Hola, hola! Škola volá!

Znáte tohle nechutné heslo z prodejních letáků, které do schránek dostanete už v srpnu. Leták plný pastelek, vodovek, penálů, cviček a všeho toho, od čeho jste si chtěli chvíli odpočinout. Ignoruju je a vyhazuju do modrých kontejnerů na papír. U nás doma škola opravdu začíná až prvního září. O prázdninách nic neřešíme, nic neprocvičujeme, nic nenakupujeme. Jak říká můj muž, horolezec: „Svaly sílí při odpočinku!“ Trochu jsem to přeonačila a říkám, že mozek zraje, pokud nemusí nic dělat. Prakticky to znamená, že děti nechávám o prázdninách spát nebo se válet v posteli, jak chtějí. Jsou dny, kdy nemáme žádný program a každý si dělá, co potřebuje a chce. Třídíme výkresy na hezké, krásné a nejkrásnější – ty pak ukládáme do krabic vzpomínek. Koupeme se v naší venkovní vaně, chodíme mlsat jahůdky a maliny do lesa, hledáme houby, užíváme si letní bouřky i lijáky, spíme, jíme, prostě žijeme na naší úžasné zahradě společně s komáry, klíšťaty, slimáky a našimi kočkami a koňmi.

Jé! Já vlastně vůbec nepíšu o škole, ale ještě stále žiju prázdninami! Jak ráda bych je natáhla.

Taky jste si jako děti přály prožít dva roky prázdnin? Já ano. Ale vím, jak zoufale by se mi pak nechtělo vracet do školy.

Ani našim dětem se většinou vůbec nechce vracet do školy. Čeká je opět poměřování sil, reflexe jejich schopností, ranní vstávání, koloběh ztrát a nálezů, nový nápor na mozek v podobě malé násobilky, vyjmenovaných slov, hlavních měst evropských států, třídění živočichů do savců, ryb, plazů a mnohé další.

Je dobré si uvědomit a přijmout, že naše děti mají občas limity – nerady se poměřují, soutěží, nerady selhávají. Proč? To vám vysvětlí terapeutka v druhé části. Já potřebuji zůstat matkou, která cítí se svými dětmi, ale zároveň potřebuje, aby byly v životě alespoň trochu úspěšné, tzn. měly nějaké vzdělání a práci. To vyžaduje mravenčí práci každodenní přípravy do školy. Opravdu všechen čas mezi prací a spánkem věnuji dětem, pokud to potřebují.

Nejstarší dcera má zásobu rodinných historek, jak se třeba jeden její bratr učil slabiky:

Matka: „ M a A je MA, zopakuj to.“

Syn: „M a A je MO.“

Matka ještě trpělivě: „M a A je MA.“

Syn: „M a A je ME.“

Matka ještě asi patnáctkrát trpělivě: „ M a A je MA.“

Syn už vyčerpal všechny možnosti k M přidat jakoukoliv jinou samohlásku i souhlásku než A a rozplakal se.

Nastalo utěšování a ujištění, že to spolu zvládneme, a odchod na procházku, protože „mozek přece zraje, když nic nedělá“. Dnes tenhle kluk studuje vysokou školu. 😊

Další naší veselou rodinnou historkou je „vesmírná loterie“. Jiné z našich dětí se učilo sčítat a odčítat pod sebe trojciferná čísla. Vycházely opravdu roztodivné výsledky. Chtěla jsem tomu přijít na kloub a nechala dítě počítat nahlas. Asi u třetího příkladu mi došlo, že dítě není schopno udržet v hlavě informaci, jestli sčítá, nebo odčítá, a chvíli sčítalo a chvíli odečítalo v tom samém příkladu. Takže 258 mínus 126 mu vyšlo jako 372.

Přeji vám s dětmi v tomto školním roce hodně trpělivosti a času, který strávíte i jinak než při psaní úkolů!

Máma na pátou

Okénko terapeutky:

Nejsem si jistá, jestli dnes psát desatero, ale možná na něj ještě dojde. Nejdříve nějaká teorie:

Máma psala o tom, jak je pro naše děti těžké, když je někdo hodnotí a když musí soutěžit a poměřovat se. Je čas si tohle vysvětlit:

Děti s poruchou attachmentu mají velmi nízké sebevědomí. Narodit se a vědět, že jsem tady omylem, někomu, jako je moje máma, komplikuji život, táta o mě nestojí, a nevědět ani, kde žijí moji sourozenci, to jsou závažné skutečnosti, které dítě vedou k pocitu méněcennosti, zbytečnosti, marnosti. Často od nich náhradní rodiče slýchají: „já jsem takovej debil!“, „já jsem úplně k ničemu!“, „já nic neumím!“ „Já ti kazím život!“.

A teď si představte, když jim to jejich okolí ještě potvrzuje a tyhle věty slýchají i od svých blízkých. To je zaděláno na velký problém.

