Otevíráme okénko „Hostitelské péče“
Dát někomu zažít pocit úplné rodiny, dát někomu zažít pocit naprostého přijetí. Dát někomu zažít pocit, že je tu dospělák jen a jen pro něj. Hostit někoho a stát se hostem pro někoho. Občas, pravidelně, nepravidelně, ale se spolehnutím na to, že, co slíbím, to dodržím.
„Hostitelství pro dítě, které je v dětském domově, je starší a nemá možnost vstupu do své vlastní rodiny, se kterou často nemá žádný kontakt.
Tak právě takto přemýšlí pěstounka, která má již zkušenost s výchovou vlastních dětí – dosud ještě poměrně malých – a výchovou chlapce v pěstounské péči. Jak se to vše dá skloubit, a ještě do toho být hostitelem? Pojďme společně vstoupit do příběhu paní Zdeňky a nechme jí o něm vyprávět.
Skutečnost, že jsem aktivní pěstounkou, mi ulehčilo rozhodování, zda mám povědomí o náhradní rodinné péči, neboť nejen já, ale i celá moje rodina je v podstatě posouzena z pohledu orgánu sociálně-právní ochrany dětí. I tak si myslím, že to není nic nezvládnutelného či co by mě mělo odradit v mém rozhodnutí. Oslovila jsem e-mailem ředitele různých dětských domovů, popsala svoji situaci, a hlavně svoji představu o tom, jak bych mohla být hostitelem pro dítko, které můžou mít v jejich zařízení. Vytipování dítka samozřejmě nechávám na nich.
Po různorodých reakcích – od sdělení, že „nemají žádné vhodné dítko, zda to zvládnu, zda vnímám rizika na obou stranách, ať si nic nemaluji, neočekávám vděčnost,“ – mi svítá naděje.
Je den D a já přicházím po předchozí komunikaci s paní ředitelkou do dětského domova v našem kraji. Usadí mě na zahradní lavičku a přátelsky si se mnou vypráví. Kolem pobíhá hodně zvídavých dětí, které chvílemi přibíhají, jinak se věnují svým hrám. Sedím zde s pokorou a strachem. Paní ředitelka již má prý v mysli jednoho chlapce (nyní mu je 9 let a jmenuje se Kryštof), za kterým nikdo nedochází a je od útlého věku prý v dětském domově.
Po chvíli přirozeně volá: „Kryštofe, pojď tady Zdeňce říct, co jsi mi vyprávěl o té nové kamarádce, zajímá ji to také.“ Přibíhá ušatý nebojácný kluk s velkýma tmavýma očima a chvíli si povídáme. Paní ředitelka říká nahlas: „Kryštůfku, teta zas přijde a dopovíš jí to příště, pozvu jí na kafíčko.“
Od toho dne jezdím do domova pravidelně v pátek odpoledne. Pravidelně telefonuji. Vše vždy konzultuji s terapeutkou zařízení, probíráme veškeré momenty, abych něco nepokazila. Beru Kryštofa do cukrárny, děláme spolu úkoly. Několikrát jsem tam měla i své kluky, pak podnikáme společně nějaké běžné aktivity. Jak přijedu, je mi hned na klíně, chce se tulit, chce mě držet za ruku. Chci tam být pro něho.
Dovolte mi vyprávět ještě jednu příhodu. Je pátek, volám do dětského domova a ohlašuji, že zhruba za hodinu dorazím, jestli je vše v pořádku a zda mohu přijet. Odpověď: „Dnes nejezděte, Kryštofovi není dobře, bolí ho bříško, necháváme ho v klidu samotného na pokoji odpočívat.“ Následovala má reakce: „Jedu o to ještě rychleji, abych mu byla nablízku, držela ho za ruku a třeba jen tak povídala příběh, dokud neusne.“
A o tom to je. Zatím jsme nepřistoupili k tomu, že si Kryštofa bereme na pobyt domů, ponechávám tomu přirozený běh. Sama si kladu otázku, zda zvládneme vše zkoordinovat tak, abych nikomu neublížila.