Přinášíme vám druhou část upřímného a otevřeného rozhovor s přechodnou pěstounkou, ve kterém popisuje všechny svoje strasti, ale i krásné okamžiky péče o děti na přechodnou nebo nezbytnou dobu. Jak se jí dařilo spolupracovat s biologickými rodiči, pomocnými organizacemi a úřady. Přestože by někteří mohli brát některá její vyjádření osobně, je nutné tento rozhovor brát jako upřímnou zpětnou vazbu od někoho, kdo se v poslední instanci stará o opuštěné děti.

V první řadě si říkaly, že jsme se zbláznili

Přijmete je do rodinného kruhu, jsou v kontaktu s Vámi, Vašimi dcerami, vnoučaty…

…babičkami. Ta rodina to bere: „Přišla, odešla. Přijde zase někdo jiný.“ Zeptají se. Například za Vendulkou jezdíme všichni. Ale nás to vždycky semele, když nevíme.

Tomu věřím. Vy máte dospělé děti. Když jste se s manželem rozhodli, že se stanete přechodnými pěstouny, jak na to reagovaly? Podpořily vás?

V první řadě říkaly, že jsme se zbláznili. Každá dcera bydlela jinde a svoje děti ještě neměly. Ale jo, podporovaly. Když jsme měli první holčičku, to ještě nebyla vnoučata, ani jedno, tak to pomáhaly. Hlídaly ji, braly si ji do kočárku na procházku. Když už měly svoje děti, tak už ne. U té první ano.

Jak je pro Vás těžké skloubit přechodné pěstounství s tím, že jste zároveň babičkou?

Někdy ano, protože si holky říkají, že když jsem babička, je moje povinnost hlídat. Ona to ale taková povinnost není. Někdy ano, někdy to skřípe.

Pokojíček musel být hotový za dva dny

Když se vrátíme nazpátek: co jste museli udělat pro to, abyste se stali pěstouny?

Celkem nic. Projít školením, zvládnout psychotesty a vybavit pokojíček. Ten musel být za dva dny. (smích) Protože mě jeden den schválili, druhý den mi volali a za dva dny jsme si jeli pro holčičku.

To první děťátko jste dostali strašně rychle?

Ano.

Vás schválili a už za dva dny jste jej měli. Z praxe vím, že je někdy náročné přechodným pěstounům předat informace, pro jaké dítě jedou, jak je velké, jakou velikost oblečení budou potřebovat a tak dále. Protože ne vždy kraj ty informace z terénu má. Jak se Vám daří v praxi tyto informace dostávat? Abyste se mohla i na tu cestu připravit.

Zrovna u té poslední to bylo „úžasné“. Řekli nám: „Je jí 11 let, není silná, je taková normální.“ Jenomže holčička má velikost, jako mám já, akorát to všechno zkracuji. Takže ty informace jsou fakt hrozné. U málokterého dítěte jsem věděla, jakou si mám pořídit velikost, co si mám nachystat. Neřeknou Vám a i když se zeptáte, dozvíte se: „Já to zjistím.“ Ale buď nám řeknou úplně něco jiného…

…že ta realita je pak někde jinde.

Úplně.

Takže nejjednodušší je to u miminka?

Teď to chci říct. Nachystáte si to nejmenší, kočárek, postýlku, vaničku a…

…můžete jet.

Ano. Pak dochystáváte zbytek.

Když vezmete přípravy, schvalovací proces, psychologická posouzení, jak to zpětně vidíte? Bylo to pro Vás náročné? Těžké? Nebo ztráta času? Bylo to smysluplné? Nebo bylo málo informací? Chtělo by to ještě více informací?

Vše to bylo převzaté z Ameriky. Vše ale bylo zkreslené a úplně jiné. Většinou se to všechno týkalo dlouhodobých pěstounů, kteří měli šest, sedm dětí. Bylo to takové o ničem. Naštěstí se jezdilo o víkendu, takže si na to manžel nemusel brát dovolenou. Ale jinak nic moc. To bylo vlastně: „Nechte si tu příručku, ona se vám bude hodit.“ Letos jsem ji vyhodila, protože jsme se do ní nepodívali ani jednou.

Takže byste uvítala informace více z praxe?

Spíš z praxe. Kdyby tam například přišla přechodná pěstounka, aby se člověk mohl zeptat. Jak to funguje, jak to vypadá. Ale tohle bylo o ničem. I když lektorky byly perfektní. Ale pro nás to byla spíš ztráta času.

A ve spolupráci s krajem, s ohledem na psychologické posouzení, vidíte smysl? Aby se pěstounem nestal někdo, kdo by mohl dětem třeba ublížit nebo je tam nějaká patologie.

Určitě. Tohle určitě. My jsme měli jeden rozhovor s psycholožkou, protože děti už jsme vychovali dvě. A já bych na úkor teorie brala více tohoto: rozhovor s psychologem, který byl až na konci panelu.

Nebo s pracovníkem OSPODu, aby Vám řekl, jak to chodí, protože ta realita bývá někdy odlišná.

Úplně jiná.

