Dnes vám přinášíme výjimečný příběh. Rozhovor s náhradními rodiči, kteří ukazují, že skutečný domov nevychází z dokonalých podmínek, ale z otevřeného srdce. Malý Pája dlouho čekal na rodinu. Pro své specifické potřeby nebylo snadné najít pro něj domov, kde by našel přijetí, lásku a bezpečí. A pak se objevili oni – manželé, kteří jsou zrakově hendikepovaný. Možná pro někoho netradiční rodiče, ale ve skutečnosti ti nejvhodnější, jaké si Pája mohl přát. Jejich příběh není jen o překonávání překážek, ale především o vzájemném obohacení, radosti a odhodlání dát dítěti budoucnost.
Poprosila bych vás, abyste se představila, řekla něco o sobě a k manželovi.
S manželem jsme sedm let. Pracuji v neziskové organizaci jako sociální pracovnice. Teď jsem na rodičovské dovolené.
Manžel je ředitelem neziskovky. Většinu času pracuje z domu. To vnímám jako velký benefit pro Páju, že nás má oba doma.
Je mi 45 let, manželovi 47 let. Přáli jsme si vlastní děťátko, ale nebylo to možné. Zkoušela jsem různé přírodní možnosti, jak zvýšit šance na oplodnění. Do umělého otěhotnění jsme jít nechtěli. Když bylo jasné, že přirozená cesta nevyjde, tak jsme se rozhodli stát se žadateli o adopci. O této možnosti jsme přemýšleli už během pokusů o vlastní děťátko.
Umělé oplodnění jste úplně zavrhli?
Úplně, nechtěli jsme ho vůbec. Když jsme slyšeli některé případy kolem, tak jsme se shodli, že si nechci zničit své zdraví, a také etické důvody v tom hrály roli. Třeba by to dopadlo, ale měli jsme respekt vůči tomu, že to tělo ví, proč to nejde. Dle nás je to velký zásah do těla.
Brali jste to jako součást života?
Ano. Ještě, než jsme dali žádost, tak jsme se bavili, jestli chceme pěstounství nebo osvojení. Řekli jsme si, že prioritou pro nás je osvojení. S tím, že se rozmyslíme podle toho, jaké informace dostaneme. Měli jsme představu o miminku do tří let. Chtěli jsme tento věk, zároveň jsme ale nechávali vše otevřené.
Vy jste měli s manželem od začátku jasno, že půjdete cestou adopce?
Ano. S tím, že jsme měli ve svých požadavcích jisté limity, jaké děti bychom byli schopni zvládnout, vzhledem k našemu zdravotnímu postižení. Bylo by pro nás například náročné vychovávat dítě s těžkým zdravotním postižením.
Když se trochu vrátíme nazpět, jak hodnotíte celé to formální kolečko před tím, než zavolá ten zázračný telefon: „Máme pro vás děťátko.“? Ty přípravy, jednání s úřady, setkávání, psychologické testy. Já jste toto celé vnímala?
Přijde mi, že by sdílení informací mezi zaangažovanými institucemi (OSPOD, KÚ, doprovázející organizace…) mohlo být více propojené. Přišlo mi, že jsme na spoustě míst říkali ty samé informace. Chápu, že to může být křížové ověřování informací. Na městském úřadě, na kraji, u psycholožky, u doprovázející organizace, která nás připravovala, psali dokola to samé. A přišlo nám, že je to spousta textu, přičemž my jsme s manželem zvyklí pracovat s textem, ale pro některé lidi to může být odrazující. Dokonce jsme zaznamenali, že některé konkrétní lidi odradil ten proces jako takový. My jsme si s tím poradili, ale přišlo nám, že by se to mohlo více propojit.
Jednání s kontaktním úřadem dítěte, které jsme si osvojovali, bylo milé a vstřícné, stejně jako v Pardubickém kraji. I kurz rodičovství u doprovázející organizace, která prováděla přípravy, byl skvělý, uvítali jsme praktické zkušenosti a příběhy.
Vnímali jste přípravy jako užitečné?
Ano, ale samozřejmě jsme pak byli lehce překvapení realitou.
My jsme měli přípravu pro osvojitele, přechodné pěstouny a pěstouny. Oceňuji praktické prožitkové aktivity. Dozvěděli jsme se tam několik odpovědí na naše otázky. Dodnes se s některými náhradními rodinami z kurzu setkáváme.
U vás i to seznámení s vaším budoucím děťátkem bylo trošku odlišné, než bývá zvykem?
Ano, o Pájovi jsme se dozvěděli zprostředkovaně přes kamarádku a iniciativní přechodnou pěstounku. Pro Páju se prý nedařilo sehnat ani po osmi měsících náhradní rodiče. Projevili jsme zájem, přechodná pěstounka oslovila spádový krajský úřad a celý následný proces tak pokračoval oficiální standardní cestou.
A nejdříve jste měli informace ze spisu a poté viděli Páju, nebo jste jej nejdřív viděli, když to bylo přes vaši kamarádku?
Nejdříve jsme Páju viděli. Pak jsme se na kraji dozvěděli informace ze spisu. Na schůzce byla přítomná i paní doktorka, která nám srozumitelně vysvětlila jeho lékařské zprávy, anamnézu, hrozící zdravotní rizika. To nám velmi pomohlo při rozhodování. Poté jsme řekli: “Ano, jdeme do toho.” Museli jsme i podepsat, že jsme ochotni jít do pěstounství, protože existovala určitá pravděpodobnost, že nebude právně volný k adopci. Musel proběhnout soud o nezájmu matky o dítě.
Takže jste do toho šli i s tím rizikem, že by se maminka o Páju začala zajímat, i když ta šance byla minimální?
