Je tady páté pokračování, v čase červencovém, tedy prázdninovém, nazvané Rituály. Zní to možná trochu strašidelně. Docela by mě zajímalo, co vás napadne jako první při přečtení tohoto nečeského slova. Je totiž z latiny. Slovo „ritus“ znamená obřad. A teď jste vyděšení asi ještě víc.

No, nejsme na hodině latiny ani filozofie, tak hurá do vod náhradního rodičovství, možná nám v prázdninovém vedru poskytnou příjemné osvěžení. 🙂

Začnu ze života:

Děťátko, které si rodiče přivezli z dětského domova a nachystali mu krásnou postýlku s barevnými peřinkami a vlastnoručně ušitými panenkami, každý večer pečlivě postýlku „vyčistilo“, jak bylo zvyklé z dětského domova. Prostě všechny panenky vystrkalo skrz mřížky na zem. Polštářek si nechalo jenom proto, že prostě mřížkami neprošel. Byl tedy nacpán v nohách postele. Když jsme si s maminkou o tomto podivném rituálu povídaly, vyprávěla mi zážitky z pobytu v dětském domově, když si pro děťátko jeli:

„Vybavuji si místnost, kde děti spaly. Řada stejných vysokých postýlek s vysokými šprušlemi a za nimi jako v kleci děti. Některé smutně koukaly, jiné se bály a byly zalezlé pod peřinkou, jiné jen seděly a prohlížely si nás… V postýlkách nebylo nic kromě jedné peřinky. Nikde žádná hračka, polštářek, muchlíček, nic!“

Už vám to je jasné? Dítě si prostě své prostředí každý večer upravilo tak, jak to znalo, jak to pro něj bylo známé. Byl to jeho večerní rituál. Trvalo to půl roku. Každý večer. Maminka panenky vždy ráno pečlivě posbírala, narovnala do postýlky a večer sledovala, jak jedna po druhé padají na koberec. Ano, je to trochu jako v hororu. Pak dítě přestalo panenky vyhazovat a přišla i doba, kdy se bez nich nemohlo hnout a nosilo vždy alespoň jednu všude s sebou.

Rituál druhý:

Rodiče měli staršího chlapce a přivedli si do rodiny mladšího chlapce. Pohlaví je tady důležité, protože hraje svoji roli. Přišli za mnou řešit situaci, kdy starší dítě svazovalo neustále malé batole do kozelce. Vším, co bylo po ruce – provázky, švihadla, stuhy, punčocháče, šátky, síťovka, tkaničky od bot, zkrátka cokoliv. Velké štěstí bylo, že mladší chlapec byl velký kliďas (podle diagnostiky rozhodně dítě s odtažitým attachmentem) a situaci prostě neřešil. Nechal se svázat, ležel a ozval se jen v případě, že potřeboval čůrat. Rodiče měli strach, aby se něco nestalo, a vůbec nechápali chování staršího syna. Byl to tichý, milý, usměvavý kluk. Nikdy se neprosazoval, nejevil známky agresivity.

Starší chlapec ale potřeboval dokázat svou mužskou dominanci v rodině a začal používat mocenský rituál: Jsi můj zajatec a musíš mi být podřízený, přišel jsi až jako druhý a tohle je moje rodina, moje území! Mladší to respektoval, nebojoval a trvalo to přes celý rok, než se situace uklidnila.

S naším nejmladším synem, který přišel do naší rodiny a už byl chodící, tedy ne muchlací miminko, jsme zavedli rituál „výtahu do postýlky“. Jde o to, že i tohle, větší dítě potřebuje být v kontaktu s vámi, dotýkat se vás, mazlit se. Po čištění zubů vždy čeká na nástupišti (na prvním schodě do patra, kde jsou pokoje dětí). Přijdu a skočí si ke mně do náruče (i to jsem ho musela učit, vůbec to neznal) a vynesu ho do pokojíčku k posteli. Dříve to byl špalek nebo pytel s cementem (to mám zažité z naší přístavby domu). Byl těžký, neforemný až odtažitý. Po dvou letech si mi položí hlavu na rameno, přisaje se, obejme mě v pase nohama a užívá si svůj „výtah“. Musí být i v mimořádných situacích. Je to prostě rituál, bez kterého by teď už neusnul.

Celé uspávání je vlastně sled rituálů, které dítěti potvrdí vztah, obnoví po celém dni pocit bezpečí a doprovodí ho ke klidnému spánku. Po výtahu a převlečení do pyžama totiž pokračujeme s rituálem „drbačka“. Naše dítě zažilo týrání a místo mazlení se pralo. Neumělo být něžné, klidné, uvolněné. Dnes jsme v důvěře pokročili natolik, že klidně leží na bříšku v posteli, zajistí si pohodlí polštářky a plyšáky, vyhrne si pyžamko a slastně mhouří očka, když mu tátova ruka jezdí po holé kůži a monotónně trochu hladí a trochu drbká jemnou kůžičku na zádech. Pak následují další rituály jako čtení, nebo že každý řekneme, co hezkého jsme ten den zažili. A pak už jen tiše naslouchám klidnému oddychování malého tělíčka, které ještě před chvílí štrachalo s peřinou, po desáté na noc uložilo patnáct plyšáků a zkusilo položit anketní otázku: „Mami, a myslíš, že je lepší Lambo, a nebo Audi?“ Neodpovídám, protože by se rozvinula vášnivá diskuse a těch už bylo pro dnešek dost. Jen tiše čekám, až uslyším to klidné oddychování. To je zase součást mého večerního rituálu a mého obnovení pocitu bezpečí. Dobrou noc a sladké sny.

