Někdy stačí jediný okamžik, aby se člověku změnil život. Pro Janu Batěčkovou to byly slzy kamarádky její dcery, které hrozil odchod do dětského domova. Z rozhodnutí podat pomocnou ruku se zrodilo poslání, které trvá dodnes. Po vychování vlastních tří dětí otevřela svůj domov i srdce dalším dětem, které potřebovaly bezpečí, přijetí a šanci poznat, jak vypadá skutečný domov. Na své pěstounské cestě zažila radost z nových začátků i bolest z těžkých ztrát, přesto zůstává připravená pomoci dalšímu dítěti, které bude její péči potřebovat.

Můžete nám na úvod říct něco o sobě a o cestě k pěstounství?

Jmenuji se Jana Batěčková, vychovala jsem své tři děti, které už jsou dospělé. K pěstounství jsem se dostala, když moje dcera přišla a brečela, že její kamarádka, která k nám normálně chodila na návštěvy nebo jsme ji brali na dovolenou, jde do dětského domova. Šla jsem se zeptat na „sociálku“ jestli je to pravda a co se děje? Protože děti občas přehání. Tam nevěděli vůbec nic. Ale po šetření se mi ozvali zpět, že to je pravda. Sociální pracovnice na úřadu řekla: „Tak si ji vezměte do pěstounské péče.“ Nevěděla jsem, co to je, ale řekla jsem si, že předvedu dítěti, jak se mají normální lidé k sobě chovat. Jelikož to byly kamarádky a znala jsem ji, tak jsem si ji vzala do pěstounské péče. Pečovala jsem o ní od jejich dvanácti do osmnácti let. Snažila jsem se pomoci i jejím sourozencům (sestře a bratrovi), ale přechodně. Dlouhodobě to nešlo s ohledem na jejich drogové období. Po péči o první dívku jsem si říkala, že bych chtěla být pěstounkou dál… Říkala jsem si, že u toho už zůstanu, protože mám zkušenosti. Původně jsem si zažádala o pěstounství na přechodnou dobu, ale to jsem u sebe ještě měla holky. Nicméně to neprošlo. Počkala jsem, až z domu všechny odešly, zažádala jsem si a byla u mě Sabrinka, která po několika letech zemřela a nyní čekám na další dítě.

Co Vás vedlo k přijetí dítěte se zdravotním postižením? Protože většina žadatelů chce zdravé dítě bílé pleti.

Nejdříve to byl pragmatický důvod: že nebude domů tahat drogy a podobné věci (jak tomu bylo u sourozenců první dívky, kterou jsem měla v pěstounské péči). K tomu se takové děti nedostanou. A pak když jsem pečovala o holčičku, tak jsem přišla i na druhý smysl: změnilo mi to hodnoty, úplně převrátilo život naruby. Našla jsem jiné přátele, ale také spousta „přátel“ odešlo, protože chtěli, abych se stavila, jenom když ji nebudu mít u sebe. Zůstali jen ti opravdoví přátelé. Moje hodnoty jsou úplně někde jinde: neženu se za penězi, za tím, co si o mě, kdo myslí. A žijeme dneska. Protože jsem se s ní naučila, že zítra být nemusí.

Když jsme se ráno probudily a měla dobrý den, venku bylo šeredně, tak jsme jely do bazénu. Protože to milovala. Když se nám nechtělo, spíš tedy jí, protože byla těžce nemocná, tak jsme jenom ležely v posteli. Já buď ležela s ní nebo jsem za ní chodila. Ale ona mě spíš vyhazovala, protože když jí nebylo dobře, tak chtěla být sama. Když jí bylo špatně, nechtěla se objímat. Respektovala jsem to, ale nechala jsem otevřené dveře. Koukala jsem, co se děje. Když usnula, tak jsem ji přikryla. Je to úplně jiný život, jiný svět.

Jak jste sama říkala, že se vytříbili ti přátelé, tak člověk na spoustu věcí zůstane sám?

To určitě.

Kdo Vám pomáhal, kdo Vás držel, když přišly nějaké těžkosti? Zorientovat se, pomoct?

Nejdříve to byla paní Rýdlová. Pěstounka, která měla 25 dětí a ranná péče. Ty mě u toho hodně držely. Po půl roce to vypadalo, že holčička umře. Sháněli jsme hospic a já se připravovala na konec. V tomto mě opravdu podržely. Holčička se vzpamatovala a byla u mě dalších sedm let.

