Najdou se noví pečovatelé?… bude to vše probíhat v klidu? …zvládneme to všichni? …kolik otázek si pokládají samotní přechodní pěstouni a s jakými emocemi se vypořádávají oni samotní?

Pojďme se vrátit do času před Štědrým dnem a pojďme se zeptat jedné z našich přechodných pěstounek, jak vše probíhalo u nich doma, a především v jejím nitru.

Mohla byste nám popsat, jak jste s dětmi mluvila a připravovala je na konečné předání novým pečovatelům? Jaké bylo Vaše prožívání?

Ve chvíli, kdy se dozvíme o vytipovaných pěstounech, začíná pro mě nejtěžší období. Samozřejmě celou dobu vím, že u nás dítě není nastálo, že přijde den, kdy se budeme muset rozloučit. S tím jsme do toho šli, ale když už je tady konkrétní člověk, nějak mi to naplno dojde. Začnu mít obavy, jestli si bude rozumět s dítětem a s námi, jestli bude chtít slyšet naše zkušenosti, jestli si to nerozmyslí a necouvne, jak budeme všichni zvládat proces adaptace, a nakonec i předání.

V tu chvíli se ale musím vzchopit a udělat všechno pro to, aby se předání povedlo a pro dítě to bylo co nejsnadnější. Říkám dětem, že přijde nová teta (mamka), že je bude mít stejně ráda jako já, že já je nikdy nepřestanu milovat.

U nás probíhá poslední fáze adaptace tak, že nabídneme pěstounům pobyt v naší domácnosti. Většinou souhlasí, i když i pro ně to musí být dost náročné – najednou se nastěhovat do cizího soukromého prostředí a chovat se přirozeně. Bývá to tak na týden. Dáváme pěstounům maximum prostoru pro to, aby si na sebe s dítětem co nejvíc zvykli. Sama zajišťuji běžný provoz domácnosti, starám se o jídlo a péči o dítě nechávám na pěstounech, včetně uspávání, případně nočního buzení. Těch pár dní jsem doma v podstatě jako stín, který není moc vidět, ale v případě potřeby dítěte jsem nablízku. Moc se nám tento systém osvědčil. Pro mě je těch posledních pár dnů nejnáročnějších, většinou to hodně obrečím, s dětmi už se rozloučím, ale na druhou stranu ráda vidím, jak si děti ve známém a bezpečném prostředí brzy zvyknou na nové pečovatele a rychle se překlopí.

Předposlední den s dítětem zasadíme na naší zahradě nějakou rostlinu, stromek nebo keřík a tu stejnou od nás dítě dostane i sebou do nového domova. Je to takový náš rituál, vzpomínka, kterou máme stále na očích a místo kam si občas zajdu s dětmi popovídat.

Popíšete nám den od samotného rána, kdy mělo dojít k předání dětí?

Den předání už potom není tak těžký. Ráno připravím snídani a dětem už se skoro neukazuji. Nechám novou rodinu jim v klidu sbalit. Věci, které od nás děti dostávají sebou (oblečení, hračky, dárky,…), máme vyřešené den předem, a tak čekám na chvíli, kdy budou připravené na odjezd. Loučení nijak neprotahujeme. Děti obejmu, dám jim poslední pusu, ujistím je, že je všechno v pořádku, že nová teta se o ně postará a bude je milovat a že i já je pořád miluju a v mém srdci zůstanou navždycky.

Po odjezdu si samozřejmě pobrečím. Pak se hned pustím do úklidu, vyperu dětské oblečení, rozmontuju postýlku a kočár, hračky i všechno ostatní, co tu po dětech zůstalo, uklidím na půdu, abych to neměla na očích hned, jak se druhý den probudím.

První den po předání dětí ve Vaší domácnosti? Jaké myšlenky Vám probíhaly hlavou? Co Vám pomáhalo?

Naše poslední předání proběhlo dva týdny před Vánocemi. Měla jsem hrozný strach, jak to zvládneme, jestli nebudeme moc smutní, jestli si dokážeme Vánoce užít a prožít je tak, jak jsme zvyklí. Den po předání jsem se pustila do pečení cukroví, velkého úklidu, vánoční výzdoby a dalších příprav, na které jsem předtím neměla čas. V návalu práce nebyl prostor pro smutnění. Na Vánoce k nám přijely naše dospělé děti, a nakonec jsme si užili šťastné a veselé dny.

Trochu smutku přišlo až po Novém roce. Najednou byl dům prázdný, tichý, uklizený a bylo v něm chladno. Jsme s manželem zvyklí po předání dětí odjet na dovolenou, vypnout se a užívat si trochu soukromí a jeden druhého. V této divné covidové době to ale nebylo možné, a tak se snažíme zaměstnat se zvelebováním domova a užít si alespoň procházky a výlety.

Často myslím na všechny „naše“ děti. Někdy je mi smutno a občas si pobrečím. Moc mi pomáhají fotky, které nám nové tety posílají. Když vidím rozesmáté a spokojené děti, mám hned lepší náladu a radost z toho, že je všechno, jak má být.

Jak jste přistoupili k faktu „zmizení“ Vašich osob ze života dětí a opačně?

