Přinášíme vám třetí část upřímného a otevřeného rozhovor s přechodnou pěstounkou, ve kterém popisuje všechny svoje strasti, ale i krásné okamžiky péče o děti na přechodnou nebo nezbytnou dobu. Jak se jí dařilo spolupracovat s biologickými rodiči, pomocnými organizacemi a úřady. Přestože by někteří mohli brát některá její vyjádření osobně, je nutné tento rozhovor brát jako upřímnou zpětnou vazbu od někoho, kdo se v poslední instanci stará o opuštěné děti.

…jsou to takoví miláčci

A druhé dítě?

To byl Romáček, sedmnáctiměsíční. To byl právě ten, který se okamžitě nalepil na manžela a byl jeho. S ním byla hrozná sranda. On byl trošku divoký. Jsou temperamentní, ale zato jsou zase… jsou to takoví miláčci.

Jsou takoví srdeční, že ano?

Ano. Tenkrát jsme si ho přivezli a on nevydržel být v autě připásaný, takže jsem ho musela držet, aby mi nevyskočil ze sedačky, protože nesnášel kočárek. On totiž bydlel u babičky na zahradě v kočárku a to jsem nevěděla, to jsem se dověděla až později. Že musel být v kočárku.

On se pak vrátil k tatínkovi a fungují.

A taky jste v kontaktu?

Vidím občas, sem tam, nějaké video nebo fotku. Třeba jednou za dva roky, ale vím, že fungují.

Takhle z paměti víte, jak šly za sebou všechny děti?

Ne.

Třetí bylo jaké dítě?

Třetí… Tak teď jste mě dostala. Vendulka nebyla třetí. Třetí byla Natálka. Ta k nám přišla v devíti letech a odcházela v deseti. Pak byla u pěstounů a nevím o ní vůbec nic.

Jaký je rozdíl mezi miminkem nebo malým dítětem a už takhle větším dítětem? I v péči a sžívání?

S těmi většími dětmi je to těžší. Mají zažité už většinou negativní věci a většinou jsou to děti od babiček. U Natálky to bylo hodně špatné. Tam bylo i sebepoškozování… Bylo to takové náročnější. Ale většinou to jsou první tři měsíce, pak jsou děti v pohodě.

Pak řešíte i nějakou psychologickou péči, psychiatra, samozřejmě pediatra…

…pediatra mám úplně úžasného, bere do péče každé mé dítě. Chodíme na výstupní prohlídku a pak na vstupní už volám, že mám další dítě. Perfektní. Alergologie a tak dále. Většinou lékaře nechávám, když nejsou daleko. Ale když to je daleko…

…tak to změníte?

Změním, převádím je sem.

A čtvrté dítě jste tedy měla Vendulku?

To jsem měla Vendulku, ano. (Autorka rozhovoru byla v té době sociální pracovnicí Vendulky. – pozn. redakce)

Ten příběh znám také. To bylo dost podobné. Maminka utekla z porodnice.

Miminko čtyřdenní. Ani mně ji sestřičky nechtěly dát. A náhodou se mi objevil ten den, kdy jsme si pro ni byli, v telefonu. Ani nevím, kde se to vzalo. Takže mám fotku z porodnice. Mám tam pak další, pořízené, když jsme si ji přivezli domů, asi sedm fotek. Tak jsem to posílala adoptivní mamince. „Kde jsi to vzala?“ „Náhodou se mi to objevilo v telefonu.“ Vůbec nevím, jak to tam na mne vykouklo.

Takže pak takhle těm miminkům děláte balíček vzpomínek, fotky…

…fotky nebo videa. Většinou to dávám na flashku.

Takže neděláte knihu, ale děláte to elektronicky.

U první jsem knihu dělala, ale teď to dělám spíš takhle.

Ona přece jenom je to práce pečovat o dítě a potom ještě po večerech vytvářet knihu. To byste si asi neodpočinula.

Ano, s Tamarkou to bylo opravdu náročné, protože jsem spala na postýlce… hlavou, a pak ještě psát, tak by to bylo třeba do půlnoci. Pak jsem se šla rychle osprchovat a šla jsem spát.

