„S manželem jsme vždy věděli, že chceme mít alespoň pět dětí“

Děkujeme paní pěstounce za její otevřenost při sdílení příběhu a ponecháváme tímto dále na čtenáři, aby si sám v sobě rozehrál myšlenky ohledně tématu náhradní rodinné péče, případně vlastní zkušenosti týkající se pěstounství. Je důležité si uvědomit, jak je každá role v procesu náročná a zodpovědná, ať jsme pěstounem, klíčovým pracovníkem doprovázející organizace, či sociálním pracovníkem na úřadě a případně se i pokusili promítnout do jiné role, než v jaké se zrovna nacházíme.

Kritika, se kterou se jednotlivé role ve své pozici setkávají, je i z našeho pohledu velmi nutná. Pojďme si připomenout pár výroků, které jsou poplatné i v dnešní době.

„Kritika nemusí být příjemná, ale je nezbytná. Plní stejnou funkci jako bolest v lidském těle. Upozorňuje na nezdravý stav věcí.“
– Winston Churchill

„Právo kritizovat má ten, kdo má srdce pomáhat.“
– Abraham Lincoln

Teď už samotný příběh pěstounky, část první:

„S manželem jsme vždy věděli, že chceme mít alespoň pět dětí“

Připravili jsme pro vás dvoudílný seriál rozhovorů se zkušenou pěstounkou. Pěstounka se svým manželem společně vychovávají šest děti. V rozhovorech probereme, co je vedlo k pěstounství, zda jako pár měli z pěstounství schodu a poví nám svůj příběh na jejich životní cestě. Věříme, že vyprávění bude inspirativní a budete z něj moc čerpat i vy.

Co vás vedlo k pěstounství? A jak dlouho se mu věnujete?

K pěstounství byla dlouhá cesta, ale v podstatě jsme s manželem vždy věděli, že chceme mít alespoň pět dětí, což v okolí vzbuzovalo úsměvy.  Několik let trvalo, než jsme se definitivně rozhodli. Našim dcerám bylo šest a čtyři roky a my měli pocit, že by bylo fajn mít doma znovu malé dítě. Takže jsme oslovili úřady a šlo to celkem rychle.  Pěstounství se již věnujeme osm let.

Podporoval vás manžel při rozhodování o pěstounské péči? A co vám na vaše rozhodnutí říkalo okolí?

Manžel byl se mnou za jedno, nebylo to čistě moje rozhodnutí. Dokonce i přes nízký věk dcer jsme se jich zeptali, zda by byly ochotné se o rodiče podělit. Holky byly nadšené a na nový přírůstek do rodiny se moc těšily. Takže podpora nebyla jenom uvnitř naší nukleární rodiny, ale i vně. Prarodiče i sourozenci s námi souzněli.

Poznala jste „své“ dítě ještě dřív, než jste s ním začala bydlet? Existuje něco jako seznamovací doba? Je možné, že byste si třeba vzájemně nemuseli rozumět, přihlíží se k tomu?

První dítě, které nám úřad nabídl bylo teprve 9,5měsíční, takže nebylo nutné dlouhé seznamování. Když jsme se dozvěděli obsah spisu, vůbec jsme netušili, zda do péče o první nabídnuté dítko půjdeme. Malý M. to ale rozhodl za nás, protože při prvním setkání mi doslova vlezl do náručí a byl zkrátka tak kouzelný, že nešlo udělat jiné rozhodnutí než, že půjde k nám.

Od prvního seznámení k trvalému bydlení u nás stačilo 16 dní, během této doby jsme přechodné pěstouny navštívili 5x a oni byli u nás 2x. Třetí návštěva byla již předání dítěte. Předávání bylo úžasné, a to především, že byl Mikuláš v láskyplné rodině přechodných pěstounů a jejich odvedená péče byla jednoduše brilantní. Dodnes jsme v kontaktu.

Povíte nám váš celý příběh?

Naše první tři roky pěstounství byly hotovým peklem díky úřadům a jejich pracovníkům a pracovnicím. Přijetí prvního dítka zprvu vypadalo idylicky, matka a širší rodina o chlapce nejevily větší zájem, takže jsme si naivně mysleli, že budeme v klidu budovat vztah s dítětem, ale vzhledem k tomu, že v době, kdy jsme s pěstounskou péčí začínali, vznikla instituce doprovodných organizací a vy jako pěstoun máte povinnost uzavřít dohodu, což jsme učinili i my.