Vzpomínám si, jak jedno naše přijaté dítě dostalo pětku, protože vypracovalo jiný domácí úkol, než mělo. Přišlo domů, zahodilo tašku a utíkalo do pokojíčku do bezpečí své postele. Dalo mi velikou práci, aby se mnou vůbec začalo mluvit. Postupně jsme se dostali až k sešitu, kde se pětka vyskytovala, pěkně červená a s nápisem „Jiný úkol!!“. Dítě se cítilo tak zahanbené, že na pětce drželo prst, aby na ni nemuselo koukat, a pak jsme ji přelepili jakousi záclonkou – papírkem, který se dal odklápět, protože žádná známka se přece nemůže vygumovat nebo ztratit ze sešitu, ale dítě na ni nechce celý zbytek školního roku koukat.

Kdybych svému dítěti potvrdila, že opravdu je ten blbec, který všechno pokazí, nic se pořádně nenaučí a ještě je u toho vzteklý jako saň, tak je se vší terapií konec, protože dítě si ve svém vnitřním hodnotovém systému potvrdí svou pravdu neschopného a zlobivého a po zbytek svých dní se tak bude i chovat.

Zní to děsivě a děsivé to taky je!

Když si uvědomíte, že nikdy (!) nesmíte dítěti kývnout na jeho snahu potvrdit si, že je neschopné, hloupé, blbé, agresivní, zapomnětlivé, uřvané, nespí, lže, bere bez dovolení cizí věci, rozbíjí vše, co mu přijde pod ruku, trhá a špiní oblečení, rozbíjí si kolena a láme ruce, tak jste zrovna nejlepší kandidáti na zápis do knihy svatořečení. Protože příležitostí, kdy byste chtěli na dítě vykřičet svou frustraci ze ztracených a rozbitých věcí nebo mu oplatit každou návštěvu školy, kdy vás paní učitelka v dobré víře školí ve výchově dětí, je opravdu dostatek.

Je asi čas si vysvětlit, co tedy dítě slyšet má. Protože to, co slyšet nesmí, už vám je jasné.

Takže pár dobrých vět na závěr:

  1. „ Je mi líto, že si myslíš, že jsi hloupý, ale včera jsi skvěle zvládl úkol z matematiky.“ (Vzpomínám si, že při jednom psychoterapeutickém výcviku jsme řešili, že ani věta „To je mi líto….“ se nemá užívat, protože může dítě zahanbit pocitem viny (jako, že jeho chování ve vás vyvolalo lítost!). Je to děsivé, ale je to pravda. Nicméně bychom pak nemohli říkat nic…)
  2. „Chápu, že se teď asi cítíš špatně, ale pro mě jsi príma kluk, který si umí se spoustou věcí poradit! Vzpomeň si, jak…“ Ideální je dávat konkrétní příklady toho, co dítě už zvládlo.
  3. „Teď to možná vidíš černě, ale podobnou situaci už jsi zvládl včera. Pojď, půjdeme na to spolu!“ Nabídka spolupráce a pomoci je velká škola pro naše děti. Jsou zvyklé spoléhat jen na sebe, a proto se neumí přijít poradit nebo si říci o pomoc a pak to někdy dopadne katastrofou.
  4. „Děti, na které se nikdo netěšil, když se měly narodit, si můžou myslet, že jsou tady zbytečně, ale já bych byla sama a neměla bych u sebe tohohle človíčka. To by byla velká škoda. Jsem moc ráda, že ses narodil!“ To je super terapeutická věta, která shrnuje historii dítěte a propojuje ji se zdravou attachmentovou budoucností.
  5. „Každý člověk má někdy ve své hlavě takové myšlenky, ale spolu to zvládneme, aby se objevovaly hodně málo.“
  6. „I mně, když se mi něco nepovede, dá hodně práce to zvládnout v klidu.“ Tyhle věty musí být podpořeny samozřejmě osobním příkladem opravdu správně zvládnutých negativních emocí. Cílem není je potlačit, ale třeba popsat: „Teď jsem naštvaná sama na sebe, protože jsem nedávala pozor a připálila jsem oběd.“ Není potřeba hned sprostě nadávat a vyhazovat hrnce do popelnice.
  7. „Tuhle písemku z češtiny jsi nezvládl dobře, ale v matice ti to jde moc hezky.“ Dítě potřebuje vidět světlo na konci tunelu, slyšet, co se daří.
  8. „Možná nejsi úplně dobrý na věci ve škole, ale když pracuješ se dřevem, nestačím se divit, jak máš šikovné ruce!“
  9. „Čtyřka z přírodovědy se dá opravit. Nejlepší učení je v lese. Pojď se projít!“ Již J. A. Komenský vyučoval pomocí vícero smyslů. Naše děti to uvítají a ještě budeme trávit hezký čas spolu.
  10. Jako prevenci si dejte každý večer před usnutím „pilulku povzbuzení“. Řekněte si prostě, co hezkého se ten den stalo, za co děkujete a co vás potěšilo. Vždycky se něco najde (minimálně to, že se třeba ten den nestalo nic horšího. 😊

terapeutka