Připravili jsme pro vás několikadílný seriál rozhovorů se zkušenou pěstounkou Ilonou a jejím mužem o cestě k pěstounství a pěstounství jako takovém. Ilona a Pavel společně vychovávají čtyři děti, z nichž dvě mladší holčičky mají v pěstounské péči. V rozhovorech probereme jejich přípravu na pěstounství, co vše jako pěstouni už zažili i jaké to vlastně je být pěstounem a s čím se denně potýkají. Věříme, že vyprávění to bude inspirativní a budete z něj moc čerpat i vy.
V předchozích dílech, které najdete na našem webu jsme se věnovali počátkům pěstounství, zkušenostem s prvním dítětem, ale i jak náročné je převzít dítě od přechodné pěstounky, či jaká je spolupráce nejen s OSPOD, ale i „biorodinou“.
Dnešní otázku budou směřovat na období, když byl svěřený chlapec vrácen zpět do své rodiny – jaké to bylo, co to obnášelo, jak to zvládali děti, jak dlouho čekaly na další děti.
Jaké to bylo pro vaši rodinu, když chlapec byl vrácen do péče biologické matky?
To období bylo velmi těžké a smutné. Nečekala jsem, že mě to tak zasáhne. Období smutku jsem čekala, ale nikoliv tak dlouhé. Vzniklo zvláštní období, kdy jsem cítila, že si to potřebuji odsmutnit a zároveň jsem chtěla pokračovat a pomoci někomu dalšímu. Najít v tom rovnováhu bylo strašně těžké. Pamatuji si, že každý z nás prožíval to období jinak.
Jak odchod chlapce z vaší rodiny zvládly vaše biologické děti?
V den odjezdu jsme všichni chtěli být strašně stateční pro něj a děti zrovna tak. Vybavuji si, jak strašně se snažily být veselé a pohodové. Ale když se po sbalení poslední tašky chlapec posadil na můj klín a začal brečet, že chce zůstat, nezůstalo jediné oko suché. Pro děti to bylo tak těžké. Veliká výhoda je, že jsme zvyklí doma otevřeně o všem mluvit a doufám, že děti cítily, že můžou přijít. Čím si teda nejsem jistá je, jestli neměly strach, že mi tím zase vyplaví smutek. Asi se jich budu muset zeptat.
Proběhlo po předání chlapce zpět do péče matky nějaké společné setkání? Pokud ano, co to ve vás zanechalo?
Následovalo první setkání, a to po třech týdnech, na doporučení psycholožky. A bylo to krásné i smutné zároveň. Viděli jsme, kde bydlí, jak se má, jak komunikuje s maminkou. Když nám rozdával lízátka, viděla jsem, jak hledá cestu přes židličky (seděla jsem totiž v takovém koutě), aby se dostal až ke mně a jak moc mu záleží na tom, abych si to lízátko vzala. V kabelce jsem ho měla ještě dlouho. Nejtěžší ale byl moment loučení. Maminka odešla ven, abychom měli prostor. Chlapec si mi sedl na klín, objal mě rukama i nohama a zašeptal: Mami, vem mě domů. Tenhle moment nikdy nedokážu popsat bez slz a strašné bolesti. Doufám a věřím, že dnes je spokojený a šťastný. Snad jsme všichni jednali v jeho nejlepším zájmu.
Další setkání proběhlo rok poté. Chlapec si nás pamatoval, objal nás, ale třeba pro naše děti to setkání nebylo příjemné. Chlapec se hodně změnil a ony to těžce nesly. Já jsem si většinu času povídala s maminkou a snažila jsem se tam být pro ni. Mezi těmito dvěma návštěvami proběhlo pár zpráv.
Máte tu možnost a jste s chlapcem, matkou či jiným členem jeho biologické rodiny v kontaktu?
Od té doby jsme chlapce neviděli, ale posíláme pravidelně dárky a s maminkou opatrně komunikujeme přes messenger. Věřím, že je to pro ni těžké, protože můžu být symbolem životního období, které se jí nevyvedlo.
Moc jsme si ale přáli zůstat v kontaktu. Být něčím jako vzdálenou tetou a strýcem. Uvidíme, naše dveře jsou otevřené.
Odloučení bylo pro vás velmi těžké, nepřemýšleli jste i o tom, že s pěstounstvím skončíte? A pokud ano, co nakonec rozhodlo o tom, že jste pokračovali dál?
Ne, o tom jsem nepřemýšlela. Být maminkou biologickým dětem a náhradní maminkou potřebnému dítěti, mi dávalo největší smysl v životě. Přes všechnu bolest, kterou jsem si nesla, přes všechny tajně probrečené noci v koupelně, jsem cítila, že chci jít dál. A dnes, po dvou letech s holčičkami, svého rozhodnutí nelituji.
Nějakou dobu jste měli, jak se říká „prázdné hnízdo“. Jak dlouho trvalo, než přišla další možnost přijmout do péče další dítě/ děti?
Chlapec odešel po roce a čtyřech měsících v červenci. S holčičkami jsme se seznámili v říjnu, prošli jsme si nezbytné kolečko přes krajský úřad a hned jsme dali návrh k soudu. Holčičky přišly koncem listopadu, takže po čtyřech měsících. A jsem za to strašně vděčná a věřím, že to tak mělo být.
Kdo vám pomohl v tomto období?
V tomto období to určitě byl manžel a jeho velká pohodlná ramena, na kterých jsem mohla brečet. Pomohly mi kamarádky, které nesoudily, co cítím a jen tu pro mě byly. A kdykoliv to na mě sedlo, mohla jsem jim napsat. Pomohla mi psycholožka, které jsem mohla několikrát zavolat a smutek jsme spolu probraly. Pomoc nabízela také doprovodná organizace, přestože jsme neměli již sepsanou smlouvu. Spřízněné duše jsem našla v pěstounkách, které prošly stejnou zkušeností. Naopak mě zklamaly některé reakce pěstounek, které odchod dítěte znají jen teoreticky. Přijala jsem, co mi napsala jiná pěstounka, která též vracela děťátko biologické mamince: „Rozlišuji mezi zkušeností a názorem. Kdo nezažil, nepochopí.“
A samozřejmě je důležité pracovat se sebou, dovolit si čas a fáze smutnění. Taky jsem naběhala fakt hodně kilometrů.
děkujeme
tým NRP