Ano. Ale vzhledem k rodinné historii, kterou tady nechci uvádět, bylo vysoce pravděpodobné, že se maminka o Páju zajímat nebude. Pája byl z rodiny odebraný ve dvou měsících. U přechodné pěstounky byl 10 měsíců. Na pěstounku si vytvořil vazbu, takže první tři týdny u nás oplakal.
A s paní přechodnou pěstounkou jste v kontaktu?
Jsme, v občasném kontaktu. Viděli jsme se v kavárně po půl roce od chvíle, kdy jsme si Páju přivezli. Když ji Pája uviděl, poznával ji, reagoval na ni s úsměvem. Postupem času jejich vazba zeslábla.
Vy jste osvojitelé a nemáte ze zákona povinnost mít doprovázející organizaci. Využíváte ji nebo máte pocit, že byste ji i využili?
Ano, doprovázející organizaci využíváme. Nejvíce praktických otázek jsme měli v době, kdy jsme si Páju přivezli domů. V té době jsme ho měli v rámci předběžného opatření, ještě jsme nebyli osvojitelé. Jako doprovázející organizaci jsme si vybrali tu, u které jsme absolvovali rodičovskou přípravu. Byli jsme velmi spokojení s jejich vstřícným a profesionálním přístupem. Navíc už jsme se z rodičovské přípravy lépe poznali. Pomohli nám právě v komunikaci s různými úřady. Bylo to pak efektivní a rychlé. Za jejich podporu jsme vděční.
Dvakrát, nebo třikrát jsem byla na klubovém setkání pro osvojitele v Pardubicích, kde jsme si s dalšími rodiči sdíleli své zkušenosti. Momentálně se účastním jejich online kurzu na téma Terapeutické rodičovství.
Spousta osvojitelů se možná trošku „bojí“ tématu identita dítěte a jak s tím v budoucnu doma pracovat. Jak říci, že se nám děťátko nenarodilo. Vy jste na začátku říkala, že už Páju seznamujete s tím, že se nenarodil vám. Jakou formou? A pomáhá vám s tím doprovázející organizace?
Tím, že jsou Pájovi teprve dva roky, tak mu to sdělujeme úměrně jeho věku, jednoduchou formou a intuitivně. Jednou, dvěma větami, jemně. Předem jsme to konzultovali v doprovázející organizaci. Sdělujeme to způsobem: “Sice ses mi nenarodil z bříška, ale my jsme si tě vybrali a máme tě moc rádi.“ Někdy dodáme: „Maminka, co tě nosila v bříšku, se o tebe nemohla postarat. Jsi tady u nás a my jsme tvoje maminka a tatínek. Máme tě moc rádi.” Říkáme to jenom takhle jednoduše. S manželem jsme z podstaty nastavení k otevřené komunikaci. Přijde nám to přirozené. Chápu rodiče, pro které je to těžké téma na sdělování, i jejich obavy nebo strach, aby se jejich vztah s dítětem nenarušil.
A když se vrátím k tomu soudnímu jednání, tak jste nejdříve řešili, aby byl právně volný?
Ano, protože nejprve jsme čekali na soud o nezájmu matky o dítě, a pro nás v tu chvíli před tímto soudem byla šance jen na pěstounství. A týden nato se mělo rozhodovat, zda bude u nás Pája v rámci předběžného opatření. Takže jsme řešili, aby to všechno bylo právně návazné a v pořádku. Bylo to opravdu složité, a proto velmi oceňujeme odborné informace a pomoc doprovázející organizace, která se propojila s příslušným OSPODem a vše se tak efektivně řešilo.
Jaké pro vás bylo čekání na finální soud, při kterém dojde k osvojení?
To jsme prožívali v klidu. Spíše jsme to vnímali jako důležitou formalitu a říkali si, že to bude úleva, až budeme mít veškerý administrativní proces k osvojení Páji za sebou. Páju už jsme dávno brali jako „našeho“. Žili jsme si rodinný život s ním.
A víte, jak vypadala maminka?
Ano, z veřejných fotek na sociálních sítích. Chtěli jsme Pájovy rodiče vidět především kvůli němu, abychom věděli, jak moc třeba poroste. Ideálně i další informace o jeho rodičích, abychom věděli o případných dědičných rizicích. Jednu, dvě fotky jsme si schovali do budoucna pro Páju, kdyby ji chtěl vidět.
Když to vezmete z obecného hlediska, co vám náhradní rodičovství přineslo? A jak vám obohatilo život?
U mě to je jasné: vždycky jsem si přála velkou rodinu. Náhradní rodičovství mi přineslo vnitřní naplnění v oblasti mateřství. Život nám to obohatilo o spoustu radostí i starostí.
Co byste na závěr vzkázala lidem, kteří přemýšlí nad náhradním rodičovstvím a jsou třeba na vážkách?
Nám pomohlo zjistit si k tomu více informací, pobavit se s rodinami, které si procesem náhradního rodičovství prošly. Mně pomohly zčásti i různé příběhy, podcasty od doprovázejících organizací. Připravit se na to, že to může být náročné, ale stojí to za to. Radši to zkusit, aby později nelitovali, že to nezkusili. Vždy v tom celém procesu, než se pro ně najde děťátko, můžou vše přehodnotit.
Když si vezmete celý systém náhradního rodičovství, bylo to pro vás složité na začátku nebo i v průběhu? Spousta lidí dnes poznamenává, že tento systém je složitý a že to je jednou z obav, proč do náhradního rodičovství nejdou.
Vnímám celý ten systém jako nedostatečně propojený, zdlouhavý. Zvládnutelné to bylo. S manželem jsme celý proces brali i jako příležitost na sebevzdělání; i kdyby osvojení nedopadlo, tak jsme se o tomto tématu mnohé dozvěděli.
Děkujeme za rozhovor.