Přinášíme vám poslední část upřímného a otevřeného rozhovor s přechodnou pěstounkou, ve kterém popisuje všechny svoje strasti, ale i krásné okamžiky péče o děti na přechodnou nebo nezbytnou dobu. Jak se jí dařilo spolupracovat s biologickými rodiči, pomocnými organizacemi a úřady. Přestože by někteří mohli brát některá její vyjádření osobně, je nutné tento rozhovor brát jako upřímnou zpětnou vazbu od někoho, kdo se v poslední instanci stará o opuštěné děti.

Neodkladná péče

A po Sárince jste měli jaké děťátko?

Po Sárince přišla Martinka. Šestiletá holčička se středně těžkou mentální retardací. Bylo to docela náročné, ale našli se dlouhodobí pěstouni, kteří už mají jejího sourozence. Takže ta rodina funguje. S ní to tedy moc v klidu nebylo, ona byla hodně náročná. Dávala se do školky a tam si ji oblíbila asistentka. Martinka byla hodná, ale nevydržela chvilku mlčet. Pořád si něco povídala pro sebe nebo výskala. V tomto byla náročná.

Ta diagnostika proběhla až u Vás?

Až u mě.

Takže k Vám šla bez diagnózy, jako zdravé dítě?

Jako zdravé dítě. Potom měla diagnostikován první stupeň retardace. To činí asi 3300 korun na příspěvku, na což můžou ti dlouhodobí pěstouni také slyšet. Že mají peníze navíc a nemusí to řešit.

Další byl Vašek. Toho jsem měla mít jenom tři týdny, nakonec z toho byly tři měsíce. Vrátil se k babičce, ani ne na tři týdny, pak šel k tetě a nakonec skončil v dětském domově.

Pak jsem měla měsíc volno. Měla jsem přebírat čtyřletého chlapečka, takže jsem měla všechno nachystané. Druhý den mi volali z kraje, že to nedopadlo. Že si ho bere teta. Pak jsem měla přebírat sedmiletou holčičku. Tam to také nedopadlo. Druhý den…, ne, třetí. Tak jsem si říkala, že bude chvilku klid. V sobotu v jedenáct hodin a deset minut mi někdo volal, tak jsem to zvedla. Volali mi z magistrátu, že mají desetiměsíční holčičku na základě hlášení, kdy se rodiče váleli někde v parku. Takže řeší, kam holčičku umístit. Anebo jestli si pro ni můžu přijet.

Odpověděla jsem, že vzhledem k návštěvě a vzhledem k tomu, že je noc, nikam nejedu. A o této neodkladné péči jsme měli školení v pondělí, ale v sobotu už mi volali. Tak jsme se domluvili, že mi ji přivezou s policií. To jsem právě běžela ke klíčovému pracovníkovi pro plínky. Našla jsem honem, rychle přesnídávky, chůvičku, na oblečení nebyl čas, takže spinkala v tričku o pár čísel větším. Když ji k nám přivezli, byla špinavá, podchlazená, jenom v tričku a plínce, o půlnoci.

A tím, že byla u nás, se to řešilo v Jaroměři.

Takže se psalo předběžné opatření?

Ano.

A tohle bylo jako neodkladná péče?

Ano, to byla neodkladná péče, ale holčička u nás zůstala. Byla u nás devět měsíců. Maminka mezitím nastoupila léčení. Já jsem jí nevěřila. Říkala jsem si, že takové ženské to dítě přece nevrátím. Buď holčičce někoho najdu, nebo si ji sama nechám, ale tohle dítě zpátky nedám. Holčička byla neskutečně opožděná. Na těch deseti měsících ještě sama neseděla. Že by se vytáčela, lezla, nic.

Takže jste vlastně měli takové novorozeně?

Byla hodně malá. Byla opožděná o čtyři měsíce. Maminka měla kontakt každý měsíc. Nejdříve nastoupila na tři měsíce do Bohnic, do léčebny. A asi se tam chovala vzorně, protože už po měsíci mohla za námi přijet. Jezdila na kontakt sem do Jaroměře, scházeli jsme se v kavárně s hernou.

To je celkem pozitivní, že se rodič něčemu přizpůsobí. To nebývá.

Tohle je asi ten nejlepší příběh, který já mám. Protože maminka se opravdu snažila a byla kontakt od kontaktu lepší a lepší. Holčička k mamince vůbec nechtěla. Ale předávali jsme po devíti měsících s tím, že se maminka přestěhovala do Brna, kde má nějaké doléčení, našla si tam přítele, který na tom byl podobně jako ona, ale byl vyléčený o rok déle. Poslední týden byl soud. U prvního soudu jsem byla, u druhého jsem si říkala, že je zbytečné k němu jezdit, protože i soudkyně z nás měla srandu. Já jsem totiž šťouchala do maminky, co zapomněla říct.