Když Vám pak zavolají z kraje: „Zítra budete přebírat dítě.“ Včera jsem narazila na deník pěstounky (na internetu) a ta tam právě popisuje: „První den – volali mi z OSPODu, asi budu přebírat zítra dítě. Druhý den – tak dítě nepřebírám. Třetí den – tak zase budeme přebírat, asi to bude miminko.“ (úsměv)

Nachystáte si věci na čtyřleté dítě, druhý den Vám zavolají, že tedy ne, protože si to v rodině rozmysleli a někoho našli. A pak Vám zavolají kvůli sedmiletému nebo miminku, tak všechno honem přenášíte, uklízíte…

A vy máte výbavičku úplně komplet na všechna věková rozpětí?

Skoro už jo.

Existují i takové sklady pro pěstouny, že ano?

Už se dá využít i tohle. Teď jsem na tento sklad navedla i naši poslední maminku. Byly jsme tam dovybavit kočárek, když jsem předávala. Je to domluvené.

Bylo něco vyloženě negativního nebo pozitivního v průběhu doby, než jste se stali pěstouny? Co se týká příprav nebo komunikace s krajem, s ORP (obec s rozšířenou působností – pozn. redakce)?

Vůbec ne.

Měla jsem ji pořád na sobě. I když jsem vařila, měla jsem ji nalepenou na nohách

To je dobře. Jaký byl příběh Vašeho prvního dítěte od příchodu až po dobu, kdy jste ho musela předávat?

Naše první holčička byla třináctiměsíční s tím, že maminka musela na Vánoce nastoupit do výkonu trestu – kvůli drogám kradla. Věděli jsme, že ten trest je asi na deset měsíců. Holčičku dala babičce, svojí mamince, a ta to vydržela asi čtrnáct dní a pak ji přivedla sem na magistrát s tím, aby si ji tam nechali, že už ji nechce. To bylo v pátek. V pátek nikoho neměli, takže babičku přemluvili, aby si ji nechala ještě o víkendu, pak holčičku v pondělí přivezli a my jsme si ji přebírali.

Holčička byla strašně ubrečená, všeho se bála, chytla se mě kolem krku, nemohla jsem ji odtrhnout od sebe. Je pravda, že první dny jsem i já usínala s čelem na postýlce. Nemohla jsem se hnout. Stačilo, aby zavrzala postýlka nebo podlaha, a byla vzhůru.

Babička se ozvala asi dvakrát s dotazem, jak se malá má. To bylo vše. Maminka byla ve vězení. Za tou jsme byli s holčičkou třikrát přímo ve vězení.

A to jste museli?

Mno, byla jsem v doprovodné organizaci, kde se strašně řešilo, že je to nutné. Maminka si to sice užila, že holčičku viděla, ale holčička z toho neměla vůbec nic, jenom z toho byla další týden rozhozená – úplně. Maminka si odseděla deset měsíců.

To jsem ještě neřekla, že skoro půl roku si holčičku manžel nemohl pochovat. Strašně, strašně se bála chlapů. Jen si vedle nás sedl, v tu ránu utekla, schovala se. Takže půl roku to trvalo takto.

Jak to manžel zvládal?

Špatně, strašně špatně. On si ji tak chtěl pochovat. Když jsem potřebovala třeba vytřít: „Já ti ji dám do kočárku, běž ji uspat.“ … Nešlo to. Nebo jsem ji uspala já a ona mě kontrolovala. Každou chvilku pootevřela očička a když zjistila, že ji nevezu já, řev, strašný řev. Takže mi ji musel přivézt domů.

Ona potřebovala fyzický kontakt s Vámi?

Jo.

A nepoužívala jste i nosítko někdy?

Ne. Měla jsem ji pořád na sobě. I když jsem vařila, měla jsem ji nalepenou na nohách.

Po těch deseti měsících, když maminku pustili, sehnali jsme jí s „klíčenkou“ (klíčová pracovnice rodiny – pozn. redakce) azylový dům v Hradci Králové. Že by měla vše vybavené. Se vším souhlasila. A když ji pustili, přijela pro ni kamarádka a domluvily se, že půjde bydlet k ní, vyřeší si dluhy, najde si práci a najde si bydlení. Ať u nás ještě holčička zůstane.

Říkám si: „Blíží se rok (běžná doba pro přechodné pěstounství je rok – pozn. redakce) a co bude dál?“ Tak jsme ji nakonec měli sedmnáct měsíců. Maminka si dluhy nevyřešila, práci si nenašla, jen se odstěhovala o 300 kilometrů dál na azylový dům. Takže jsme holčičku vezli na tento azylový dům. Je pravda, že dodnes ji vídám a nahradila jsem jí tu její babičku, která o ni úplně přestala mít jakýkoli zájem. Teď bych ji měla mít asi za týden na tři dny na prázdniny.

Takže Vám ji maminka takhle půjčí?

Ano. A moc ráda.

A maminka funguje?

Maminka funguje, přestala brát drogy. Teď má dokonce po několika letech práci na smlouvu. Protože neustále chodila po brigádách. Má přítele, se kterým žije. Ale chvíli spolu jsou, chvíli spolu nejsou.

Takže to je to Vaše první dítě?

První dítě, sedmnáct měsíců.

x

x

Následující část rozhovoru vám přineseme zase opět za týden.

Jména dětí pozměněna.