Přečtěte si rozhovor s paní Lenkou, která měla v pěstounské péči dvě děti. Dovedla je ke zletilosti a na jejich životní cestě se stala rodičem. Milující maminkou, která říká, že jí dnes mohou děti hrdě ukázat výuční list a pokračují ve studiu dál. Bohužel se jako náhradní rodič musela potýkat se spoustou otázek s velkým udivením, proč do toho tenkrát se svým manželem šli. Proč si přidělávat starosti? Vždyť přece geny neošálíte. A co když se to s jejich výchovou nějak zvrtne? Co když budou krást nebo ještě něco horšího? Co když si dcera jednou přivede domů někoho z nepřizpůsobivých? Páni, to bylo otázek… A hlavně, proč v době, kdy jejich biologické děti odcházely studovat do jiných měst a začínaly žít svůj samostatný život a přicházel konečně ten „klídeček“? Bylo jim čtyřicet, postupně odpadávaly povinnosti vůči vlastním dětem. V té době byli oba s manželem přesvědčeni, že udělali dobře, a těšili se z každého úspěchu, kterého s dětmi krůček po krůčku dosáhli. Tohle nadšení bohužel vydrželo jen pět let a manželství se rozpadlo. Pěstounka zůstala s dětmi sama, samozřejmě za podpory svých rodičů, biologických synů a jejich partnerek. Ti všichni jim projevovali city, učili je, podporovali je a byli jim dobrým vzorem a vlastně dodnes jsou.

Dnes je rodina paní Lenky početnější, rozrostla se o vnoučata a hlavně partnera, který je pro pěstounku velkou oporou. Celá rodina se pravidelně schází, užívají společných chvil a jak říká paní Lenka: „Jsem opravdu hrdou babičkou a mámou a moje máma s tátou jsou pyšní rodiče a prarodiče.“

 

 

Můžete se nám představit?

Je mi 55 let a jsem 15 let pěstounkou aktuálně devatenáctiletého syna a osmnáctileté dcery. Oba úspěšně dokončili učební obory a rozhodli se pokračovat v dalším studiu. Jsem na ně opravdu moc pyšná. Přes všechna ta úskalí, která je provázela po celou školní docházku, to dokázali a dnes mohou hrdě předložit svůj výuční list.

Samozřejmě mám ještě dva biologické syny, kterým je 35 a 32 let. Mají už vlastní rodiny, čímž jsem se stala i babičkou čtyř úžasných vnoučátek. Již 6 let žiji s přítelem, který je nám velkou oporou. Také nesmím opomenout mého bratra s rodinou, a v neposlední řadě mé úžasné rodiče, kteří se aktivně zapojují i přes svůj vysoký věk do všeho dění kolem dětí.

Dostala jsem prostě od života veliký dar… skvělou rodinu.

Jaká očekávání jste od náhradního rodičovství měli? A ukázala se jako mylná nebo se potvrdila?

Vzhledem k tomu, že jsme s bývalým manželem procházeli celkem intenzivní přípravou, teoreticky jsme byli dobře připraveni a obeznámeni se všemi úskalími pěstounské péče. Jenže, teorie je jedna věc, skutečnost druhá. Většina situací, na které jsme byli upozorňováni, ať už příjemných, nebo těch méně, se skutečně odehrávala, a ne vždy jsme je v širší rodině zvládali úplně bez problémů.

Já osobně jsem vstupovala do pěstounství s naivní představou, vrhala jsem se do všeho srdcem a opravdovou chutí pomáhat a dál se vzdělávat.

Můžete nám stručně popsat situaci přijetí dítěte?

Obě děti k nám přišly společně z kojeneckého ústavu ve věku 3 a 4 roků a velmi rychle k nám přilnuly. Myslím si, že ze strany mé rodiny, mých biologických synů i mých rodičů se jim dostávalo opravdu hodně láskyplné péče.

Jak probíhalo Vaše osobní první setkání s dítětem?

První setkání s dětmi proběhlo v kojeneckém ústavu a byl to pro mě opravdu silný zážitek, který ve mně zůstane už napořád.

Stáli jsme na začátku dlouhé chodby plni očekávání a pak se konečně otevřely jedny z dveří, z nichž vyšla paní primářka a vedla za ruku dvě děti, kluka a holčičku. Po chvíli se k nim sehnula, něco jim pošeptala a ony se rozběhly k nám. Naprosto spontánně nám skočily do náruče a pevně nás objaly. Dojalo mě to, polykala jsem slzy a tiskla je k sobě.

Jaké bylo dětství, dospívání a následně zletilost Vašeho přijatých dětí?

V každém období jejich vývoje jsme se potýkali s problémy. Začátky byly těžké, oba byli opožděni ve svém vývoji. Teprve u nás si začali osvojovat návyky, které bylo potřeba zvládat, aby obstáli mezi dětmi ve školce a později ve škole. Celkově ale jejich dětství řadím do toho šťastného období, kde bylo více smíchu a méně starostí.

