Přečtěte si rozhovor o manželích Stránských, kteří převzali do péče dívku z dětského domova. A na své cestě pomáhat neskončili. Společně se rozhodli, že se stanou přechodnými pěstouny a budou pomáhat dál dětem, které akutně potřebují pomoc a nemohou setrvat ve své biologické rodině. Otevřenou náruč jim nabízí paní Stránská, která byla první přechodnou pěstounkou v Královéhradeckém kraji a druhou přechodnou pěstounkou v České republice, společně se svou rodinou. Jejich péčí prošlo již 20 dětí.

Jedná se o příběh, do kterého nevstupuje jen paní Stránská, její rodina a pěstounské děti, ale i ostatní instituce, jako jsou školy, úřady, psychologové a další. V neposlední řadě je to ale hlavně příběh o tom, že nemá cenu se vzdávat, i když věci vypadají beznadějně nebo se zrovna nedaří. No a co by k tomu všemu dodala paní Stránská? „Pojďte do toho, překážky se překonají“

 

Můžete se nám krátce představit?

Jmenuji se Monika Stránská, narodila jsem se v Trutnově, porodila jsem dva syny. Potom jsme se s manželem rozhodli, že pomůžeme nějakému děťátku. Vzali jsme si z dětského domova holčičku. Žijeme v Nové Pace a jsme s manželem 26 let. Zároveň jsme několik let přechodnými pěstouny.

Co vás vedlo stát se po čase přechodnými pěstouny?

Nejdříve jsme si holčičku vzali do dlouhodobé pěstounské péče domů. Narodila se ve 25. týdnu a maminka ji opustila už v porodnici. Ve 3 letech a 3 měsících nechodila, nemluvila, měla plenky, cucala si palec. Nejvíce nás překvapilo, že by holčička odešla s každým, vůbec jí to nevadilo.  Byla v zaostalém stavu a chovala se jako roční dítě. Říkala jsem si, že něco je špatně, a po půl roce, co jsme ji měli doma, jsem se dozvěděla z ministerstva, že je na stole novela zákona, která by povolila péči o nejmenší děti doma. Viděla jsem s manželem obrovský skok u Zlatušky, když je v domácím prostředí, ty pokroky. Ta individuální péče od „pečující“ osoby má pro děti zásadní vliv. Vedlo nás to s manželem k zamyšlení stát se přechodnými pěstouny. Vlastně jsme se dohodli, že budeme pomáhat dětem tímto způsobem. Je moc důležité, aby dítě mělo v co nejnižším věku vztah k jedné osobě. Šli jsme se přihlásit a stali jsme se druhými přechodnými pěstouny v republice a prvními přechodnými pěstouny v Královéhradeckém kraji. 13. července to bylo 13 let, co toto děláme. Děti potřebují mít pocit bezpečí a lásky.

Jaká očekávání jste od náhradního rodičovství měli? A ukázala se jako pravdivá, nebo mylná?

Očekávali jsme, že naší hlavní povinností bude děti něco naučit a dát jim něco do života. Aby byly navázány na jednu osobu a tu měly rády. Zlatušce jsme chtěli udělat hezký život. Brala jsem si děti z dětského domova už předtím na hostitelskou péči. Ony strádaly tím, že neměly tu jednu osobu. Neměly vzory, rodiny, základy. Sedmnáctiletá slečna neuměla odemknout dům, desetiletý chlapec se mě v obchodě ptal „co to je?“ a ukazoval na bochník chleba. Neuměly hospodařit s penězi.

S dětmi z hostitelské péče jste stále v kontaktu?

Ano, pořád. Všem pomáhám. Měla jsem asi 8 dětí. Ta děvčata už dnes mají vlastní děti a všechna vzorně pečují.

Můžete stručně popsat situaci dítěte, které jste přebírali do své péče?

Byli jsme schváleni na dlouhodobou péči a jeli jsme si pro tříletou holčičku z ústavu. Musí vám tam přeskočit taková jiskra, a když přeskočí, tak pak už to jde všechno samo. Holčička s námi ráda odjela a manžel dodnes vzpomíná na to, jak seděla v autě a byla šťastná.

Jak probíhalo Vaše první osobní setkání s dítětem?

Proti nám šla holčička, která byla ostříhaná na kluka. Chvilku jsme si s ní pohráli. Jeli jsme do domova ještě jednou se syny. Kteří souhlasili s naším rozhodnutím a pak už jsme si ji po čase odvezli domů.