Takže už jste ty informace mezi sebou měly předané?

Ano, a já jsem jí řekla na rovinu to, že jsem jí Simču nikdy nechtěla vrátit a že jsem jí nevěřila.

A jste v kontaktu?

Už jsme tam třikrát byli. Teď jsme tam byli minulý týden.

Kolik let je holčičce?

Teď jí byly dva roky. Na začátku srpna měla narozeniny, tak jsme za nimi jeli a byli jsme tam tři dny. Je úžasná.

Takže to je taková ta Vaše nabíječka, že se jedete podívat za těmi dětmi a vidíte, jak fungují a že to má smysl?

Tady to opravdu mělo smysl, i když jsem tomu vůbec nevěřila. Doprovodná organizace mi i pomáhala, dávala mléko, přesnídávky. A vše, co jsem měla doma, jsem jim dovezla.

Tak to je dobře, takový pozitivní příběh. Tenhle Vás hodně nabil?

Ano, ano. A nabíjí dodneška. Maminka jí řekne: „Přijeli babička s dědou.“ A Simča už reaguje: „Babička! Děda!“ A je natěšená. Tam, kde jsem tomu nevěřila, to dopadlo takhle krásně.

Pokud si opravdu neřeknou o pomoc, supervizi, tak prostě končí

A návštěvy předchozích dětí absolvujete s těmi současnými?

Jasně, alespoň třeba teď Terezka vidí, jak to funguje dál. Že když nás chtějí vidět nebo my je, tak tam můžeme. Tak jí říkám, že ji taky navštívíme, když bude chtít. A ona mi na to odpoví: „Já tady budu do osmnácti.“

Po Simče tedy máte Terezku?

Ano. Té je jedenáct a babička ji nezvládla a odložila ji. Tatínek nefunguje.

Napadlo Vás i u jiného dítěte, kromě Simonky, že si ho necháte?

U toho druhého. Tatínek šel také do výkonu trestu, bylo to hodně zamotané. Já jsem si do toho ještě zlomila nohu, takže chlapeček musel k jiné přechodné pěstounce. Kterou jsem si tedy i vybrala. Byly jsme spolu v kontaktu. Takže jsme se navštěvovaly. Tatínek chlapečka šel tedy do vězení a druhým přechodným pěstounům končil rok, takže by byl umístěn do zařízení. To jsem si říkala, že ne, že si ho necháme. Že se prostě vrátí zpátky k nám. Jenomže úřady mu nechtěly prodlužovat přechodnou péči, a ještě k tomu v jiné rodině, ale nakonec jsme to vybojovali. Řešili jsme to s krajem i ministerstvem, a nakonec mu prodloužily přechodnou péči do té doby, než tatínka pustili z vězení.

Myslíte si, že přechodní pěstouni mají nějakou „životnost“?

Myslím si, že pokud si opravdu neřeknou o pomoc, supervizi, tak prostě skončí. Anebo to dopadne tak, jako u kolegyně, že si dítě necháte.

Protože už se tak navázala…

…a dítě nebylo kam dát, skončilo by v ústavu. Malá, dvouletá holčička a ona si ji nechala. Těchto případů je čím dál víc. Tenhle případ je už asi pátý, co znám.

Napadá mě: vy jako přechodní pěstouni se pravidelně setkáváte? Třeba přes skupinu na Facebooku nebo napřímo jen s pár lidmi?

S pár kolegyněmi. Nebo se ještě pořádají setkání. Teď, na konci měsíce pojedu na školení, tam se taky setkáváme. Facebookových skupin máme taky spoustu. Jsme v kontaktu.

Využíváte Facebook jako podporu? Že se do něčeho začtete nebo že víte, že i někdo jiný zažívá něco podobného jako Vy?

Určitě. Anebo se tam můžu i zeptat. Jedna pěstounka z Olomouce se ptala. Přebírala chlapečka z porodnice, ale dokud neměla rozsudek v ruce, tak za ním nesměla. Čekala asi deset dní na rozsudek. Zbytečně chlapeček zůstával v porodnici, a přitom už se mohl navazovat na pěstounku.

Takže narážíte na nedokonalý systém? (smích)

Je na… (smích)

Když zhodnotíte za léta, co děláte přechodnou pěstounku, jaké to bylo na začátku a jaké to je dnes…

Já si myslím, že v tomto je to asi stejné. Jsem prostě taková, že se na ty děti navážu, ať jsou, jaké jsou. Záleží pak na OSPODu.

Je pro Vás důležitá spolupráce? Že Vás berou jako rovnocenného partnera?

Jasně. A ne, když se na něco zeptáte, a reakce je: „Já nevím. Já to zjistím. Já Vám zítra zavolám.“ A už se neozve. Když nezavolám já, tak…

To, že někdo něco neví, je normální. Ale může druhý den zavolat.

