Cesta k pěstounství nebývá jednoduchá – ale může být naplněná smyslem, láskou a silnými okamžiky. Rodina z Královéhradeckého kraje otevřeně sdílí svůj příběh o tom, jak se z touhy po velké rodině stala realita náhradního rodičovství. O rozhodování, čekání, překonávání obav i o radosti, které přináší každodenní život s dětmi, jež dostaly šanci vyrůstat v bezpečném domově.
Dobrý den, Můžete se nám krátce představit?
Dobrý den. Jsme rozrůstající se pěstounská rodina z Královehradeckého kraje, která momentálně čítá sedm členů. Manžel pracuje jako finanční poradce a já se plně věnuji pěstounství, tudíž jsem doma. Spolu máme tři děti: Terezku (19), Natálku (16) a Tobíka (12). V poručnické péči máme Kubíka (9) a nově v pěstounské péči devítiměsíčního Ládíka .
Kdy jste začali uvažovat nad tím, že se stanete náhradními rodiči? Co bylo tím impulsem, který k tomu vedl?
To je velice jednoduchá otázka. Vždy jsme s manželem chtěli mít velikou rodinu. Po třech dětech mi nebylo ze zdravotních důvodů další těhotenství doporučeno, tak jsme následně začali uvažovat o pěstounství. Přišlo nám to jako super nápad. Poskytnout svůj domov, lásku i péči dalšímu děťátku. To byla naše motivace.
Jak z Vašeho pohledu probíhal celý proces včetně jeho různých součástí? Samotné rozhodnutí stát se pěstouny, první kontakty s úřady, přípravy, spolupráce s doprovodnou organizací, čekání na první dítě a pak první setkání?
Stát se pěstounem je celkem zdlouhavý proces plný posuzování dané rodiny, která se pěstounství chce věnovat. Naše první setkání s OSPODem nebylo moc přívětivé. Byli jsme odrazováni z důvodu plné kapacity rodiny. My jsme se ale nenechali odradit a žádost podali.
Příprava probíhala ve zrychleném režimu čili každý víkend oba dny. Bylo to celkem náročné, ale nic jsme proti tomu nenamítali. Poté následovalo psychologické posouzení, které mělo dvě části. Test a sezení s psycholožkou, nejprve sami a poté s dětmi. Prošli jsme… hurá, i přesto že nás na začátku odrazovali. Tady platí pořekadlo „Nikdy se nevzdávat“.
Samotná příprava včetně posudku byla hotová do čtyř měsíců. Horší to bylo s čekáním na vhodné děťátko. Dočkali jsme se kouzelného telefonátu až po roce a půl. Manžel na krajský úřad opravdu každý měsíc volal a ptal se co a jak. Nakonec nám byl nabídnut Kubíček, za kterého jsme moc vděční. Byli jsme velmi natěšení na první setkání, úplně nás uchvátil.
Je pravdou, že jste původně romské dítě nechtěli, a nakonec jste za něj naopak bojovali? Co se změnilo?
Pravdou je, že jsme se hodně báli, co na to okolí, šikanování a tak. Víme, jak to mají romské děti těžké. Jenže pak jsme přišli na kraj seznámit se se spisem a bylo jasno. Okouzlil nás a my jsme věděli že to zvládneme. Teď jsme rádi, že jsme do toho šli.
Máte nějaké problémy s původem vašich synů? Myslíme tím, jak to, ze kterého etnika pocházejí, ale i to, jak reaguje okolní většinová společnost?
Romské děti to vždy budou mít v životě těžší. To je bohužel realita dnešní doby. Naše širší rodina s námi souhlasí, podporuje nás v našem rozhodnutí a kluky přijala jako by byli vlastní. Okolí už si také zvyklo. Ze začátku jsme museli skousnout pár vražedných pohledů a několik uštěpačných poznámek, ale vše bereme s nadhledem. Situace se uklidnila a teď nás i dost lidí obdivuje. Školka proběhla u Kuby v pohodě, nástup do školy už byl trochu těžší. Popravdě děti nevěděly, kam si Kubu zařadit. Ve třídě totiž měli i romské děti, které do školy moc nechodily, ale on byl „jiný“. Zkoušely ho šikanovat, ale neuspěly. Teď má spoustu kamarádů.
Jaké jste měli o pěstounství představy a jaký byl pak střet s realitou?
Pěstounství není jednoduchá disciplína, má mnoho úskalí. Jste celou dobu posuzováni a hlídáni kde se dá. Když se do toho ještě vloží biologická rodina, může to být problém. My jsme měli s Kubíkem štěstí. Vyzní to možná ošklivě, ale maminka byla zbavena rodičovských práv, tak nám nikdo nehází klacky pod nohy. Oproti tomu Ládíka máme teprve měsíc, sžíváme se a uvidíme co čas přinese. Jeho maminka zájem zatím projevuje. Všechny děti se do péče o Ládíka zapojují, funguje to. Jsem ráda, že jsme se pěstounství začali věnovat, neměnila bych.
Máte v rámci náhradního rodičovství dostatečnou podporu od okolí? Od doprovázející organizace, od OSPODu, od jiných pěstounů a rodin, ale i přátel a rodiny?
Ano, určitě máme veškerou podporu, o kterou si řekneme i neřekneme. Širší rodina funguje, jak má, podporují nás. Naštěstí jsme zatím žádnou větší pomoc nepotřebovali. Doprovodka i OSPOD o nás říkají, že jsme nenároční. Věřím, že se na všechny můžeme spolehnout.
Je něco vyloženě pozitivního na pěstounství? Něco, co byste dali ostatním jako jasný důvod, proč se stát pěstounem?
Pěstounství není jednoduché, ale když pak vidíte ty pokroky, které svěřené děťátko dělá a jak vám ve vaší náruči rozkvétá, tak to je to nejkrásnější, co můžete zažít. Těší nás vidět je šťastné.
Naopak je něco negativního? Kdybyste na celém procesu mohli něco změnit, co by to bylo?
Negativní je pouze zdlouhavost celého procesu, od poslání žádosti do obejmutí svěřeného děťátka.
Děkujeme za rozhovor!