset hodin večer – mladá holka na nádražích. Chtěla jsem po něm, jestli by šlo udělat to, že by Miluška zůstala do rána u nás, byla by v bezpečí a ráno bych ji poslala vlakem zpátky do dětského domova, aby jela za světla. Odpověď zněla, že ne, protože to nebylo schválené od OSPODu. Věřím ale tomu, že kdyby zavolal paní Patákové a vysvětlil jí celou situaci, tak by určitě nebyla proti. Takže jsem sedla do auta a vezla jsem ji do dětského domova autem. Nechtěla jsem si vzít „na triko“, že by se jí něco stalo. Tohle mi vadilo.

Nebo to, že jsem pokaždé musela podepsat formulář, že si ji přebírám, to chápu. Ale to, že po mně pokaždé chtěli občanský průkaz, mě někdy spíše zdržovalo. Beru si ji 5 let, tak by číslo OP už někde mohli mít a ať si ho tam doplní. To mě zaráží, ale nebylo to pravidlem.

Byla jste někdy v kontaktu s biologickou rodinou?

Ne.

Vůbec? Nikdy s nikým?

A ani nechci. Matka se holkám ozvala ve chvíli, kdy od někoho zjistila, že ke mně jezdí. Kontaktovala je a přes sociální sítě jim poslala fotku, aby věděly, že je to ona. Miluška ke mně přiběhla a ukazovala mi ji, tak to mi bylo úzko. Měla tendence Milušce vyčítat, že se s ní nechtějí vidět. Přímo jim do tohoto nezasahuji, jen když se mě zeptají na můj názor, odpovídám… Na druhou stranu mi Miluška několikrát říkala, že když byly menší, několikrát jim slíbila setkání a vykašlala se na ně. A teď, když povyrostly, by to měly chápat a setkat se s ní? Obě nemají rády, když je kontaktuje.

Většinu svého života strávily v domově. Děti už pak jsou schopné na situaci nahlédnout, přemýšlet nad ní a vidět, kdo drží slovo a jak vše funguje.

To ano. Ony mi kolikrát říkají: „Mončo, my jsme přemýšlely nad tím, co by z nás bylo.“ Například já nejsem úplně pedant nebo puntičkář, ale mám ráda uklizeno. Své děti jsem odmala například učila, že večer dáváme špinavé prádlo do koše. Dalo mi to hodně práce, ale kluky jsem to naučila tak, že základní věci dnes dělají úplně automaticky. Miluška vždycky říkala, jak máme naklizeno. Kdybychom prý viděli, v čem žily. Pamatuje si toho víc. Takže přemýšlí, jaké by byly: „Třeba bychom kradly, nechodily vůbec do školy a tak.“ Vidí, že…

… to u Vás funguje jinak.

Tak. Jejich maminka má starší sestru a ony chvilku k téhle tetě jezdily, když byly malinké. Jenže ta měla svých 8 dětí a už si je k sobě nemohla brát. Ale všechny její děti jsou vystudované, nebo mají učňák, pracují, žijí normální život. Mají ještě nevlastního bratříčka, který je autista. A jeho si stejná teta adoptovala, aby nevyrůstal v dětském domově. Klobouk dolů před ní. Holkám pomáhala, když byly ještě u mámy. Mluví o ní sice hezky, ale nemají touhu za ní jet.

Třeba časem, až nabydou jistotu. Anebo nebudou vůbec chtít. U Vás se mají dobře.

Ze začátku, když jsem se ptala, jestli nemají hlad, tak říkaly, že u mě nemůžou mít hlad. Že si nedovedu představit, jaké to bylo, když loupaly spálené těsto ze sporáku. Je pravda, že já toho moc vědět nechci. To jenom holky takhle občas něco utrousí.