Kolik bylo Vašim synům?

Šest a osmnáct let.

Jaké byly jednotlivé životní fáze života Zlatušky?

Dětství bylo krásné. Ale motoricky na tom byla hůř, takže jsme ji třeba učili déle na kole. Dětství bylo veselé. Škola byla náročnější. Hodně bojovala s matematikou. Paní učitelka, ani pan ředitel pomoct nechtěli. Pak jsme získali úžasnou psycholožku v Hradci Králové a ta zjistila, že Zlatuška má poruchy učení a potřebuje pomoc. Ve škole to neakceptovali, takže jsme změnili základní školu. Musím říci, že spolupráce se školou je velmi důležitá a podstatná a když škola není ochotná spolupracovat, je to nemožné. Nakonec jsme všechno zvládli. Na nové škole byl jiný přístup a bylo to vše ku prospěchu věci.

V 10 letech začala Zlatka malovat, tak jsme ji v tom podporovali. Přihlásila se na dvě umělecké školy a byla přijata. Nyní je na oboru sochařství v Hořicích. Je moc šikovná a talentovaná.

V loňském roce si sama vytelefonovala podporu od Nadace Terezy Maxové. Jednalo se o vycestování za účelem naučení se jazyka. Když byla v Anglii a potkala dva chlapce, kteří jeli do Kanady, chtěla tam taky. Tak jsme jí řekli, že až se na to našetří, že by to šlo. A ona sama si to všechno zjistila a zařídila. A včera odletěla na měsíc do Kanady. Je cílevědomá a šikovná, umí si plno věcí zařídit.

Byly nějaké těžkosti, které jste spolu zažili? A bylo to překonatelné?

Jak byla vývojově o dva roky zpožděná, tak pubertu neměla ve čtrnácti, ale v šestnácti letech. Tu jsme zvládli. Nejhorší pro nás byla škola. První a druhá třída. Ten nedostatek pomoci, ze strany školy, nedostatek pochopení a nespolupráce. To bylo těžké pro celou naši rodinu. Jinak si nemyslím, že by se odehrálo něco těžšího. Takže celkově těžkosti nějaké byly, ale zvládli jsme to!

Co / kdo Vám pomohlo / pomohl zvládnout těžké chvíle?

Změna a úleva přišla se změnou základní školy a celkového přístupu ze strany školy. Samozřejmě pomoc Pedagogicko-psychologické poradny, kde Zlatušku vyšetřili. Psycholožka z Hradce Králové a pomoc od speciální pedagožky, která docházela k nám domů.

Jak jste řešili setkávání nebo jiný způsob kontaktu s biologickou rodinou přijatého dítěte?

Vůbec. Maminka ji odložila, odešla z porodnice a vlastně nebyla nikde k zastižení. S biologickou matkou se neviděla. Po čase jsme si zažádali o poručenskou péči a Zlatka nakonec chtěla mít i naše příjmení, což dopadlo a my jsme poručníky.

A ani dnes, v tom dospělejším věku nemá potřebu znát biologickou matku?

Musím Vám říct, že všechny děti, které jsme měli, začnou v 10 letech hledat svoje kořeny. A je potřeba to podporovat. Doporučuji novým adoptivním rodičům, aby si fotografii maminky sehnali. Zlatuška začala přesně v 10 letech řešit, po kom má různé fyzické charakteristiky. Sehnali jsme přes OSPOD fotografii její matky. Mysleli jsme si, jakou jí uděláme radost. Ale ona z toho vůbec radost neměla. Když jsme jí tu fotografii dali, tak ji odstrčila a řekla: „Mamko, ty jsi moje mamka.“ Ale fotku máme doma schovanou a uloženou, Zlatka ví, kde je, a pokud by bylo potřeba v tomto směru Zlatku nějak podpořit, jsme tomu s manželem otevření.

Když se ohlédnete zpět, co by Vám nejvíce pomohlo v těžkých obdobích a neměli jste to, nebo měli, ale v nedostatečném množství? Protože když jste začínali s pěstounstvím, tak doprovázení rodin nebylo.

Ne, ne, ne. To nebylo. Začínalo v roce 2013 a my máme Zlatušku od roku 2008. Takže pět let jsme všechno zvládali sami. V roce 2012 jsme založili vlastní doprovázející organizaci, protože jsme necítili v Královéhradeckém kraji podporu. Takže s ostatními pěstounkami jsme založily Centrum pěstounských rodin z.s.