V dospívání jsme už častěji vyhledávali odbornou pomoc psychologa a řešili různé nepříjemné situace, které samozřejmě ovlivňovaly i vztahy se širší rodinou. Dnes jsou má pěstounčata dospělá, stále žijí s naší rodinou, ještě studují učební obory a stále se ještě připravují na samostatný život.

Jaké těžkosti jste spolu zažili? A bylo to překonatelné?

Problémy ve škole, nezvládání učiva i přes každodenní přípravu, nepřijetí od spolužáků, opakování ročníků, přestup na Speciální základní školu. Rizikové chování, krádeže… smutné období.

I přes moji veškerou snahu je začlenit do kolektivu v zájmových kroužcích se to dařilo jen velmi zřídka. Překonali jsme to až nástupem do učebních oborů, kde si našli kamarády.

Kdo Vám pomohl zvládnout těžké chvíle?

Vždy to byla moje rodina, která za mnou stála. Také jsem se mohla vždy obrátit na OSPOD s prosbou o odbornou pomoc a situaci řešit.

Když se ohlédnete zpět, co by Vám nejvíce pomohlo v těžkých obdobích a neměli jste to, nebo měli, ale v nedostatečném množství? 

Když byly děti malé, tak by to určitě byla možnost využití víkendových pobytů pro děti, kdy bychom si také my, pěstouni mohli čas od času vydechnout, užít si volný čas jen pro sebe.

Byly momenty, kdy jste měli pocit, že to nezvládnete? A co bylo pak? Po nějakém období se situace změnila k lepšímu? Nebo příběh nedopadl dobře?

Nikdy jsem neměla pocit, že to nezvládnu. Byla horší období, ale byly i krásné chvíle a za ty to stálo.

Jak jste řešili setkávání nebo jiný způsob kontaktu s biologickou rodinou přijatých dětí?

Setkání s biologickou matkou proběhlo pouze jedno a nebylo příjemné ani pro jednoho z nás. Děti z ní byly spíše vyplašené, nemluvily, nijak se neprojevovaly. Nikdy se už pak neozvala.

Jak děti vyrostly, nabízela jsem jim, že bychom navštívili jejich rodné město a zapátrali trochu po dalších příbuzných a informacích k biologické rodině, ale to dcera striktně odmítá, syn by byl možná přístupnější. Nechávám to na nich, do ničeho je nenutím. Pokud by jednou chtěli v této oblasti pomoci, pomohu.

Byli nebo stále jste v kontaktu s dalšími pěstouny? Co to pro Vás znamená a znamenalo?

S dalšími pěstouny jsem se setkávala pouze na školeních, a to byli většinou lidé, kteří měli v péči svá vnoučata a někdy už i pravnoučata, takže o nějaké výměně zkušeností, co se týče dětí mimo biologickou rodinu, nemohla být ani řeč.

Víte, já jsem byla vždycky dost pohlcená péčí o rodinu. A začátky byly opravdu náročné. K tomu jsem časem měla svoje zaměstnání, víkendy patřily setkávání s širší rodinou. S jednou pěstounkou si občas vyměníme přes mail fotku a přání k Novému roku a to je tak všechno.

Domníváte se, že společnost má dostatek správných informací o náhradní rodinné péči?

Určitě je povědomí o pěstounské péči někde jinde, než před 15 lety, kdy jsem začínala já. Myslím si, že dostatek správných informací ohledně NRP určitě je a ti, co se rozhodnou opravdu pomáhat, si je najdou. Protože chtějí…

Jak byste zpětně zhodnotili své rozhodnutí stát se náhradním rodičem?

Přemýšlím, jestli jsem tenkrát věděla, do čeho jdu. Sama sobě musím odpovědět, že jsem neměla ani tušení. Přes všechnu tu přípravu jsem netušila, kolik práce mě čeká, kolik pochybností o všem včetně sebe samé. Také jsem ale netušila, kolik je ve mně lásky, kterou k nim pocítím a která mi to pomůže vydržet.

Čím Vás a Vaši rodinu obohatil život s dítětem v NRP? Co Vám a Vaší rodině vzal život s dítětem v NRP?

Naučil mě pokoře, naučil mě ve velkém tolerovat nedostatky. Mně osobně vzal možnost se pracovně rozvíjet. V posledních letech jsem musela často v zaměstnáních končit a zase znovu začínat, právě kvůli dohledu nad nimi. To samozřejmě nepůsobí při pracovním pohovoru dobře a řada zaměstnavatelů je přinejmenším udivena výčtem mých krátkodobých zaměstnání.

Když se ohlédnete zpětně, je něco, co byste dnes udělali jinak?

Ne… Jen bych dodala životní motto, které doplní otázku.

„Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“

Antoine de Saint-Exupéry

Děkujeme paní Lence za rozhovor! A těšíme se s ní z úspěchů jejich dětí!

Pozn.: Rozhovor je anonymní a pěstounka je oslovována jménem Lenka.