Následující článek je odpovědí a reakcí na některé komentáře pod příspěvkem profilu Staň se náhradním rodičem na sociální síti Facebook 24.7.2026.

Pěstouni čekají na děti. Děti čekají na pěstouny. Proč se někdy nepotkají?

V Královéhradeckém kraji, stejně jako v celé České republice, jsou děti, které potřebují vyrůstat v bezpečné a stabilní rodině. Zároveň máme pěstouny, kteří jsou připraveni jim takový domov nabídnout. Přesto se někdy stává, že pěstounská rodina čeká na dítě dlouhé měsíce nebo i déle.

Na první pohled může dlouhé čekání působit, jako by se nic nedělo. Pěstouni čekají na telefonát, na nabídku dítěte a někdy mají pocit, že se jejich situace nikam neposouvá.

Opak je ale pravdou.

V době, kdy pěstounská rodina čeká, pracovníci krajských úřadů průběžně hledají možnosti, jak její potenciál co nejlépe spojit s potřebami konkrétního dítěte. Nejde přitom o jednoduché hledání „dítěte pro pěstouny“. Základní otázka zní jinak:

Která rodina je v tuto chvíli nejlepší právě pro toto dítě?

Nehledáme dítě pro rodinu. Hledáme rodinu pro dítě.

To je při zprostředkování náhradní rodinné péče zásadní princip.

Každé dítě má svůj příběh, své potřeby, zkušenosti, vztahy a možnosti dalšího vývoje. Některé děti potřebují rodinu, která zvládne jejich zdravotní obtíže, jiné potřebují zkušené pěstouny, kteří si poradí s projevy traumatu. Některé potřebují přijmout společně se sourozencem, jiné potřebují rodinu, která dokáže respektovat jejich vazby na biologickou rodinu.

Proto nestačí najít rodinu, která chce dítě. Potřebujeme najít rodinu, která dokáže konkrétnímu dítěti nabídnout to, co potřebuje.

A právě proto může hledání trvat.

Co se děje, když pěstouni čekají?

Čekání neznamená, že je spis pěstounů odložený někde v šuplíku.

Pracovníci krajských úřadů průběžně vyhodnocují děti, které jsou připravené ke zprostředkování, a hledají mezi schválenými pěstouny ty, jejichž možnosti a schopnosti nejlépe odpovídají potřebám konkrétního dítěte.

Spisy dětí a pěstounů se také předávají a konzultují mezi jednotlivými kraji. Pracovníci společně hledají možnosti i mimo svůj vlastní kraj, protože vhodná rodina pro dítě nemusí být právě v jeho okolí.

K párování dochází také při setkáních pracovníků z kraje, kde se konkrétní situace dětí a možnosti pěstounských rodin vzájemně konzultují. Zvažují se různé varianty a hledá se řešení, které bude z pohledu dítěte co nejvhodnější.

Někdy se proto může zdát, že se dlouho nic neděje. Ve skutečnosti ale může probíhat řada kroků, které nejsou z pohledu pěstounů viditelné.

A především: není cílem najít první volnou rodinu. Cílem je najít nejlepší možné řešení pro dítě.

Představa pěstounů a realita dětí v systému se někdy míjí

Když člověk začne o pěstounství uvažovat, je přirozené, že má určitou představu o dítěti, které by chtěl přijmout.

Velká část zájemců si představuje malé dítě, často holčičku. Pěstouni mohou mít představu také o věku dítěte, jeho zdravotním stavu, vývoji nebo rodinném a kulturním zázemí.

Taková přání jsou pochopitelná. Pěstounství je zásadní životní rozhodnutí a každý člověk má své hranice a možnosti.

Problém však nastává ve chvíli, kdy se tato představa výrazně rozchází s realitou dětí, které právě potřebují rodinu.

V systému dětí připravených ke zprostředkování jsou často chlapci, děti staršího věku nebo děti, které mají za sebou velmi náročné životní zkušenosti. Setkáváme se také s dětmi jiného etnického původu. Mnohé z nich prožily zanedbávání, násilí, ztrátu blízkých osob, opakované změny prostředí nebo dlouhodobou nejistotu.

To všechno se může promítnout do jejich chování a potřeb.

Dítě s těžkou zkušeností potřebuje víc než jen lásku

Děti, které přicházejí do náhradní rodinné péče, mohou mít potíže s důvěrou, navazováním vztahů, zvládáním emocí nebo přijímáním pravidel. Jejich chování může být pro pěstouny někdy velmi náročné.

Neznamená to, že jsou „zlobivé“ nebo „nevychovatelné“. Často jde o důsledek toho, co v minulosti zažily.

Pěstounství proto není jen o tom otevřít dveře svého domu a nabídnout dítěti lásku. Je také o připravenosti přijmout dítě takové, jaké přichází – včetně jeho minulosti, zranění a specifických potřeb.

Právě proto je při přípravě pěstounů důležité nejen přemýšlet o tom, jaké dítě by si přáli, ale také o tom, jakému dítěti dokážou skutečně nabídnout bezpečí a stabilitu.

Každý má své hranice. Ale stojí za to je znovu promyslet.

Nikdo by neměl přijmout dítě, na jehož potřeby není připravený. Je důležité znát své možnosti i limity.

Zároveň ale stojí za to se během přípravy a čekání znovu zamyslet:

  • Dokázali bychom přijmout chlapce, i když jsme si původně představovali holčičku?
  • Je pro nás přijatelné dítě, které je starší, než jsme původně plánovali?
  • Jsme připraveni přijmout dítě jiného etnického původu?
  • Dokážeme zvládnout projevy dítěte, které si nese zkušenost těžkého traumatu?
  • Máme dostatek energie, trpělivosti a podpory pro dítě, jehož adaptace může být dlouhá a náročná?

Čím otevřenější jsou pěstouni vůči různým potřebám dětí, tím větší je šance, že se jejich rodina s konkrétním dítětem potká.

Dlouhé čekání není odmítnutí

Pokud pěstouni čekají dlouho, může být snadné získat pocit, že se na ně zapomnělo nebo že jejich nabídka pomoci není potřebná.

Potřebná je.

Jen hledání vhodné rodiny pro dítě není soutěž o to, kdo bude vybrán jako první. Je to odpovědná práce, při které se zvažují potřeby dítěte, možnosti pěstounů, jejich rodinná situace, zkušenosti a schopnost zvládnout konkrétní situaci.

Každé dítě si zaslouží, aby se při hledání jeho nové rodiny nespěchalo na úkor jeho potřeb.

Pěstouni proto mohou čekat dlouho i přesto, že pracovníci jejich situaci znají, jejich nabídku mají na paměti a průběžně ji porovnávají s potřebami dětí, které čekají na svou rodinu.

Někdy se vhodná rodina najde rychle. Jindy je potřeba hledat déle, konzultovat možnosti s dalšími kraji, vracet se k jednotlivým případům a zvažovat více variant.

Protože na konci nejde o to, aby pěstouni co nejrychleji dostali dítě.

Jde o to, aby dítě dostalo rodinu, ve které má co nejlepší šanci prospívat.

A právě proto má smysl vydržet i období, kdy se zdánlivě nic neděje.

Protože i během čekání se hledá. Konzultuje. Páruje. Zvažuje. A především se hledá to nejlepší řešení pro dítě.