A pak moje vlastní děti. Když jsem byla nemocná nebo potřebovala k lékaři, tak ji pohlídaly.

Jakou podporu máte ze strany doprovázející organizace a OSPODu?

O OSPODu nebudu mluvit. Doprovodná organizace se snaží, jak může. Pomáhali shánět, vyřizovat. Po úmrtí Sabrinky pomohli s pohřbem, s komunikací s OSPODem, s matkou, to všechno z většiny řešila doprovodná organizace. V ten moment nemáte sílu, musíte zpracovat co se stalo. Musíte dítě pohřbít a nikdo ani nezjistí, jaká jsou přání matky. Tohle všechno komunikovala doprovodná organizace. Za to jsem doprovodné organizaci vděčná, že mi pomohla.

Bohužel jsem nemohla udělat pohřeb, který jsem si já představovala, obřad jsme si udělali doma v úzkém kruhu. Pak paní z doprovázející organizace odvezla urnu na OSPOD, kterou chtěla matka.

Měli jste nějaký kontakt s biologickou rodinou?

Ne. Matka vůbec nechodila k soudům. Byla dvě soudní řízení: jedno o svěření do péče a druhé o rozšíření práv ze zdravotních důvodů holčičky.

Na to si musím dát do budoucna pozor: jestli řešit v budoucnu nějaká práva u dítěte, tak ta lékařská. A je jedno jestli jde o dítě těžce nemocné nebo „jenom“ nemocné. Stalo se nám, že jsme měli souhlas na hospitalizaci a na vyšetření. Hospitalizovali nás, připravili na vyšetření a anesteziolog odmítl vyšetření z důvodu vysokého rizika. Takže jsme šli na jiné, méně rizikové vyšetření, na které jsem ale neměla souhlas matky. Máte tam dítě v pyžamu, připravené na výkon a nemůžete podepsat papír.

To je podle mě celkově nedořešené – i legislativně. Pokud někdo chce pečovat o nemocné dítě a je tam možnost nebo pravděpodobnost, že bude docházet k hospitalizacím nebo například ošetření zubů v narkóze, tak by taková práva měl soud přiznávat automaticky.

Tím, že jste měla velmi nemocnou holčičku, tak jste se s tím setkávala téměř denně…

Stoprocentně. A vezměte si, jak jsou dlouhé čekací doby – u lékaře, ne u soudu! Má kaz, chcete jí ho opravit teď? Máte souhlas? Nemáte, tak za půl roku! A dítě půl roku s bolavým zubem čeká, než dá matka souhlas.

Tyto souhlasy Vám vykomunikovával OSPOD?

OSPOD. Ale to je na 14 dní. Jsou dva OSPODy, které se musí spojit, musí si to napsat, předat, dojít za matkou, ta není doma, tak se tam jde vícekrát. Když jde o zdraví dítěte, tak je to totální blbost. Komplikuje to denní péči o dítě a zároveň mu to způsobuje bolest.

Když se trochu vrátíme na začátek, jaké bylo Vaše první setkání?

Když jsme byla na přípravách, jako žadatelka o pěstounskou péči, tak jsme v rámci přípravy navštívili (toho času) Dětské centrum ve Dvoře Králové.  Tam měla Sabrinku jedna žadatelka v náručí a byla čiperná, všechno ji zajímalo. Když řekli, že ji nikdo nechce, protože je těžce nemocná, říkala jsem si to přece není normální. Dítě, které chce žít, kterému se tady líbí a je zvídavé… měla jsem pocit, že ji tady nenechám. Tak jsem si o ni řekla.

Po přípravách jste šla na OSPOD a řekla jste, že chcete holčičku do péče?

Řekla jsem to přímo na přípravách. Od té chvíle jsem věděla, že ji tam nenechám.

Byla velmi radostná.

My jsme spolu těch sedm let měly tak úžasný život. Viděla jste radost ze všeho. Když se jí něco nelíbilo, tak si jenom sedla na zem. Vůbec s sebou nemlátila nebo se nevztekala. Pláč u ní nebyl o tom, že by něco chtěla, ale že jí něco bylo – třeba migréna. Že potřebovala pomoct.

Jak na tom byla zdravotně, co se týká denní péče?  A jak jste se domluvili, když Sabrinka nemluvila?

Nemluvila, ale my jsme na sebe byly hodně navázané, měli jsem vlastní způsob komunikace. Na počátku našeho soužití, jsem začínala znakováním. Měli jsme pár znaků, kterým rozuměla. Když jsem zaznakovala, tak věděla, že to tak bude. Neměla však motoriku, aby mohla znakovat. Naučila se jen znak pro jídlo.

