Jsme u druhé lekce našeho rychlokurzu o rodičovství, potažmo o náhradním rodičovství.

Název je jasný a úderný, nicméně i po absolvování povinné přípravy pro osvojitele a po všech letech studií a výcviků jsou situace, které mě zaskočí, vženou mi slzy do očí nebo mně vyrazí dech. Samozřejmě jako mámě. V práci je to jiné, lidských osudů se dotýkám zpovzdálí, zachovávám si pracovní bezpečí (a pláču nebo zuřím až doma).

Takže vyvstává otázka, jestli se lze na výchovu dítěte připravit. Nelze! Je tam tolik proměnných (minimálně triáda matka, otec, dítě, často i babička, dědeček, další dítě atd.), že variant životních situací je nespočet. Připočteme-li k proměnným ještě náladu, zdraví, hlad, únavu, množství finančních prostředků a naštvané sousedky, že slyší v noci řvoucí dítě, tak je to nadlidský úkol. Vzpomínám si, jak jsem na internetu četla veselý článek, jak se připravit na těhotenství. Rady, že má člověk devět měsíců nosit na břiše síťovku, do které každý měsíc přihodí meloun o váze minimálně dva kilogramy, nebo si pravidelně každé ráno strčit do krku prst a vyzvracet se, mi připadaly dost trefné. A to těhotenství je procházka růžovým sadem oproti období, kdy je malý vetřelec už součástí naší dennodenní reality. Je to jako zombie infekce, která vás postihne a kdy se z krásné štíhlé, upravené, opálené, nalíčené a vkusně oblečené slečny nebo mladé paní stává mátoha s kruhy pod očima, hubnoucí, nebo tloustnoucí, podle toho, jaký druh metabolizmu máte a jak vaše tělo reaguje na stres (buď v ohrožení zásoby likviduje, nebo naopak ukládá o sto šest, abyste rychleji sešly ze světa). Rychle zapomínáte, že bez ranního mytí a foukání vlasů jste rozhodně nevyšly z domu a lak na nehty jste obnovovaly každé dva dny. Ve vaší domácnosti teď vlasy vesele plihnou a laky vesele tvrdnou. Při manželově poznámce, co jste celý den s tím mrňousem, který pořád jenom spí (nebo v případě větších dětí s tím andílkem, který si tiše hraje v koutku kuchyně), dělali, máte v jedné ruce nůž a ve druhé střelnou zbraň a hodláte použít oboje!

Vzpomínám si, že mi jedno přijaté dítě vyprávělo, že první rok je nejhorší a je to jako v hororu: máš pocit, že na tebe všude číhá nějaká záludnost, neznáš zvyky rodiny, kam jsi přišel, musíš jíst její jídla, spát v jejich aviváži na peřinách, učit se jejich druhu komunikace, pochopit jejich humor, zjistit, co, kdy koho naštve, a být neustále ve střehu a zároveň s tím vším hrát úžasné malé koťátko, kterého si každý všimne, každý si ho chce pohladit a každý si ho chce nechat. Navždycky. Protože je lepší zůstat v blbé rodině než tohle všechno absolvovat znovu. Je lepší doufat, že mě začnou mít rádi.

Dítě, které se v rodině adaptuje, však často dělá všechno pro to, abyste ho rádi neměli:

