Je květen – lásky čas. Je to měsíc, kdy se rodí mláďata, všechno pučí a my jsme na měkko. V náhradním rodičovství se mnou emoce ale cloumat nesmí. Mojí motivací k tomu stát se náhradní mámou nebo tátou nesmí být lítost nad opuštěnými dětmi. Ta by mě přivedla do bodu, kdy budu litovat a říkat si, jak je dítě, které jsem chtěla zachránit a obětovala mu své všechno, nevděčné, protože: pořád nechce vstávat, pořád brblá u úklidu, nikdy nejí jogurty, pořád ztrácí čepice, pořád má binčus v penále…

Nesmím plout na růžovém obláčku, ale potřebuji stát nohama pevně na zemi.

Naší hlavní motivací k přijetí dětí z náhradní rodinné péče bylo dát jim šanci na lepší život. Ne na dokonalý život, ne mít vysokoškoláka nebo závodního hráče hokeje, ale dát jim šanci prožít běžný vrstevnický život s kamarády, rodinou, dovolenými, ale i s vysáváním pokojíčku, vyklízením myčky a schopností namazat si v první třídě rohlík na svačinu. Čím víc se rozhlížím po světě, tím víc toto považuji za hlavní rodičovský úkol. Naučit dítě žít dobré vztahy, být zodpovědné, soudné, finančně gramotné, pohybovat se bezpečně na sociálních sítích, vědět, že když si každý večer v posteli dám pytlík čipsů, nejenže budu mít zkažený žaludek, ale obalím se sádlem, které se shazuje mnohem hůř a působí posměch spolužáků.

Často se u náhradních rodičů setkávám s lítostí. „On ho do teď nikdo neměl opravdu rád, tak po něm přeci nemůžu chtít, aby si uklízel. Udělám to pro něj ráda.“ Nebo: „Vždyť si chudinka do teď nic neužil, tak ho bereme v létě k moři, v zimě do hor, ať to stojí, co to stojí!“ Nebo: „Kdybyste viděla, v čem nám ho přivezli: jedna promočená plína a ušmudlané tričko. Chci, aby vypadal k světu, má rád značkové oblečení.“ Nebo ještě jeden příklad: „Vždyť ho máma krmila jen tvrdými houskami, tak mu přeci můžu dopřát trochu sladkostí!“

S lítostí si zaděláváte na problém uvedený v prvním odstavci, a to je vyhoření. Určitě si teď myslíte, že vám se to nikdy nestane a že vaše dítě bude super a vděčné, začne v pubertě samo uklízet, určitě se naučí si mazat rohlík, až bude samo chtít, a snad má zdravý rozum, aby neobjednávalo nejnovější iPhone, když má od Vánoc loňský model.

Chyba lávky!

Tohle není přirozené žádné nezralé osobnosti, tudíž ani naše vlastní dítě bez řádné laskavě důsledné výchovy nezačne žít „řádný život“. Dítě vždy půjde cestou nejmenšího odporu, nejmenší obtížnosti žití a rozhodování. To prakticky znamená, že si vždy, pokud se má samo rozhodnout bez předchozího ovlivňování výchovou, zvolí život bez práce, uklízení, denního řádu, řádného oblékání, mytí, přípravy jídla atd. V podstatě jde o obraz příživníka, který bude do smrti parazitovat na nějaké jiné osobnosti. Muži parazitují na milých, hodných, pečujících ženách a dívky či ženy bývají obětí prostituce, kde vlastně lze poměrně bez práce získat peníze.

Mám pocit, že vás zase slyším, jak si říkáte, že přeháním.

Experimenty na lidech jsou samozřejmě zakázány a výchovný experiment, kdy bez jakéhokoliv ovlivňování necháte na dítěti, aby si dělalo, co chce, by byl opravdu velmi zajímavý a skončil by pravděpodobně vždy stejně – dítě by se stalo sobcem, který vyžaduje veškerou pozornost, má pocit, že vy jste automaty na jeho přání, má pocit, že má na všechno právo a žádné povinnosti a že je ještě malý a hloupý na nějakou práci. A ještě ke všemu by takové dítě nebylo spokojené! Ptáte se proč, když je všechno podle něj a může si diktovat, jaké si vezme ponožky nebo že posnídá sušenku natřenou Nutellou a že spát vlastně vůbec nepotřebuje? Protože je přetížené! Dítě se svým viděním světa není schopné zdravě vyhodnotit, co vlastně chce ani co kdy potřebuje ani co je pro jeho pohodu a vývoj v dané situaci nejlepší. Proto potřebuje nás dospělé, abychom tuto odpovědnost a toto těžké rozhodování vzali na sebe! To je jedna z cest, jak uzdravit bolavou dětskou duši našich náhradkových dětí. Neměly kolem sebe bezpečné dospěláky, kteří by jim řekli, že dát si k snídani sušenku s Nutellou je sice dobrota, ale pro tělo přinese jen cukr a ten v jejich hlavičce způsobí výbuch zbytečné energie, se kterou si pak nevědí rady.

