Tak tady máme červen a laskavý pan spisovatel Nepil by konstatoval, že na našich zahradách vše zraje a červená se k naší potěše.
A já udělám oslí můstek a hned píšu o tom, že vy také někdy asi vidíte červeně neboli rudě a jste rozzuření jako býci na, dnes již zakázaných, toreadorských zápasech. Mimochodem, slyšela jsem, že býci jsou barvoslepí a je jim jedno, jakým hadrem jim máváte před očima, takže spíš jde o to mávání.
A co dokáže rozzuřit rodiče, tedy i náhradního rodiče?
Většina lidí odpoví, že je dokáže rozzuřit, když děcko neposlouchá. No jo, ale co to je, že neposlouchá? Odmlouvá, nejí, jí moc, nespí, válí se, je líné, nepíše úkoly, lže, ztrácí věci a nenalézá je zpět, bere cizí věci, přeje si nesmyslné dárky, nakupuje a někdy i za cizí peníze… Vím, že podobný strašidelný výčet už jste slyšeli, viděli a četli mnohokrát na všech stránkách o náhradní rodinné péči. Já jsem po mnoha letech terapie dětí v náhradní rodinné péči a svojí mateřskou zkušeností s náhradními dětmi, která trvá už šestnáct let, dospěla k názoru, že pokud je dítě tak zoufalé, že se uchýlí k těmto patologickým projevům chování, nemohla být včas vybudovaná bezpečná vazba.
A teď jsem asi mnoho současných, a možná neúspěšných, pěstounů naštvala.
Moje zkušenost je, že pokud dítě „přilne“ a zjistí, že bez rodičů (třeba náhradních) nemůže žít, i když mu někdy hrozně lezou na nervy, tak může mít výkyvy v chování, může být trochu jiné, ale dohromady s rodiči všechno zvládne.
Pamatuji si kluka, který stále lítal po ulici s hokejkou; byl pěstounský. Občas jsem se ho ptala, jak se má a jestli se na té ulici nenudí. Říkal, že jo, ale že mu máma řekla, že musí být venku, ale nesmí jít za klukama…
Další holčička mi vyprávěla, jak prosí svou babičku, aby si s ní šla hrát s panenkami, ale vždycky slyší stejnou odpověď: „Já už si s panenkami nehraju a bolí mě kolena, když jsem na koberci!“ Holčička byla vytrvalá, tak donesla babičce stoličku, aby nemusela sedět na zemi. A slyšela: „To, žes mi donesla stoličku, neznamená, že si s tebou začnu hrát. V televizi je teď můj seriál.“ Holčička si tedy přestěhovala panenky do obýváku, kde babička sledovala seriál, aby mohla alespoň být chvíli s ní. Reakcí byla věta: „To mi ani chvíli nemůžeš dát pokoj? Pořád tě musím mít za zadkem? Jdi si do pokojíčku!“ Běhá vám mráz po zádech? Mně ano. Po celém těle.
Chcete to slyšet dál? Tak poslouchejte: Za holčičkou nemohly žádné kamarádky, protože dělají v bytě hluk, ven holčička nemohla, protože se babičce nechtělo, do družiny nechodila, protože by pro ni babička musela chodit, kdežto po vyučování ji vodil sousedův kluk, do žádného kroužku nechodila, protože by ji tam babička musela vozit autobusem, u kamarádek spát nemohla, protože babička taky nikdy nikde nespala a taky vyrostla… V pubertě se tohle děvčátko snažilo být co nejméně doma. Hledala si kamarády, kteří by jí řekli, že je hezká, potřebovala peníze, aby jim mohla kupovat nejdříve sladkosti, pak cigarety a alkohol, aby s ní kamarádili. Pak se pravděpodobně, aniž by to z lásky chtěla, s někým vyspí, pak otěhotní, nedokončí školu a vlastně splní scénář babičky, „že je vlastně stejná jako ta její matka!“ A máme náhradkový příběh jako vyšitý a z toho vyplývá: Ono vlastně ať se snažíte, jak se snažíte, těmhle dětem není pomoci. Je mi z toho smutno a rozhodně to není pravda!
Tohle dítě se snažilo. Snažilo se mnoho let, ale jeho jemná vztahová vlákénka nebylo na co upevnit. Babičku nejdřív bolela kolena, pak záda, pak hlava z hluku kamarádek a nakonec tahle holčička slyšela tu vražednou větu, že je stejná jako její máma.