Koukla jsem na ni a věděla jsem. Rozuměla mi, co jsem po ní chtěla. Na jídlo buď ukázala na lednici nebo měla vlastní znak. Pití měla vždycky u sebe a vzala si ho. Nic jiného neříkala. Když chtěla ven, tak šla ke dveřím.

Pohyblivost měla omezenou. Chodila, ale dá se říct že v uvozovkách, protože srdeční vada ji také omezovala. Bez přestávky ušla deset, dvacet metrů, víc ne. Pak si sedla. Pro pohyb jsme měli kočárek pro invalidy do 39 kilogramů. Bydleli jsme ve druhém patře bez výtahu a když už jsem začínala vidět, že se jí chodí hůř a hůř, tak jsem popoháněla naši stavbu. Stěhovali jsme se vlastně do nedostavěného, aby tam byl záchod, koupelna a postel pro holku. Už pak nebyla schopna vyjít ani dva schody. Ale nestěžovala si, možná občas kňourla, abych věděla, že jí není dobře. Problém měla do kopce.

Když jste se rozhodovala, že si holčičku vezmete, tak Vás s její anamnézou seznamovali?

Ano, to jsem se dozvěděla na úřadu. Řekli mi, že se může stát, že se ráno vzbudím sama – ona už se nevzbudí. S tím jsem do toho šla. Nikdo nevěřil, že u mě bude déle jak rok. Když se po půl roce velmi zhoršila, vypadalo to špatně. Nevím, co se stalo, že se z toho dostala. Měsíc spala 20 hodin denně. Měla jsem deset, patnáct minut, než zase usnula – vyměnila jsem jí plenu a dala džus, přesnídávku nebo řídkou kaši. Ani nesála, jen to z flašky stékalo do pusy. Bylo to těžké a kruté období.

Šla jsem do toho s tím, že se to stát může. Připravit se na to nedá, ale člověk s tím nějak počítá. Nebyl to ten pocit „Proč právě já?“, „Proč právě teď?“, protože jsem věděla, že se to stane. Takže takové otázky už nemáte.

Samo o sobě je to těžké a člověk to v sobě musí zpracovat…

Musí, ale řeknete si, že se stalo to, co se stát muselo. Zaplaťpánbůh za těch krásných sedm let. Pro ni a pro mě taky. Měla jsem s ní úžasný život. Nedá se to ani popsat.

Hodně lidí si myslí, že když pečujete o postižené dítě, že jste oběť. Jak jste to vnímala Vy?

Spousta lidí se takhle staví do role oběti a spousta lidí to takto vnímá. Já jsem neobětovala, já jsem darovala. Svůj čas, svoji náruč, svoji domácnost. Darovala jsem jen do té míry, do které jsem chtěla. To je u každého daru: dáte jen to, co chcete. Nemůžete se postavit do role, že obětujete. Darujete, co má smysl.

Částečně jste o tom už mluvila, ale jak Vás tahle péče změnila? Změnila Vaše představy o světě, o hodnotách, o lidské dokonalosti?

Všichni jsme dokonalí, všichni jsme originální… i ti nemocní jsou originální. Každý máme svůj svět, svůj život a naučilo mě to vnímat právě svět těch druhých. Nejen já mám potřeby, ale i ti druzí mají potřeby. Dneska už se nerozčiluji, že někdo jiný vidí věci jinak než já. Naučila jsem se s tím žít a přijímat to. Předtím jsem to neuměla. To, co jsem říkala, byla pravda. Ale tak to není. Změníte pohled na svět, na okolí, na sebe samu! I na minulost.  Na výchovu vlastních dětí. Každé „správně“ má dvě strany a může být i „správně“ více věcí. Vidím, že život je rovnice, která má více řešení. Jiný úhel pohledu, jiná zkušenost, ale správně je tak i tak.

Jak na Vás nahlíží vlastní děti, že jste pěstounkou?

Přijali to, protože vidí, že tím žiji. Holčičku měli rády. Přijímají to a vědí, že už nic jiného v životě dělat nechci. Našla jsem si svůj smysl života. Pokud potřebují, pomůžou mi.

Co byste vzkázala nebo řekla lidem, kteří se dneska zajímají o pěstounství? Co by Vám tenkrát na začátku pomohlo?