Bohužel v té době, legislativně neznalí, jsme byli nuceni jít pod jinou doprovodnou společnost, než jsme původně zamýšleli, protože naše sociální pracovnice nám jednoduše řekla, že není možné, aby nás doprovázel partner od přechodné pěstounky, od nichž máme dítě.

V té době my, začínající pěstouni, jsme dostali jako podporu začínající pracovnici doprovodné organizace. Bohužel pod tou samou organizací byli vedení i prarodiče nám svěřeného dítěte, takže něco, co primárně nikdy nemohlo a skutečně nefungovalo. Z počátku byli prarodiče malého milí, dokonce jsme se s nimi setkali i mimo úředně domluvený kontakt, ale po soudním svěření malého do předpěstounské péče se přestali ozývat. Až později jsme se dozvěděli, že jim jejich sociální pracovnice řekla, že je nevhodné, aby nás kontaktovali.

Asi po měsíci klidu začala smršť nesmyslů ze strany úřadu. Třeba se nám snažila úřednice dát příkazem, že budeme s ročním dítětem jezdit do léčebny drogově závislých do města 2,5 hodiny vzdáleného od našeho bydliště na návštěvu biologické matky, kde jsme měli pobýt dvě hodiny a jet zase zpátky. To byla první veliká pře s úřadem, a tak jsme si řekli, ať nás klidně dají k soudu, ale že takou hloupost plnit nebudeme. Poté přišla další smršť, a to v podobě kontaktů s biologickou rodinou, které nám nastavili, co dva týdny, což bylo šílené a neefektivní, vzhledem k nespolehlivosti biologické matky.

Po devíti měsících peripetií se nám podařilo vyměnit doprovodnou společnost a více bojovat za klid v naší rodině. Když jsme měli chlapce rok v péči, podala jeho matka žádost o navrácení do péče, z čehož byla naše sociální pracovnice nadšená, namísto aby hájila zájem dítěte, hájila čistě zájmy jeho biologické rodiny a na jeho potřeby nedbala. Naštěstí se soud finálně nekonal, protože matka vplula do víru drog.

Veliký teror jsme zažívali ze strany prarodičů, kdy si chlapcův děda léčil selhání dcery skrze nás. Léta trvalo, než prarodičům došlo, že se dcera tak rychle nevzpamatuje a že její synové holt budou vyrůstat každý jinde, protože nikdo z rodiny nebyl ochotný se o mladšího postarat.

Zhruba po třech letech se vzpamatovala i naše sociální pracovnice a začala skutečně hájit zájmy chlapce. S matkou chlapce jsme vždy velmi dobře vycházeli i přes její drogovou minulost, vždy měla zájem na tom, aby se syn měl dobře a že mu již více ubližovat nechce. Dnes se chlapec s matkou pravidelně vídá, dokonce u ní už v době prázdnin může přespat i jednu noc a strávit s ní a svým bratrem více času.

Co je ovšem pro biologické rodiny nepochopitelné je, že pokud dítě vyrůstá jinde, má za svoji rodinu někoho jiného, a to že je někdo jeho pokrevní příbuzný ho prostě v nízkém věku nezajímá. Bylo hodně těžké vysvětlit příbuzným, že dítko po kontaktu s nimi má problémy, které jsou dost zásadní a my je musíme řešit. I dnes chlapec trpí panikou, aby se jednoho dne nemusel stěhovat k matce. Prostě u nás má svoje a nechce zatím nikam odcházet. Svoji biologickou matku bere jako kamarádku, na stejné úrovni jako svého bratra.

V průběhu let jsme k M. přibrali dalšího chlapce a rok poté jeho sestru, kteří nemají žádný kontakt s biologickou rodinou. Obě děti byly přijímány ve věku 14 měsíců a rozdíl v péči přechodných je pěstounek výrazný. U chlapce léta řešíme poruchu attachmentu, protože byl do roka neustále někde hlídaný. Jak říkala pěstounka: „On je zvyklý na hlídání.“. To se ukázalo jako obrovský průšvih, který ani po pěti letech není vyřešený. Holčičku jsme přebírali jako vymazlené dítě.