Pak to začalo znovu?

Ano.

A po Vendulce jste tedy měli Tamarku?

Po Vendulce jsem měla Sárinku. To právě bylo to přechodné pěstounství. Jeden den soud, druhý den předání.

Vy jste říkala, že byl úplně vyčerpávající.

To bylo prostě strašné. Mně se prostě ta pěstounka vysloveně nelíbila. Oni i psychologickým posouzením prošli na třikrát… až na potřetí. Už měli tedy první holčičku, tu si brali v dětském domově a paní říkala: „Já jsem vzala botičku, šla jsem před ní s botičkou, holčička za mnou utíkala, no, a byla moje.“ Já jsem říkala, že takhle to ale nefunguje. Ty děti se musí navázat. Musí mít radost, musí se těšit na to, že přijedete. „Ne, když si ji vezmu na klín, už tady může být se mnou,“ reagovala. Takže to prostě těm lidem nevysvětlíte.

Jak to v praxi funguje, když děti jsou napojené na Vás, překlopit to emoční navázání, ten psychický vztah na někoho jiného?

Když Vám dám příklad, jak to bylo při předávání s Vendulkou, tak tam jsem viděla, že se na ni paní strašně těší. Bála se ji třeba pochovat. Když jsme řešily koupání, krmení, chtěla slyšet rady. Bylo vidět, že to chce dělat i tak, jak to děláme my. Dostala i manuál: od rána až do večera, aby věděla. A týden podle něj opravdu jela. Takže to mi třeba vůbec nevadilo, že u nás byla. Půl dne třeba.

Ale třeba u Sáry, když ti pěstouni přijeli…

…a nesednete si úplně, tak je to složité, že?

Ano.

Pak je asi těžké najít rovnováhu v tom být profesionál, takhle já to musím dělat, a trošku upozadit to, že mi ten člověk nesedí, a hledat tu rovnováhu…

My jsme to pak vyřešili tak, že kontakty pak byly na OSPODu. Já jsem ji tam přivedla, předala, odešla jsem. A pak jsem se pro ni vrátila.

A to vymyslel kdo?

To vymyslel jaroměřský OSPOD. To bylo jediné, co fungovalo. Protože u nás to potom už nešlo. Napřímo. Paní byla schopna se se mnou hádat. A to já jsem nechtěla. Potřebovala jsem, aby Sofie cítila, že k paní má jet. A ne aby viděla, že my dvě jsme rozhádané.

Fér jednání

Jak se Vám tedy daří přijímat fakt, že jsou věci, které neovlivníte? Že jste přechodný pěstoun, který má pečovat o dítě po tu dobu, co je potřeba, a pak ho předat někam, kam úplně nechce nebo kde necítí, že to je úplně dobrá volba. Jaké to pro Vás je? Jak si držíte psychickou pohodu nebo odolnost, abyste mohla pokračovat v tom, co děláte?

Někdy to bylo opravdu hodně špatné. A když je mi opravdu nejhůř, tak supervize. U Štefana (Šarközy – pozn. redakce). Štefan je úplně úžasný chlap a vždycky mě tak rozebere, že to pomůže. Vím třeba, že jsem něco udělala dobře, ale já to potřebuji slyšet.

Abyste měla zpětnou vazbu?

Ano, aby mi potvrdil: „Ano, udělala jsi to dobře. Kde hledáš chybu?“

To máte supervizi přes doprovodnou organizaci?

Ne. Ale zaplatí mi ji.

To máte online, předpokládám.

Dvakrát jsme se i sešli. Vše jsme probrali.

Takže kdybyste měla možnost pravidelných supervizí…

…kdybych je potřebovala, tak ano. Teď je nepotřebuji.

Nuceně ne?

Ano.

Ale když potřebujete, tak supervize je to, co Vám pomůže?

Ano, ano. Ale využívám ji jen v případě, že ji opravdu potřebuji, a u někoho, s kým si sednu. Což je například Štefan. Když jsem měla od jedné doprovodné organizace, a už si ani nevzpomenu, jak se paní doktorka jmenovala, tak jsem řekla, kdo jsem, a tím to pro mě končí.