Ani jedna z nich není taková, že by ode mě čekala nějaké peníze. Kapesné, něco koupit. Naopak, když jsem jim chtěla dát peníze, tak říkaly, že nic nepotřebují. Jsou skromné. S ničím automaticky nepočítají. Z toho mám hroznou radost. Růženka mi pokaždé, když ji vezu zpět, říká: „Děkuju, co pro mě děláš!“

Snažíte se jim pomoct a ony toho nezneužívají.

Není to o tom, že jsou z dětského domova a nemám je u sebe odmala. Ale tohle by mi vadilo i u mých dětí. To automatické: „Mámo, dej!“

Vy jste věděla, když jste šla na OSPOD, že nějaká hostitelská péče existuje?

Ne.

To jste se dozvěděla tam?

Myslela jsem si, že je adopce a pěstounství. Na OSPOD jsem šla s dotazem, co můžu udělat pro to, abych si Milušku mohla občas vzít. A tam mi řekli o hostitelské péči.

Jsou Vaše holky něčím specifické, protože žily v dětském domově?

Když to porovnám od začátku, tak jim nejdřív dělalo problém projevovat emoce. Naše rodina je objímací. Když můj sedmadvacetiletý a 190 cm vysoký syn přijede domů, podívám se nahoru a dáme si pusu. Takhle to máme nastavené. I s rodinou, přáteli. Lásku si projevujeme a říkáme si, že se máme rádi. Stejnou cestou jsem šla i s holkami a nějakou dobu trvalo, než jsem je „zlomila“ k tomu, že mě taky obejmou. Ale dneska si voláme s Růženkou a pokaždé mi řekne: „Mám tě moc ráda.“ Věděla jsem, že je to dáno tím, že nevěděly, jak moc si to mohou dovolit.

To byla první věc. Druhá věc: kluci doma pomáhali, ale vše jsem jim musela „natroubit“ (vyvezte popelnice, dojděte se psem atd.). Zato holky plno věcí dělají automaticky. Třeba volám, že jedu z práce, a když dorazím, tak mám uvařené kafe. To si myslím, že je dané právě tím dětským domovem, kde musely pomáhat odmala. Musely se postarat jedna o druhou, aby tetě pomohly. Ale pro život je toto velmi dobře. Umí si poradit. Z toho mám strašnou radost.

Dalo mi práci je přesvědčit, že spát do postele se chodí v pyžamu. Ony chodily spát v mikině a teplákách, jako kdyby stanovaly. Bylo to tím, že měly rohový pokoj, špatně se jim vytápěl a byla jim zima.

Vzájemně jsme se obohacovali. Jeden z mnoha příkladů je třeba jídlo… Ze začátku byli synové šokovaní z toho, že holky si nemůžou říct, na co mají chuť, co by se mělo druhý den vařit k obědu; my jsme se takhle dohadovali běžně… Holky tuhle možnost nikdy neměly, vždy mi říkají, že to pro ně bylo, jako by se celý život stravovaly ve školní jídelně, a pro mé děti zase bylo nemyslitelné si neříct: „Mami, dal bych si tohle…“

To jsou věci, které člověku nedochází.

Ano. Když to vezmu celkově, tak chci říct, že obě holky na to, co je potkalo, jsou strašně rozumné.

Myslíte i vyspělé? Sociálně?

Až mě kolikrát jímá hrůza, když se vůbec nehroutí z obyčejných věcí, protože si zažily, co si zažily.

O prvních prázdninách, co jsem je mohla mít 14 dní, syn už v té době pracoval a mohl s námi být jen týden. Druhý týden chodil do práce, já jsem si vzala dovolenou a dělaly jsme si „holčičí dny“: chodily jsme po obchodech, malovaly jsme si nehty, barvily vlasy. Bylo to úžasné. Když jsem je vezla zpátky, tak byly obě smutné. (Já osobně jsem celou cestu zpátky do Boleslavi probrečela.) Růženka už cestou zpátky nemluvila. A Miluška, ač na ní bylo vidět, jak je z toho taky strašně smutná, a viděla tu smutnou mladší Růženku, tak se v tu ránu převtělila do dospělého a říkala jí: „Růženko, to zvládneme. Neboj, nebuď smutná. Vždyť to uteče. Za 14 dní zase do Boleslavi pojedeme.“

Takže jste si s holkami užili „své“. Jak jste zvládli i to, že se Miluška se synem rozešli? Že jste pokračovala v hostitelské péči pro obě holky?

