Někdy se cesta pěstounství začne klikatět a stane se tak „nesjízdnou“. Hledají se pak tedy jiné cesty. Jaká byla zkušenost sociální pracovnice, která se s námi podělila o své pocity? Dnes to není pohled dívenky, dnes je to pohled zkušené sociální pracovnice, která se snaží do takové situace vnést i svůj lidský pohled a my jí za její sdílení děkujeme!

Naslouchejme svým pocitům, které v nás tento příběh rozehraje. Nesuďme, nehodnoťme…

Byl to můj první výkon rozhodnutí od doby, kdy pracuji v oblasti náhradní rodinné péče. Měla jsem asistovat u převozu desetileté Michalky od dlouhodobé pěstounky k pěstounům na přechodnou dobu. S Michalkou jsem do té doby mluvila čtyřikrát a dnes jsem ji měla doprovodit do nového prostředí.

Jsou to teprve dva dny, co se od terapeutky dozvěděla, že svou stávající rodinu opustí, protože její „máma“ už dál svou osobní životní situaci nezvládá a po devíti letech se rozhodla pěstounství vzdát. Michalka už několik měsíců cítila, že doma není něco v pořádku, ale tohle by ji asi ani ve snu nenapadlo. Nebo ano, nevím, možná v hlubokém podvědomí.

Co můžu udělat já? Být milou společnicí? Vlídnou asistentkou soudního „převozníka“? Žiju v době rouškové, a tak řeším i tak zdánlivě banální věc, jako je barva roušky, a tak si tu černou vzít odmítám.

Myšlenky k průběhu cesty mě zahlcují i v soukromí, proto v samoobsluze sahám po malém kelímku se směsí a návodem na výrobu sněhu s logem Ledového království, protože tuhle pohádku má Michalka moc ráda, a navíc ráda vyrábí sliz, tak by ji tento drobný dárek mohl zaujmout, trochu rozptýlit.

Je středa, soudní vykonavatel mě vyzvedává na pracovišti a společně jedeme pro Michalku. Venku nás čeká pěstounka. Michalka stojí v pozoru v obývacím pokoji v růžové zimní bundě, puntíkaté roušce, plna očekávání, za zády hromada tašek. Několik minut trvá, než soudní vykonavatel vyřídí řádné předání potřebných dokumentů a ona tam stále stojí a čeká, bundu už si nechce sundávat. Na cestu má vše, co potřebuje, usmívá se, je obrněná všemi ochrannými mechanizmy, jako by si tu situaci nechtěla, nemohla připustit, jako by jela na zimní pobyt, ze kterého se určitě vrátí plna nových zážitků.

Michalka je moc statečná. Opouští svoji rodinu, odevzdaně přijímá „mámino“ čau a pusu na tvář a odchází, neohlíží se, jde dopředu. Ve vozidle si sedám na zadní sedadlo a poslouchám Michalčiny „dospělácké“ výroky o tom, že ona teď potřebuje klid, potřebuje změnit prostředí. Cesta netrvá dlouho, max. 30 minut a když vjíždíme na dvorek malebného rodinného domku a Michalka řekne: „jééé, tady je to hezký“, cítím malou úlevu, víru a naději, že to Michalka v rámci možností zvládne.

V mém pocitu mě podporuje vlídné přivítání pěstounky, zdá se, že se jim podaří naladit se na stejnou vlnu… Ne, to není šťastný konec, to je jen začátek. Teď musíme najít nové dlouhodobé pěstouny.

PK