Dnes to určitě nebylo lehké čtení, ale je potřeba mluvit o věcech tak, jak jsou, a je mi vždycky moc líto dětí, které měly šanci, ale jejich dospěláci ji propásli.
Máma na pátou
Okénko odborníka
Jsme v části, kde je důležité si vysvětlit, že sami na tohle všechno (a to zdaleka všechno ještě nevíte), prostě stačit nemůžete. Nepohoršujte se, vůbec nediskriminuji rodiče samoživitele nebo životní styl single. V posteli můžete být klidně sami, ale v životě se budete muset mít o koho opřít: o rodiče (ale mějte na mysli, že vysněné vnouče bude několik let spíš plodit průšvihy než přinášet radost a přáníčka s princeznou pro babičku; vzpomínám si, jak jeden chlapeček, asi tříletý, řekl v obchodě svému dědečkovi: „Dědo, proč má támhleta paní tak velký prsa?“ Myslel to samozřejmě nevinně a dětsky, ale řekl to hodně nahlas a dědeček s ním odmítal chodit několik let na nákupy.), o kamarády (status náhradního rodiče je fakt prověří, zůstanou jen ti nejvěrnější nebo psychopati odpojení od čehokoliv; ostatní vám budou říkat, že takového fracka by doma fakt nechtěli a zasloužil by spráskat, to prý fungovalo celé věky), o ostatní příbuzné (tety, sestřenice, ne moc vzdálené, aby v době krize mohly hlídat, ale ne moc blízké, aby vám dítě nepřivezly po hodině domů, že už toho mají plné zuby), o cizí osoby, např. hlídací tety (málokterá zvládne náhradkové děti, protože ty opravdu nebudou sedět v panelákovém bytě sedm hodin u pohádek (zbylá hodina pracovní doby je na jídlo a čůrání dětí)), dále pak o hodné sousedky (bývají hodné jen do té doby, dokud jste se potkávali na chodbě a hezky nahlas zdravili, po první návštěvě dítěte u nich v bytě, abyste si mohli v sušárně v klidu pověsit prádlo, kdy dítě stihlo honit kočku, rozbít květináč, ztratit svazek klíčů, kde byly i ty od sklepa, přičemž sousedka nemá náhradní, polít se sirupem, do kterého paní nestihla ani nalít vodu, a roztrhat album fotografií, kde byli všichni její předci, vás přestanou zdravit úplně).
Takže velmi rychle se protříbí a velmi zúží okruh osob vám blízkých a tím pádem nastává otázka: Kde brát?
- Pracovníci doprovázející organizace
- Pracovníci úřadů (např. OSPOD)
- Terapeuti a psychologové
A tady potřebuji střelit do vlastních řad: Ne všichni odborníci mají zkušenost s tak specifickou skupinou dětí, jako jsou děti s poruchou attachmentu. Mnoho odborníků vám bude tvrdit, že se to srovná a že z toho dítě vyroste a že jsou to geny a nic s tím neuděláte (cituji ze skutečných zpráv vydaných odborníky!), dále že takovým dětem je lépe v ústavu, nebo že je to porucha pozornosti a stačí kapičky, případně že jste málo důslední a máte víc trestat atd. atd.
Dobře vybírejte a dejte na doporučení. Raději počkat tři měsíce na termín než střelit vedle a ničit dítě i váš křehký vztah.
Rozhodně si na tu těžkou cestu přiberte někoho, kdo ji zná a může vám ukazovat směr!
Osvědčené desatero terapeutky:
- Nezůstávejte sami
- Obklopte se lidmi, kteří sice nerozumí náhradnímu rodičovství, ale budou alespoň rozumět vám
- Myslete na sebe
- Naučte dítě, že teta na hlídání není nepřítel
- Spolupracujte s odborníky
- Věřte odborníkům
- Řiďte se radami odborníků
- Většina lidí vám chce pomoct, ne vás kritizovat nebo hledat, kde co děláte špatně
- Bůh nás stvořil do páru. Pokud nemám parťáka do života, potřebuji ho na náhradní rodičovství.
- Žijte i s dítětem širší rodinné vztahy
terapeutka