Musí mít přesvědčení, že to má smysl. Nelze to dělat s přesvědčením „já to zkusím a uvidíme“. Musí vědět, že chtějí dítěti pomoct a chtějí mu DAROVAT svůj čas. Ne se obětovat. Měli by si určit, co všechno chtějí dát darem. Zvážit, jestli péče o dítě nepřekračuje můj vlastní dar. To je to nejdůležitější, jestli chce člověk pečovat o nemocné dítě. Daruj nebo obětuj je hodně velký rozdíl.

Darovat a obětovat, takhle už jste to měla srovnané po první péči o spolužačku Vaší dcery?

Tam jsem neměla čas. Oni byli tři, já měla tři děti. Syn měl přítelkyni, sedm. A ještě společná kamarádka, to je osm. Čas na úvahy nebyl. Rychlík jel a nezastavoval. Vše se řešilo za pochodu včetně spousty chyb z obou stran. Nějak to dopadlo. Pracuje, je šikovná, stará se, snaží se. Jsem pyšná na to, že jsem ji dovedla tam, kde dneska je. Nevím, jak se mi to při osmi puberťácích povedlo.

U toho žádný prostor na přemýšlení nebyl. Až tady u pěstounství jsem začala přemýšlet, protože máte i hodně času. Jste 24/7 doma s jedním dítětem. To leží a vy ležíte vedle něj a přemýšlíte nejen o tom, co mu je a není, ale i o spoustě jiných věcí.

Za celou dobu pěstounské péče cítila jste podporu systému a doprovodné organizace?

Od doprovodné organizace určitě, jsem ji za hodně vdečná,jak jsem řekla i po umrtí Sabrinky mi byli oporou. Od lékařů určitě. Podařilo se mi postavit kolem sebe velice dobrý pracovní tým. Raná péče Sluníčko (Oblastní charita Hradec Králové – pozn. redakce) mi pomohli sehnat lékaře, poradili se znakováním, poradili mi iPad. Nenapadlo by mě dát retardovanému pětiletému dítěti, které je na úrovni osmi měsíců, iPad. To byla nejlepší věc, kterou mi kdy poradili. Když byla třeba hodinu na EEG, hyperaktivní dítě s mentální retardací, kterému máte vysvětlit, aby bylo hodinu v klidu. Sedla jsem si za ni, hlídala, aby si nesundala čepici, a ona si hrála s přehrávačem. Hodinu vydržela.

V Rané péči jsou profesionálové, kteří vědí, co dělají, a jsou schopni konstruktivně pomoct. Když máte nemocné dítě, tak nemáte čas googlit. Hledala jsem odlehčovací službu, protože jsem měla nastaveno, že jeden víkend v měsíci budu mít pro sebe (abych to všechno zvládala potřebujete někdy vypnout). Než jsem ji vyhledala, obtelefonovala, tak mi to dalo 14 dní práce. Našla v Jilemnici (Dětské centrum Jilemnice – pozn. redakce) nebo v Rychnově (Domečky Rychnov nad Kněžnou – pozn. redakce).

Musela jsem být i připravená na situaci, kdy bych náhlou hospitalizaci potřebovala já. To také doporučuji všem, kdo chce pečovat o nemocné dítě, aby si takovou službu zařídili. Musíte to mít ošetřené předem. Dítě to prostředí už zná a jsou například i schopni jej vyzvednout někde.

To jsou praktické věci, které Vám nikdo neřekne. Musíte si na ně přijít sama. Protože s těmito dětmi nikdo nepočítá. Pečujících se nikdo neptá. A to myslím nejenom pěstouny s postiženým dítětem, ale i rodiče, kterým se postižené dítě narodilo. Všichni potřebují pomoc a ve spoustě míst se ani vůbec neposkytuje.

Teď zrovna nejste pěstounkou, ale rozhodla jste se, že jí budete dál. Jste ve fázi čekání?

Už jsem ve fázi párování, respektive hledají mi aktivně dítě. Nabídli mi holčičku, ale pro mě byla ještě moc „zdravá“. Chtěla bych znovu takový špatný případ. Jak bych to přirovnala, i když to možná vyzní blbě? Chodíte do fitka, zvedáte zátěž a už ji zvládáte, myslíte si, že můžete na větší váhy, ale přitom Vás pošlou na lehčí činky. Jak Vám bude?

