Jedna ze základních přirozeností člověka je mít vztahy s druhými lidmi. Schopnost se k někomu připoutat, mít s ním blízký, citový vztah je v přímé souvislosti se zážitky v raném dětství. Dítě přichází na svět s vrozenou potřebou vztahování se k někomu blízkému. Pokud v prvních letech života nemá podmínky pro získání bezpečného citového pouta aspoň k jedné osobě, dochází k poruše citové vazby (neboli k poruše attachmentu).

První, nejdůležitější osobou v životě dítěte obvykle bývá matka (nejdůležitějším vztahovým pečovatelem však může být i otec, prarodič či jiná osoba). Pokud matka naplňuje všechny potřeby svého dítěte, nejen ty biologické – že ho nakrmí, přebalí, udrží v teple apod., ale je i milující, vyladěná na jeho potřeby, je ve své mateřské roli spokojená, její chování je čitelné a lze ho očekávat, vzniká mezi nimi důvěra, dítě se na ni může spolehnout… Dítě tak bude zrát a vyrůstat v klidu, stabilitě, pozitivních emocích, bez větších strachů a nejistot. Také bude získávat informace, že vztahy jsou dobré, vzájemné a bezpečné.

Pokud dítě nemá svoji stabilní pečující osobu nebo tato osoba selhává ve své citlivosti a vnímavosti, dochází k poruše citového pouta. Takové dítě nebude vnímat svět jako bezpečné místo, stáhne se, bude plné nejistoty a nenávisti vůči sobě i druhým, nenaučí se, jak s druhým vytvořit vztah, který bude fungovat a uspokojovat obě strany. Tato problematika je spojována zejména s dětmi, které vyrůstaly mimo rodinu, s dětmi v ústavních zařízeních. Ale týká se i dětí, které žijí s rodiči, kteří však selhávají, nejsou empatičtí, milující a citliví, mají psychické potíže nebo nejsou osobnostně zralí, nejsou se svou rodičovskou rolí vnitřně spokojení, své děti ignorují a trestají, případně děti zanedbávají nebo zneužívají. K různým pečujícím osobám si dítě může vytvořit různé vazby, pro zdravý vývoj dítěte je potřeba, aby alespoň jedna vazba byla bezpečná.

Ke vzniku attachmentu dochází v prvních šesti měsících života (kolem 12. týdne začíná dítě na nejbližší osoby reagovat úsměvem, mimikou). Od půl roku věku do dvou let je dítě na matce závislé, separace od ní je pro něj velmi obtížná (protestuje, pláče), což je přirozené. Pokud je mezi matkou a dítětem bezpečná vazba, dítě se na ni může spolehnout, dojde mezi druhým a třetím rokem k autonomii dítěte, dítě má zdravou, vysokou sebeúctu, osamostatní se, jde o zralou separaci (zvládne začlenění do školky).1