Máma na pátou

Okénko odborníka

Miluju rituály! Miluju stereotyp! Miluju věci, které se opakují. Jsou pro mě a pro mnohé další zdrojem bezpečí.

Představte si cestu po zasněžených horách. Kdo jste to už zažili, tak víte, o čem mluvím. Jen nekonečný bílý prostor a není se čeho chytit. Oči bodá bílý lesk, tváře bičuje vítr a člověk musí jít, aby nezmrzl. Tak tahle představa zebe, ale je názorná:

Takhle nějak vypadá náš život – není vždycky „ejchuchů!“, ale často je nám „ouvej!“. A pak nás zachrání právě rituály, jako nás na horách zachraňují tyče, které obětaví pracovníci národních parků nebo Horské záchranné služby každý podzim znovu vztyčí, aby osamělé poutníky vedly po správných cestách a ti se nezřítili z nějakého srázu do hlubokého sněhu v údolí. I my potřebujeme takové značení správné cesty. I my potřebujeme vědět, kudy kráčet. I my potřebujeme své rituály, aby nás přenesly z jedné části dne do druhé, z jednoho období do druhého. Rituálů je mnoho druhů a existuje zajímavá teorie, mnoho výzkumných prací a dokumentů. To nechám na každém z vás, jak moc se do teorie rituálů ponoříte, ale my se budeme zabývat praxí rituálů v rodinách s přijatými dětmi.

Rituály jsou nezbytné, dítěti dávají možnost se orientovat v čase a prostoru.

Nejvíce se většinou rituály hemží ráno a večer.

Ráno to nepřehánějte, slevte od stlaní postele, otužování, bohaté snídaně, skládání pyžamka, vyklízení noční myčky, vynášení odpadků apod. Ráno si udělejte co nejvíc pohodové – klidné, příjemné. Jestli dítě nechce jíst, nenuťte ho, nabídněte trochu kakaa, ovoce, džus, hrst vloček nebo ořechů; je to dobrý start do života. Mnoho z nás ráno nejí a začíná žít až kolem deváté hodiny. Respektujte to i u svých dětí.

Klidně ráno obohaťte tím, že dítě může být chvíli s vámi v teplé posteli a že si povídáte o plánech na tento den nebo vzpomenete, kdo má svátek nebo narozeniny, a dohodnete se, kdy mu zajdete popřát.

Večer je také důležitý – s čím ulehnete, s tím se také probudíte. Je dobré mít večer na dítě dostatek času – hodinu i více. Zkuste všechno zásadní stihnout před tím, abyste i vy k dítěti přistupovali s klidem a laskavostí. Doporučuji připravit večer svačinky, oblečení, aktovky a batůžky, a to u dětí i dospělých, ráno si ušetříte mnoho stresu a zmatků. Večer se mozek i hormonálně chystá na analytickou práci (to je zpracování zážitků, otázek, všeho, co se do něj přes den uložilo). Už nebude ve střehu a nebude neustále reagovat na podněty. I tomu jsou přizpůsobené večerní rituály. Jsou pomalé, klidné, tiché…

Tak třeba u nás: večeře je společná, všichni se sejdeme a sdílíme, co se dělo přes den a co bude potřeba zařídit na další den (samozřejmě jen věci týkající se i dětí, rozhodně děti nezahlcujte tím, že zítra jdete na vyšetření, kterého se bojíte!), pak si mladší děti jdou do koupelen vykonat svou večerní očistu, vyčistit zuby a některé třeba i čekají na nástupišti na svůj večerní „Výtah do postýlky“. Od večeře děti všude provázím, třeba jen sedím a čekám, než si vyčistí zuby, ale jsem s nimi. U postele si vezmou pyžamo a voláme taťku na drbání, pak následuje společný čas, kdy shrneme prosby i poděkování za události dne, a čtení pohádek. Schválně píšu pohádek, protože to je dost důležité – mělo by to být hlazení po duši, ne děšení, napínání, jak to dopadne, strašení a předkládání záhad. Pokud bude v pohádce drak nebo čert, musí být poražen. Pokud tam bude kouzelník, měl by být hodný. Každá Mařenka s Jeníčkem se musí dostat do milující náruče svých rodičů, kteří je hledali a plakali po svých milovaných dětech.

Ne všechny pohádky a příběhy pro děti tyhle požadavky splňují, dejte si pozor a každou novou knížku si raději nejdříve přečtěte sami.

Pak je poslední objímání, pusinka a popřání dobré noci. Mladší děti provázím, dokud neusnou, třeba si u jejich postýlky čtu s čelovkou, abych je nerušila. Spí pak klidně a dlouho.

Pak začnou mé večerní rituály: nakrmit myčku, pračku, sušičku, připravit se do práce, prohodit pár slov s manželem, lehnout si do vany, přečíst si kousek oblíbené knížky.

I to je důležité, abych mohla bezpečně fungovat další den sama pro sebe, pro svou rodinu i pro své klienty.

terapeutka

PS: Pokud se divíte, že dnes není desatero, ale jen jednička, tak se nedivte, je to správně – rituály jsou nezbytné a k tomu není víc co dodávat. 😊