Tak trošku narážíme na doprovázející organizace. Co vím, tak teď máte třetí doprovázející organizaci. Každá z nich má něco obecně nastaveno a s těmi pěstouny nějak pracuje. Jak vlastně vnímáte doprovázející organizace obecně? A jsou pro Vás podporou?

První jsem měla úžasnou klíčovou pracovnici. Ale musela poslouchat, co se jí řeklo. Nemohla sama udělat vůbec nic. Tam byla nastavená setkávání, jednou za měsíc. A nutili mě do toho, aby na ta setkávání chodil i manžel. Ptala jsem se: „Proč? Manžel není pěstounem. Manžel je v práci.“ „My chceme slyšet i jeho názor.“ To by se muselo to setkání konat odpoledne, protože on z práce nemůže. A tam to začalo skřípat. Tak jsme se rozloučili.

Pak jsem šla do jedné hradecké doprovodné organizace, vše super. Tam to probíhalo se Sárinkou a když to došlo tak daleko, že jsme měli kontakty na OSPODu, celou dobu mě podporovali, pak ale pravděpodobně dostala pracovnice „přes prsty“, úplně otočila a najednou byla spíš proti mně. Sárinku jsme předávali také na OSPODu s tím, že jsme ji s manželem museli v určitou hodinu dovézt a odejít. Moje klíčová pracovnice se tam dostavila a já jsem se jí zeptala: „To jste si to neodpustila?“ „No, já jsem chtěla vidět, jestli ji opravdu přivezete.“

Takže si myslela, že ji nepředáte?

Ano, takže jsem si říkala, tak takhle ne… Celou dobu jsme si rozuměli. Bylo to fajn. A pak to najednou byla taková…, taková trapná situace.

Je pro Vás důležitá vzájemná důvěra?

Ano.

Že tomu člověku můžete věřit a co si řeknete, to zůstane mezi vámi.

Že je to mezi námi a i kdyby třeba se mnou nesouhlasila, aby mi to normálně řekla.

Fér jednání?

Ano. Na tom jsme skončili. Předali jsme Sárinku a pak jsem byla pár měsíců na neschopence a hodně jsem přemýšlela o tom, že skončím. Že už to dělat nebudu a že prostě tohle nemám zapotřebí.

A jak jsem byla na té neschopence, šila jsem roušky a přijel si pro ně známý a povídá mi: „Ale vždyť ty jsi pro to jak dělaná. Proč bys končila?“ Říkám mu, že já na tohle už nemám. Takové předávání dítěte už nedávám. A on mi vrazil do ruky jejich letáček a povídá: „No, tak my jsme teďka rozjeli „doprovodku“. Nechceš jít pod nás?“ „Ale já jsem čekala, že budu končit!“ „Tak nad tím přemýšlej.“ Jak jsem dělala v tom nízkoprahovém zařízení, tak to bylo v Josefově a on dělal v Jaroměři. Tam skončil a začal provozovat doprovodnou organizaci.

Známe se spoustu let, takže ho můžu poslat i někam, když se mi něco nelíbí. Stejně jako on mě. Prostě je to o něčem jiném.

Kolik přibližně ta organizace doprovází rodin? Víte?

Ta moje kolem pětatřiceti. A jsou na to tři.

A co se týká služeb, které doprovodné organizace nabízejí, využíváte jich hodně?

Nevyužívám.

Spíš tedy konzultace s tím klíčovým pracovníkem, když potřebujete?

To ano, určitě ano. Hlavně od sebe bydlíme tři domy. Takže když jsem přebírala malou holčičku, musela jsem si k němu dojít v noci pro plínky, protože bych neměla do čeho ji přebalit. Pakliže něco potřebuji, spíš si píšeme.

Je to pro Vás příjemnější, takováto spolupráce a že se znáte?

Ano, je to jiné.

x

x

Poslední část rozhovoru vám přineseme zase opět za týden.

Jména dětí pozměněna.