Mám pocit, že jsem zkušená a chci pokračovat. Nechci začínat úplně znovu. Začínám nově v novém domě. Nemůžu mít dva nové velké začátky po takové ztrátě. Byla bych radši, kdybych pokračovala, než začínala. Celých sedm let jsem studovala srdeční choroby, mentální retardace střední až těžkou. Všechno jsem si zjišťovala, ptala se lékařů. A teď bych měla být s dítětem, které nemá ani jedno z toho.

Čekání na další dítě je pro vás těžké?

Čekání je na nic. Ten prázdný dům, to ticho nechcete. Je to těžké a víte, že jediné, co Vám pomůže je, když se dům zase zaplní. Prázdno dokážete vydržet měsíc, dva. Ale čím je to delší, tím je to horší.

Zůstala mi taková filozofie a nevím, jestli je správná: zdravé děti se životem protlučou, hůř nebo líp. Ale nemocné děti? Ty byly potrestané tím, že se narodily – s nějakým hendikepem. Pak byly potrestány, že je opustili rodiče. Tak je odměníme tím, že je zavřeme do ústavu a budeme čekat, až zemřou. O ničem jiném systém není. I když se personál snaží, jak může, pořád jsou jen v práci. Mají tam dětí hodně a je jich málo. A nemůžete po nich chtít, aby udělali víc. To není možné, není to v jejich silách.

Řekla jsem si, co pro ně mohu udělat? Udělám to, že zachráním jedno, dvě, tři. A čím víc jich zachráním do mého důchodu, tím to pro mě bude úspěšnější příběh. Protože o to déle jim prodloužím život, a hlavně jim ho zpříjemním, obohatím, dám jim domov a svou náruč. Zvýším kvalitu jejich života. Poznají, jaké to je v bazénu. Podívají se do zoologické zahrady. Ochutnají moře. To v ústavu nejsou schopni nabídnout. Je to jen pro jedno dítě, proto chci takové, které by se nikam jinam nedostalo.

Budeme doufat, že co nejdříve budete mít další děťátko u sebe a že čekání nebude už dlouho.

Nedoufejte pro mě. Doufejte pro nějaké to dítě. Čím déle je v ústavu, tím zbytečnější to je. Je to sedm měsíců, co holčička odešla, a z mého úhlu pohledu jsem už mohla zachraňovat další. Je to dlouhá doba. Dostala jsem prostor na truchlení, ale teď už by další dítě mohlo mít náruč a mohlo si užívat života než být v ústavu. To je můj cíl, ale nic s tím nenadělám. Vím, že se úřednice snaží, jak můžou. Nemám jediného křivého slova. Ale je to opravdu těžké hledání. Je to, jak hledat jehlu v kupce sena. Systém není dokonalý, takže se hledá hodně těžce. Z pohledu pěstouna nemám způsob, jak v něm nalézt dítě, které hledám. Nemohu obvolávat ústavy a ptát se na postižené děti. Jestli si tohle někdo přečte z nějakého ústavu, kde mají těžce postižené malé dítě, ozvěte se Královéhradeckému kraji.

Je závěrem něco, co byste vzkázala lidem, kteří přemýšlí nad tím, stát se pěstouny?

Reálně zvažte svoje možnosti, možnosti vaší rodiny. Podívejte se na vaše vlastní děti, aby se z nich po přijetí dítěte nestali skleněné děti (zdraví sourozenci dětí s vážnou nemocí nebo zdravotním postižením – pozn. redakce). Neříkat vlastním dětem, že tohle dítě je z ústavu, je chudák, tak mu musíme všichni pomáhat. Aby si žadatelé uvědomili, proč to chtějí dělat, a že mají ještě svoji rodinu, která by měla být na prvním místě.

Musíte být 100 % přesvědčeni, že to chcete dělat. Když do toho jde někdo jenom na zkoušku nebo to bere jenom jako práci, tak to je vůbec špatně. Protože záhy člověk zjistí, že za pěstounskou péči žádné velké peníze nejsou. Ukažte mi pěstouna, který peníze přehazuje vidlemi a jezdí každá měsíc na Maledivy. Ano, máte plat, pro někoho možná nadstandardní, ale zároveň to nese spoustu doslovných škod, které pěstoun platí ze svého platu. Nejen psychologická péče. Jezdíte po doktorech. Občas se stane, že dítě něco rozbije, protož že to nedomyslí, nevyhodnotí.

Neobětovat se, ale darovat něco dítěti v pěstounské péči by mělo fungovat všeobecně, nejenom u těžce nemocných dětí.

Děkujeme za rozhovor!