Setkáváme se se čtyřmi druhy vazeb mezi dítětem a rodičem (4 typy attachmentu):2

  1. Jistá (bezpečná) vazba – rodiče jsou dostupní, přítomní, správně vyhodnotí potřeby dětí a uspokojí je, dítě s nimi může navazovat interakci a spolehnout se na jejich přítomnost, dítě je v bezpečí, uvolněné, spokojené. V běžné populaci najdeme takových dětí 55 – 65 %.
  2. Nejistá vazba – odtažitá / vyhýbavá – rodiče jsou citově nepřítomní, nejsou citliví a vnímaví k potřebám malého dítěte, projevují odmítání, odpor. Dítě je postupně ignoruje a nevyhledává jejich přítomnost, je nezávislé, snadno navazuje kontakt, snadno si hraje s cizí osobou a když se matka vrátí, nijak zvlášť ji nevítá. V běžné populaci bychom našli 30 % takových dětí.
  3. Nejistá vazba – úzkostná / ambivalentní – rodiče se nechovají konzistentně, někdy dítěti jsou k dispozici, jindy ne, k dítěti se chovají tak, jak se oni sami v daný okamžik cítí, a své potřeby dávají dítěti najevo, dítě nemůže předvídat, jak se rodič zachová a jestli tu pro něj bude. Dítě je úzkostné a nevěří, že je rodič na svém místě a k dispozici, lepí se na matku, neustále vyžaduje její pozornost, ale v okamžiku její pozornosti se zlobně či vztekle odvrací, v náručí se nedá utišit, chová se rozporuplně a chaoticky. Takovýchto dětí je v běžné populaci cca 5 – 15 %.
  4. Nejistá vazba – dezorganizovaná – rodič je zároveň zdrojem určité jistoty i zdrojem ohrožení, vzbuzuje u dítěte strach, alarm, negativní očekávání, děti jsou traumatizované, výrazně ostražité, nejsou v nejzákladnější úrovni schopné použít koherentní chování a strategie potřebné ke zvládání emocionálních reakcí.

Můžeme přidat pátý typ, a to „žádná vazba“ – tuto skupinu tvoří děti, které byly opuštěny hned na počátku života a v prvních třech letech žily v ústavním prostředí, pečovatelé se střídají, dítě se nepoutá nebo poutá nahodile, možnost připoutat se je skoro nefunkční. U starších dětí je v pozdějším věku diagnostikována citová plochost, disharmonický rozvoj osobnosti, poruchy empatie a sociálních vztahů, až rozvoj asociální osobnosti.

Děti s poruchou attachmentu si nesou spoustu problémů do dospělosti. Mají narušený vývoj sebepojetí, sebevědomí, také vztah s druhými. Bývají odpojení od svých pocitů, nevnímají bolest, nesou si pocit nemilovanosti, připadají si „špatní“, jsou rezistentní vůči pochvale / napomenutí, neumí nést odpovědnost za své chyby nebo se rozhodovat, nejsou empatičtí, jsou přecitlivělí na stres, změny v životě, ztráty, reagují přehnaně… Tvoří povrchní vztahy, i když se chovají velmi kontaktně, intimně a verbálně prezentují silné emoce, mají nevhodné nároky na druhé, jsou nestabilní ve svých názorech a emocích, chovají se destruktivně k sobě i druhým atd.3

Terapie či náprava poruchy citové vazby je velmi komplikovaná a náročná. Jde o problém, který se vytvořil v těch nejranějších fázích života a je v jedinci hluboko a pevně zakořeněn. Proces uzdravování nelze aplikovat bez rodičů, respektive pečujících osob. Je potřeba vyhledat odborníky, kteří problematice rozumí. Dítě musí zažívat pocit přijetí, pocit, že jsou mu pečovatelé k dispozici. Je třeba poznat minulost dítěte a dokázat s ní citlivě pracovat. Dítě se musí cítit jako součást rodiny, zažívat režim, pravidelnosti, rituály…

Vhodnou „léčbou“ je výchovný přístup zvaný terapeutické rodičovství. U nás jsou pro zájemce uskutečňovány výcviky terapeutického rodičovství; více například na www.sefam.org.

Za účinnou metodu je považována dyadická vývojová psychoterapie (DDP), která může být použita u dětí a dospívajících, kteří trpí poruchami attachmentu a komplexním vývojovým traumatem. Do terapie vstupují děti společně s rodiči, adoptivními rodiči či pěstouny. Terapie se zaměřuje na vztahy, vnitřní pracovní modely a reflektivní schopnost zúčastněných. Tento terapeutický přístup je spojován se jménem PhDr. Jana Kovařovicová.

1.) Bowlby, J. (2010). Vazba. Praha: Portál.

2., 3.) Vrtbovská, P. (2010). O ztraceném dítěti & cestě do bezpečí: attachment, poruchy attachmentu a léčení. Tišnov: Scan.

Za tým NRP Mgr. Veronika Zeinerová – psycholožka