Setkání přechodných pěstounů v našem kraji opět připomnělo, jak náročnou, a přesto hluboce smysluplnou roli tito lidé hrají v životech ohrožených dětí. Za každým dítětem, které na čas potřebuje bezpečí mimo svou rodinu, stojí pěstouni, kteří mu poskytují péči, klid, lásku i jistotu – často uprostřed velmi složitých a bolestných příběhů. Během setkání zazněly zkušenosti, které ukazují nejen velkou profesionalitu, ale také srdce, odvahu a sílu, kterou tato práce vyžaduje.

Ocitám se na klubu přechodných pěstounů – a během několika okamžiků jsem v myšlenkách zpět o několik let, kdy jsem pracovala v terénu na Oddělení sociálně-právní ochrany dětí. Velmi rychle se mi připomíná, jak těžké, složité a někdy až kruté příběhy děti zažívají, jak náročné situace pěstouni dennodenně nesou a jak systém dokáže být v určitých momentech necitelný či nefunkční.

V některých krajích pěstouni touží po možnosti pravidelného sdílení, setkávání a vzájemné podpory. A jak je na tom náš kraj? Rozhodli jsme se situaci blíže zmapovat – zjistit, zda pěstouni mají prostor setkávat se, co od takových setkání očekávají a jak mohou být pro ně skutečně přínosná.

Oslovuji proto organizaci Diamant s prosbou o účast na jejich klubu přechodných pěstounů. Setkání mi bylo umožněno a já s velkou pokorou vstupuji do jejich otevřeného a upřímného prostoru. Právě oni jsou ti, kteří zajišťují každodenní péči o svěřené děti, řeší legislativní postupy, zdravotní prohlídky, stabilizaci emocionálního stavu dětí, kontakt s biologickou rodinou a mnoho dalšího.

Atmosféra, která se nedá předstírat

Na setkání dorazilo několik párů i jednotlivců. Už během prvních minut je znát silné přátelství a vzájemná opora, které mezi nimi panují. Mluví spolu otevřeně o tom, jak se mají, zajímají se o sebe i o své děti. Stejně silný je také vztah mezi rodinami a doprovázející organizací – je upřímný, lidský a hluboce respektující.

Setkání není jen o sdílení. Je to také prostor, kde mohou pěstouni využít další podporu – například oblečení a výbavu pro děti či další potřebné věci pro děti a rodiny.

A pak přicházejí příběhy… příběhy, které se vám zapíšou pod kůži.

Příběhy, na které se nedá zapomenout

První příběh je šokující. Pěstounce je předáno plačící, naprosto rozrušené dítě pracovníky soudu a OSPODu – bez možnosti klidného předání, bez vysvětlení situace dítěti, bez podpory.
A člověk si klade otázky:

  • Jak citlivý je systém k dítěti?

  • Myslíme na jeho emoce?

  • Je opravdu v pořádku „rychle předat a jet dál“?

  • Má dítě právo vědět, co se s ním děje?

  • Není snad naší povinností pracovat s ohroženými dětmi trauma respektujícím přístupem?

Další pár sdílí těžký, ale zároveň krásný příběh předání dítěte do nové rodiny. Bylo to náročné, dojemné, s množstvím přijetí i práce, ale nakonec se vše dobré podařilo.

Silně zarezonuje také zkušenost pěstounů, kteří museli dítě předat do péče dětského domova – jedna z nejtěžších představ každého přechodného pěstouna. Jak motivovat dítě, aby vnímalo takový krok pozitivně, když srdce pěstounů krvácí?

A pak jsou tu i příběhy krásné – kdy vše proběhne hladce, dítě se rychle adaptuje a rodina přijímá s otevřeným srdcem.

Nechybí ani zkušenosti pěstounů, kteří předali děti do zahraniční rodiny a stali se součástí jejich širší rodiny. Vidět, že se dětem daří, že jsou milované a přijímané, je pro ně nenahraditelným zdrojem síly i motivace v pokračování této náročné práce.

A stejně tak zaznívají pochybnosti – únava, zdravotní obtíže, těžké příběhy… přemýšlení o tom, zda přijímání nových dětí zvládnout dál. A přesto je v mnoha rodinách odpověď nakonec stejná: Ano, chceme pokračovat. Má to smysl.

„Jen pečujte.“ Opravdu?

Pěstouni často slyší větu: „Jen pečujte, o ostatní se nestarejte.“
Ale co to vlastně znamená? Jak „jen pečovat“ o dítě, které přichází s raným traumatem? Jak neinvestovat emoce, když právě vztah léčí?

Přechodní pěstouni jsou ti, kteří léčí vztahem, ne systémem. A právě díky nim mají děti šanci na individuální, laskavou a trpělivou péči – místo anonymní institucionální péče.

Co jsem si ze setkání odnesla?

Ze setkání odcházím s hlubokou jistotou, že doprovázení náhradních rodin má smysl jen tehdy, když se dělá srdcem.

Děkuji všem pěstounům za jejich otevřenost, důvěru a sílu, se kterou sdíleli své příběhy.

S úctou,
Šárka Haismanová

Koordinátorka kampaně náhradní rodinné péče v Královéhradeckém kraji