Děti si většinou sami rozhodnou, kdy nastal ten správný čas a jsou připravené odejít. Dokud jsem to sama neprožila, nechápala jsem, jak se to stane, že se dokážou překlopit na někoho jiného. Neumím to popsat, prostě to cítím, najednou už dítě není moje, už nejsem ta nejdůležitější osoba. Moc to bolí, zároveň je to ten nejlepší pocit. Je mi líto, že už to nejsem já, ale je moc dobře, že je to někdo jiný. Když tohle dítě dokáže, tak mám skvělý pocit, že je všechno, jak má být a s čistým svědomím ho nechám z našeho hnízda vyletět.

Myslím, že si vzájemně tak úplně ze života nezmizíme. My o většině dětí víme, vidíme z fotek, jak se jim daří, jak vyrůstají. Nutně se s nimi nemusíme vídat, alespoň ne moc brzy. Chápeme, že se děti potřebují v nové rodině usadit, zapustit kořínky a nechceme jim do toho vstupovat. Stačí, když nám rodiny občas napíšou nebo zavolají, jak se jim daří. My je nekontaktujeme. Necháváme na nich, kolik toho o nás dětem řeknou, kolik toho chtějí říct o dětech nám a oni také usoudí, kdy už je bezpečné společné setkání.

Co vzkážete těm, kteří přemýšlejí o tom stát se pěstounem na přechodnou dobu?

Práce pěstouna na přechodnou dobu je super a má velký smysl. Pomáhat opuštěným, odmítaným, zanedbávaným a třeba i týraným dětem je obrovsky naplňující. Když vidíte ty miláčky, kteří měli v životě smůlu na rodiče, jak najednou vnímají, že mají náruč, která je obejme, ruku, která je pohladí, a člověka, který je miluje takové, jací jsou, je to nepopsatelné. To je odměna. Úsměv a šťastné dítě jsou pozitiva, která tahle práce má.

Na druhou stranu, je to pěkný „nářez“. Najednou nemáte vůbec žádný čas pro sebe, na svoje záliby. Kolikrát ani na to dojít si k doktorovi. Nenaplánujete si odpočinek ani dovolenou, protože nikdy nevíte, co bude za měsíc. Nemáte tolik času, kolik potřebujete pro svou rodinu, děti, manžela. Nemáte žádné soukromí.

Naší rodinou zatím prošlo šest dětí, každé jiné, každé jinak velké, každé tu bylo jinak dlouho. Nejméně 3 měsíce, nejdéle 13 měsíců. Měli jsme tři miminka z porodnice, sourozence 5 měsíců a rok a půl, jedno skoro čtyřleté dítko. Není to vždycky lehké. I miminka která leží několik dní v porodnici bez náruče a sestry o nich řeknou, že jsou to nejhodnější děti, protože vůbec nebrečí, jsou trochu „rozbitá“. Nikdy taky nevíte, čím už si prošly během těhotenství.

O to je potom hezčí, když vidíte, jak se pomalinku spravují, ale samozřejmě je nikdy nemůžete zahojit úplně. Musíte je prostě jen milovat a věřit, že je to to nejlepší, co můžete udělat. A ono to to nejlepší je.

Při téhle práci musíte počítat s tím, že ovlivní celou vaši rodinu i přátele. I když své děti na všechno připravíte, všechno jim vysvětlíte, budete s nimi o všem otevřeně mluvit, stejně je pak realita úplně jiná. Všechny ty příchody, odchody a osudy dětí dost zamávají s vámi, ale i celým vaším okolím.

Musíte taky počítat s tím, že vás pár lidí odsoudí. Řeknou, že to děláte pro peníze, že nemáte srdce, když ty děti dokážete předat dál, že by dětem v děcáku bylo líp protože si na vás zvyknou a pak chudáci musí pryč. Pak tam taky mohou být etnické problémy.

Finanční odměna také není nic moc, navíc všechno vybavení pro děti si musíte sehnat a zaplatit sami. Bývá problém, když nevíte, jestli budete potřebovat věci pro novorozeně nebo pětileté dítě. Většinou totiž máte na přípravu převzetí dítěte tak jeden, dva dny nebo taky jen pár hodin.

Říká se, že životnost přechodného pěstouna je pět let. Dělám to čtyři roky a doufám, že ještě nějakou chvilku vydržím. Přes všechny ty těžkosti a náročnost je to pro mě nejlepší práce na světě.

Pokud tohle všechno pořádně promyslíte a usoudíte, že jste ochotni vystoupit ze své komfortní zóny, otevřít své srdce a svou domácnost, vzdát se klidného života a přijmout cizí dítě, pak jděte do toho. Dětí, které pomoc potřebují, je pořád strašně moc. Ony si zaslouží mít tu milující náruč.

Je strašně důležité mít oporu v partnerovi, aby byl na stejné vlně, chápal, proč to děláte a v těžké chvíli dokázal podpořit. Bez svého manžela si tuhle práci neumím představit, beru to jako samozřejmost a občas zapomínám, jak je pro mě důležitý a jak moc mi pomáhá.

Děkujeme za rozhovor paní Radce D.