A tuhle tíhu odpovědnosti dítě učit nést musíte, jinak to špatně skončí!

Takže se nebojte brblání, vzdoru, vzteku a řečí typu, že jste nejhorší rodiče na světě, a pusťte se do laskavé, ale důsledné formace vašich dětí. Držím palce!

Máma na pátou

Desatero laskavé důslednosti od terapeutky:

  1. Milujte své děti se vším, co k nim patří.
  2. Myslete na jejich budoucnost – chcete přece, aby si jednou dobře poradily se životem a nebyly závislé na vás, na sociálních dávkách nebo na patologickém partnerovi.
  3. Žijte s nimi přítomnost. Jestli vaše dítě teď potřebuje drbat zádečka, odložte vaření oběda o pět minut a drbejte s plnou pozorností (Jé, to je úžasné, jak ty máš jemný a voňavý kožíšek, ty můj kocourku!).
  4. Učte děti od narození běžné věci. Na nic není dítě malé. Nejdříve je nechte pobývat s vámi v kuchyni a koupelně a koukat na to, jak krmíte pračku, krájíte mrkev, myjete nádobí… Kolem roku, když už udrží nůž, je nechte (příborovým nebo dětským) nožíkem pižlat okurku do salátu, ve dvou letech můžou třídit z umyté myčky nože, vidličky a lžíce, ve třech letech jsou schopny pod vaším vedením zapnout pračku, ve čtyřech poznají plasty a papír na vytřídění, v pěti odnesou samy odpadky do popelnice, v šesti vysají koberec, v sedmi koupí ve večerce chleba, v osmi si udělají čaj, v devíti s vámi pohrabou zahradu, v deseti si svlečou povlečení, v jedenácti si ho i povlečou, od dvanácti do patnácti nebudou chtít dělat vůbec nic, protože přijde puberta, procvičujte tedy již získané dovednosti, v šestnácti zvládnou samy zajít na návštěvu k babičce a posekají tam zahradu, v sedmnácti budou určitě hledat brigádu, protože jim dáváte moc malé kapesné, v osmnácti budou tvrdit, že si můžou dělat, co chtějí, a budou se smát vaší větě „Hele, dokud bydlíš pod naší střechou, tak…!“, ale neustávejte ve výcviku ani s plnoletostí. Bude se jim pak lehčeji opouštět rodné (tedy skoro jako rodné) hnízdo, aby se vašeho výcviku zbavily. Na všechny dovednosti si pak postupně, a na některé i vděčně, vzpomenou ve vlastní domácnosti. A telefonáty typu „Mami, můžeš mi říct, jak se vaří houskové knedlíky? On je má Láďa rád domácí.“ si užívejte a nikdy neříkejte: „Vidíš, já ti říkala, ať se mnou víc vaříš!“.
  5. Nebojte se děti učit i zdánlivě nebezpečné věci (krájení, sekání, vrtání, ježdění na kole, chození ze a do schodů, jedení ryb, stříhání, sešívání a mnoho dalšího). Je lepší, aby dítě pod vaším vedením dovednost získalo včas, než aby se to učilo v pubertě bez vás a s kamarády, kteří to taky neumí.
  6. Myslete na to, že činnost prováděná s dítětem vám bude sice trvat delší dobu, ale zhodnocujete jednu lidskou bytost pro budoucnost.
  7. Jednoho dne se vám výcvik vrátí, až budete ležet s horečkou a plnoletý syn nebude tvrdit, že neumí zapnout varnou konvici.
  8. Nenechte se odradit odporem dětí k učení. Mají často velmi špatné zkušenosti, že samy něco zkoušely a nedařilo se jim, zažívají neúspěchy ve škole… Měla jsem v péči chlapečka, který v osmi letech nevěděl, že kluci čůrají se zvednutým prkýnkem….
  9. Buďte trpěliví a laskaví. Dítě podporujte a řekněte třeba: „Já vím, že ses neměl kde a s kým se to naučit, ale teď jsem tady já a spolu to zvládneme!“. Opakujte to třeba milionkrát a nikdy neříkejte, že je blbec, který se to snad nikdy nenaučí – tím byste mu jen potvrzovali jeho přesvědčení o jeho špatném já (tomu se budeme věnovat v jedné kapitole).
  10. Buďte laskavě důslední. Nebojte se důslednosti ani laskavosti. Vyvažuje to přesně to, co dítě potřebuje – potřebuje dotlačit k nějakému úspěchu jako rozbité auto (takže se připravte na propocené tričko!) a u toho potřebuje povzbuzovat jako maratonec v krizi: „Už se to jednou povedlo, povede se to zase. Teď to nevzdáme. Umět si zavázat boty je skvělá věc, uvidíš!“.

Tak se mějte a zase příště na počtenou!

terapeutka