  • Má noční děsy. Prostě se v noci najednou jakoby probudí a děsivě řve, není k utišení, ale ani k úplnému probuzení. Trvá to různě dlouho, myšleno v rámci jedné noci, ale i v rámci roku či roků.
  • Šmejdí. Všude vleze, všechno prolustruje, leze vám do kabelky, do šuplíků, do tajných skrýší, o kterých už jste ani neměli potuchy, nosí vám ukázat věci různých majitelů. Pokud je to v rámci jen jednoho bytu, je to celkem snesitelné, ale stejně se dítě chová i na každé návštěvě, v obchodě, u lékaře… Prostě všude. Vzpomínám si, že kdykoliv přišel balíček, dítě mělo až obsedantní potřebu ho mít pod kontrolou a dalo mu strašnou práci se na něj nevrhnout a nerozsápat ho, aby zjistilo obsah, který se v něm skrývá. To samé jsou skříně, zásuvky, krabice, kdekoliv se ocitne.
  • Nemá rádo, nebo se přímo bojí tmy. V noci se raději počůrá do postele, než aby došlo na záchod, usne jen se světlem a jakmile lampičku zhasnete (i když určitě dítě jeví známky hluboce spícího), je vzhůru a uspávání vám začíná znovu.
  • Nemluví, nebo mluví pořád. Nevím, co je lepší. Měli jsme obě varianty. Nemluvící dítě musíte mít stále na očích a pozorovat, vyvozovat, co si myslí, co cítí, co prožívá. Mluvící dítě je tak zahlcující, že pro vlastní sebeobranu vypínáte sluch a pak se stane, že zásadní informace typu „maminko, já jsem tady našel takový malý barevný sušenky a byly moc dobrý“ přeslechnete (dítě naštěstí našlo a snědlo jen kočičí granule).
  • Dítě jí moc, nebo nejí vůbec. My tedy máme spíše děti, které jedí hodně. A „hodně“ prakticky znamená, že osmnáctiměsíční batole sní ke svačince 400 g jogurtu a tři rohlíky a pokud byste přidali, dá si repete! Nedávno na mě po návratu z výletu s naším dítětem nehorázně křičel můj kamarád, co jsem to za matku, že dítěti nedám s sebou ani dost jídla a on (tedy můj kamarád) ho měl celý výlet za zadkem a poslouchal, jak strašný hlad má a že mu maminka nic dobrého nekoupí. Známý vypadal opravdu jako na pokraji nervového zhroucení, zapomněla jsem ho na toto chování upozornit. ☹
  • Dítě shromažďuje. A teď si určitě říkáte, že v této větě chybí předmět, tedy koho, co. Shromažďuje. Cokoliv! Jídlo, hračky, klacky, slimáky, kameny, „nalezené věci“, papíry, oblečení… Nacházíte je na nejnemožnějších místech: za gaučem, pod matrací, v ponožce, v posteli sourozence, v kapse vlastního kabátu, ve skříňkách a krabičkách všeho druhu. Většinou vám dítě řekne, že neví, kde se to tam vzalo, a že to jeho není. Nenechte se zmást. Často je to práce hodná slavných neohrožených detektivů, které nikdo nezaskočí, nikdo nepřemůže a kteří vraha vždy usvědčí. Proto doporučuji se hodně dívat na detektivky a učit se, jak vést profesionálně výslech obžalovaného. 😊
  • Toho, co dítě v životě předvede, je ještě mnoho, ale mohli byste se začít bát, tak to pro ilustraci stačí a určitě si přečtěte i druhou část, kde vám to odborník vysvětlí!

Máma na pátou

Okénko odborníka

Proč se dítě takhle chová?

Noční děsy: Jde často o cestu, kterou si dítě uvolňuje stres, který je v něm nahromaděný. Je uložen v podvědomí, které v bdělém stavu nemáme přístupné (nebo jen velmi omezeně). Dítě může v nočním děsu nesrozumitelně křičet nebo i vést smysluplný dialog s imaginární postavou.

Co s tím? Nebudit, netišit, ale asistovat. Být s dítětem, hladit ho, tiše zpívat, něco povídat hlasem, jako když čtete pohádku. Říkejte cokoliv, v té chvíli jde hlavně o intonaci, a ne o obsah. Důležité je dostupnými prostředky navodit mozku pocit bezpečí. Až děs odezní, dítě většinou samo opět usne (vlastně probuzené ani nebylo). Představte si to jako hodně živý sen.

Šmejdění: Stále se při práci s těmito dětmi vracejme k myšlence, že byla porušena jejich potřeba bezpečí. Na Maslowově pyramidě potřeb je hned v druhém patře (po jídle, dýchání, spánku a dalších tělesných potřebách) a ani vyšší savci bez jejího uspokojení nemohou přežít. Potřebujeme mít základní pocit bezpečí. Dítě šmejdí, aby zmapovalo okolí a odhalilo případná nebezpečí. A v jeho mozku je nastaveno, že nebezpečí se může ukrývat úplně všude.

Co s tím? Pokud jste s dítětem v novém prostředí (jiná domácnost, čekárna u lékaře, obchod…), držte ho za ruku nebo v náručí (tím předejdete trapasům a materiálním škodám) a „šmejděte“ kontrolovaně s ním. Klidně se zeptejte: „Broučku, kam se chceš ještě podívat? Co tě zajímá?“ Majitelům samozřejmě situaci objasněte předem.

Tma: Tma znamená „Nemám přehled!“ a opět jsme u pocitu bezpečí. Dítě potřebuje vidět, potažmo vědět, co se děje. Tma přináší stíny, nejistotu a ticho, což je ohrožující. Paradoxně bude tohle dítě usínat lépe s televizí za dveřmi a rozsvícenou chodbou než se závěsem, v tichu a tmě.