Byli nebo stále jste v kontaktu s ostatními pěstouny a co to pro Vás znamená?

Pro mě to znamená hodně. Když jsme začínali, byli jsme sami. Sami jsme předávali první dítě. To bylo těžké období. Neměla jste se o to s kým podělit. Později nás začalo být víc, tak jsem měla ráda ta setkání. V Nové Pace jsme měly i klubík, kde se scházely pěstounky. Později to trošku usnulo. Nyní zde jedna dlouhodobá pěstounka založila sklad pro pěstouny. Takže každých 14 dnů se sem sjíždí pěstounky i z jiných krajů. Je nás deset, dvanáct. A povídáme si o praktických věcech. Co nám pomáhá? Sdílet informace.

Myslíte si, že má společnost dostatek informací o náhradní rodinné péči?

Určitě ne. V posledních letech se to zlepšilo, protože Česká televize přišla s Plným hnízdem a Narodila se dvakrát. Ale v letech před tím o tom mnozí ani nevěděli. Ale pěstounů je pořád nedostatek. Ještě mě napadá, že by bylo potřeba, aby o problematice pěstounských dětí věděla více školská veřejnost na základních i středních školách. Zejména, že dost často potřebují pomoct o trochu víc než ostatní děti. „Naše“ pěstounské děti jsou jiné než ostatní, ale každé je úžasný originál.

Jak byste zpětně hodnotila rozhodnutí stát se náhradním rodičem?

To je asi nejlepší rozhodnutí v mém životě. Jsem za to strašně vděčná. Pomohli jsme s rodinou spoustě dětí. Nejen formou přechodného pěstounství, ale i hostitelskou péčí.

Kolik dětí jste měla v přechodné péči? A u kolika dětí jste se věnovali hostitelské péči?

Celkem tedy 20… 13 novorozenců, tří děti ve věku 3 měsíců, jedno dítě roční, dvě dvouleté a jedno dítě čtyřleté.

Hostitelská péče probíhala tak u 8 dětí. Vždy mě manžel podporoval, zapojil se a pomáhal.

Čím Vás a Vaši rodinu obohatilo dítě v náhradní péči?

Vždy hodně moc. Děti jsou dar a děti jsou radost.

A je něco, co Vám to vzalo?

Nic (smích).

Jak vnímají přechodné pěstounství Vaše dospělé děti?

Syn, který studuje vysokou školu, se hlásil na animátora do ciziny a na pohovoru zmínil, že jsem pěstounka a že doma byly vždy děti. Takže ho přijali právě na základě toho, že má zkušenost s dětmi. A všichni tři jsou tak připraveni do života, co se týká péče o děti. Děti jsou náhradnímu rodičovství nakloněny, když bylo potřeba pomáhaly a kluci mají sestřičku.

Vídáte se zpětně s dětmi, které jste měla v přechodném pěstounství?

Ano. Slavíme „přivezeniny“ se čtyřmi rodinami. Manžel říká, že to stačí, protože kdyby tady bylo všech 20 dětí, tak bychom to nezvládli. Je to hezké mít zpětně nějaké informace o dětech, které jste provázela těžkou životní etapou a vědět, že se jim daří dobře, prospívají a rodina je spokojená. To je to, co dává člověku sílu dál jít, protože to má prostě smysl, ta péče o tak malé děti v domácím prostředí.

A jsou všichni rodiče, kterým děťátko předáváte, otevření k tomu setkávání?

Ne, ale 90 % ano.

Když se ohlédnete zpětně, je něco, co byste dnes udělali jinak?

Asi ne. Možná se naučit někdy říkat ne. Všem bych doporučila, aby si dobře vybrali takovou školu, kde budou dětem pomáhat.

Je něco, co byste dodala závěrem?

Mám za to, že je potřeba v dětech rozvíjet to, co jim jde, v čem vynikají, co jim činí radost, co je naplňuje, aby získaly důvěru v sebe, své schopnosti.  Podporovat jejich potenciál a poukazovat na to, v čem vynikají… I když naše děti neumí matematiku, tak ale jsou úžasné v něčem jiném.

Děkujeme za rozhovor!

(Autorem přiložených obrázků je Zlatuška.)