Když jsem se rozhodla, že si Růženku vezmu do pěstounské péče, tak jsem jí napsala dopis, který jsme jí dali k 15. narozeninám. Všichni to věděli, ale ona sama nic netušila. Protože se bavila se synovcem, že až bude v Boleslavi chodit do školy, tak se uvidí častěji. Synovec jí tehdy říkal, že by mohla bydlet u nás, protože děti to vidí jednodušeji. A ona mu říkala, že by chtěla, ale že s tím je moc papírování. Takže k nám bude chodit alespoň o vycházkách.

Na každou stránku dopisu jsem jí napsala jednu větu. Napsala jsem jí, že jí přeji vše nejlepší k narozeninám a nejlepší dárek na ni čeká. Poslední věta byla, že od 1. července bude naše napořád. Od té doby se na to tak těší, že kdykoli jsem ji vezla zpátky, tak jsme si řekly, že si zavoláme, a nebyl problém. Teď, jak už ví, že se to blíží, tak celou cestu v autě nepromluví.

Je z toho špatná.

Čím více se to blíží, tím je to horší.

Myslíte si, že se bojí, aby to dopadlo?

Nemyslím si, že by se bála. Za ty roky ví, že držím slovo a že rozhodně já nelituji, jak jsem se rozhodla. Spíš to pro ni je jako s čekáním na Vánoce, čím víc se blíží, tím pomaleji se přibližují…

Co Vám náhradní rodičovství přineslo? Jak Vám to obohatilo život?

Konečně mám holčičky. (smích)

Mě to tak napadlo, když máte dva kluky…

… a sestra má tři.

Pěkně jste to doplnili.

Samí kluci všude.  I psa máme kluka… S holkami je to úplně něco jiného, protože s nimi můžu rozebírat holčičí věci. A já si myslím, že si pomáháme navzájem. Růženka třeba chce chodit do tanečních, tak už se těším, jak budeme vybírat šaty. V mnoha běžných situacích si pomáháme navzájem. I holky ukazují klukům, že není vše automatické – třeba to s tím výběrem jídla.  A kluci jim zase dávají to, že je mají opravdu rádi jako sourozence a rádi se o mě podělí 😊. A za to jsem strašně šťastná. Není mezi nimi žádná rivalita nebo výčitky.

Sestřiny děti beru také jako svoje vlastní, takže kolikrát říkám, že mám sedm dětí. A když každý z nich bude mít dvě děti, tak budu mít 14 vnoučat. (smích) Ale pořád si myslím, že to málo, co jim všem můžu dát, což je láska, pozornost a pocit, že je mám všechny stejně ráda, jim dávám spravedlivě. A holky do toho zapadly tak, jak kdyby byly naše odjakživa. Nikdy, doufám, neměly pocit, že bych synům dávala přednost před nimi.

A na druhou stranu, kdyby ta vnoučátka přišla, tak Vám holky pomůžou… Co byste vzkázala lidem, kteří přemýšlí o tom stát se hostitelem?

Ať se toho vůbec nebojí. Je to strašně hezké. Věřím, že to, co člověk dává, se mu vrací. Dětem stačí strašně málo. Dát jim najevo, že je máte rádi a že vám na nich záleží a že nejsou žádné chvilkové povyražení. A jakmile dítě cítí, že ho má někdo rád, a má jistotu návštěv, byť jednou za měsíc, tak se to vždy vrátí v tom dobrém zpátky.

A hlavně stačí úplné maličkosti. Už jenom to, že jsme se večer posadili k televizi, přikryli se jednou dekou a mezi nás skočil pes, pro ně bylo něco nového.

Děkujeme za rozhovor.