Co s tím? Pořiďte noční světýlko, sviťte na chodbě. Vydržte to do obnovení pocitu bezpečí alespoň ve vašem bytě. Na dovolené, u známých, na táboře bude dítě světlo potřebovat i po několika letech u vás.

Mluvení: Dítě má v hlavě chaos. Představte si sněžítko, kterým někdo pořádně zatřásl. Pokud bude dětská duše v klidu (a vy jste garanty toho, že klid udržíte), tak se chaos postupně usadí. Ale každá změna nebo například kontakt s biologickou rodinou dokážou s dětskou hlavičkou zamotat znovu a znovu. Dítě svůj neklid uvolňuje mluvením nebo hyperaktivním chováním nebo se snaží si k integraci (znovuobnovení klidu) pomoci samo a odpojí se a nemluví. Pak ale často čmárá (všude), poškozuje věci nebo sebe. Neklid prostě musí ven!

Co s tím? Vytvářejte domácí klid, řád, pohodu. Výlety a akce plánujte uvážlivě a spíš s nimi šetřete. Začátečnická chyba je, že když je dítě neklidné, tak ho zaměstnám a protáhnu ho po všech dětských dnech, poutích, drakiádách, táborech apod. Účinek je naprosto opačný, dítě uvádím do ještě většího chaosu a neklidu. Buďte hodně doma, dodržujte denní řád, časy jídla, spaní, mazlete se, klidně si hrajte, čtěte dítěti, drbejte mu zádíčka, koupejte ho ve vaně…

Jídlo: Dítě často zažilo opravdové zanedbávání a hlad, někdy už v bříšku, po narození určitě. Jídlo přicházelo nepravidelně, dítě muselo hodně usilovat o to, aby ho někdo nakrmil, často to nebylo vhodné jídlo nebo bylo studené, horké apod. Všechny tyhle skutečnosti dítě dovedou ke zkušenosti být ve vztahu k jídlu opatrný a konzervativní (děti, které nejedí, nebo jedí např. jen rybí prsty nebo bramborovou kaši z pytlíku určité značky – je to něco, co dobře znají). Druhým extrémem jsou děti, které najednou zjistí, že je jídla dost, a cpou se jako nezavření. Zažila jsem dítě, které nekousalo, ale polykalo (třeba celá zrnka vína nebo měsíčky mandarinky), protože mělo z ústavní péče zkušenost, že jim talířky nechali jenom omezenou (krátkou) dobu a pak je odnesli, a tak se snažilo si do pusy a krku nacpat co nejrychleji co nejvíc jídla.

Co s tím? Klid, trpělivost. Vařte, co dítě zná a zaručeně jí, a k tomu nabízejte to, co jíte vy. Dávejte ochutnávat: „Broučku, vím, že to neznáš, ale dám ti maličko, ochutnej a kdyžtak si přidáš víc.“ Na stůl dejte talířek s různými druhy zeleniny místo míchaného salátu a berte si z něj, nabízejte i dítěti. Odpovídejte dítěti na otázky typu: Co bude k obědu? Co je v tom jídle? Z čeho je to? Berte ho k sobě, když vaříte, a nechte ho pomáhat.

Shromažďování: To je kapitola sama pro sebe. Děti často ztrácely ze svého života úplně všechno – oblečení, hračky, místo bydlení, postýlku, mámu… Bojí se, že zase o věci přijdou, nebude co k jídlu, budou samy, bude zima… Je to podvědomá záležitost, a i když jim strčíte hlavu do plné ledničky, neuvěří, že bude plná i zítra, pozítří, za týden. Musí jim to dovolit jejich mozek. A to trvá. Někdy opravdu dlouho.

Co s tím? Dovolte shromažďovat některé věci – udělejte krabici vzpomínek a dávejte tam dětské hračky, oblíbené tričko, plavací kruh, kámen z dovolené… Co se tam nevejde nebo by se zkazilo, vyfoťte a dejte tam fotku. Když najdete zásobárnu (jídla, oblečení, bačkorek apod.), řešte situaci v klidu a s dítětem: „Aha, ty si tady děláš zásoby na horší časy. Hele, houska už je plesnivá. Dáme sem místo toho suchary, ty vydrží.“ Pokud to vydržíte i vy, potřeba zásobování pomine.

terapeutka