Ano. Po mně chtějí informace ihned, ale já je chtít hned nemůžu. Teď bych chtěla, aby někdo Terezce řekl, jak to bude. Ale nikdo se k tomu nemá. A ona to potřebuje vědět.

My jsme v rámci kulatého stolu řešili hostitelskou péči, kde pán hostí pětičlennou sourozeneckou skupinu a sám říkal, že spousta lidí si myslí, že to děti nechápou, nepobírají, ale že on sám měl zkušenost mluvit s dětmi o jejich situaci naprosto otevřeně. Věci tak, jak jsou. Přiměřeně věku. Máme tendenci děti chránit.

Jenomže tím je nechráníme. Tím jim spíš ublížíme. Terezka je zrzka a já jsem jí říkala: „Ty máš tak krásnou barvu vlasů.“ „Já nejsem rezatá, já jsem měděná.“ „Jak jsi na to přišla?“ „Já jsem prostě měděnka.“ „A co ti říkají děti ve škole?“ „Že jsem trapná.“ Tak když manžel přišel z práce, ukázal jí nějaké měděné kolečko. Pak jsme jeli někam do Jaroměře a já jí říkala, aby se koukala po lidech, kolik jich bude zrzavých. Žádné neviděla. Tak jí říkám: „Vždyť jsi výjimka. Ty můžeš být pyšná na to, jaké máš vlasy.“ A zrovna včera jsem se jí ptala: „Tak co, ty měděnko?“ „Babi, vždyť ty víš, že já jsem zrzka!“ (smích) Ale roky měla zafixováno, že je měděnka. Ale takových věcí je u těch dětí víc. Musíte najít nějaký způsob, jak to otočit, aby ta pravda byla někde jinde.

Náhradní maminka

Když Vás poslouchám, tak jak to máte s oslovováním? Teďka holčička vám s manželem říká babi, dědo. A celkově, jak to máte?

Ano, od té doby, co máme prvního vnoučka, dnes sedmiletého, jsme babi, děda. Abychom v tom (našim) dětem nedělali neplechu.

Předtím jste používali oslovení teta, strejda?

Ano, u té první holčičky. A u ní vlastně dodnes. Ale ona už ví, sice si nepamatuje, proč u nás byla, ale ví, že u nás byla, a i tak to ví a dneska mi říká babi. Manželovi neříká nijak, spíš se stydí. Už je to osmiletá holčička, takže jeho neoslovuje, normálně mu tyká, baví se s ním, ale neříká mu nijak. (smích)

To jste říkala, že jestli Vám nějaké děťátko přirostlo k srdci, byla to asi Vendulka.

Nejvíc Vendulka, Tamarka taky a teď asi nejvíc Simonka. To je takový náš poklad.

Možná je to spojené i s tím, že jste tomu ze začátku nevěřila, že ano? Že to bude mít šťastný konec. A nakonec z toho je takové životní ponaučení, že to, co vypadalo špatně, se té mamince podařilo zvládnout. Což je tedy také výjimka.

Sama jsem říkala: „Klobouk dolů, zvládla jsi to.“ Simonina maminka se s přítelem snaží o druhé dítě. Tuhle večer mě žádal o přátelství na Facebooku. A za chvilku mi přišla zpráva, že by mě chtěl požádat o ruku Simoniny maminky a jestli by si mohl osvojit Simonku. Simonina maminka se svojí maminkou jsou jako kočka a pes, takže bere jako její maminku mě. A žádá mě o její ruku. Poslal mi i fotku prstýnku. Takže mě to rozbrečelo, pak jsem mu to potvrdila a oni se mi přiznali, že se snaží o druhé dítě. Shání byt, což jim snad už konečně dopadne.

Paní Vás asi bere jako takovou náhradní maminku.

Docela jo, asi. Zrovna jsme si psaly, když jsem jela vlakem. Plánujeme nějakou dámskou jízdu.

Takže to pěstounství Vám přináší spoustu nových vztahů a kontaktů?

Spoustu dětí do života. (smích) Takže nejsem babička jenom těch našich dvou kluků. Kolikrát se to ani nedá stihnout, a to se ani nevidím se všemi.

Když budete ještě několik let pokračovat, těch dětí bude opravdu…

…budeme mít vlastní vesnici. Pěstounskou. Ale je to fajn. Mě to pak zase nabíjí, má to opravdu smysl. Proto do toho jdu dál.

Když to zpětně zhodnotíte, šli byste do toho znova?

Asi jo, protože když máte takovýto příběh, který má šťastný konec, tak si říkáte: „Má to smysl a děláme to dobře. Budu to dělat dál.“

Je něco, co byste vzkázala lidem, kteří uvažují nad tím stát se přechodnými pěstouny?

Mít hodně otevřené srdce, dokořán dveře doma, protože to je jako v průchoďáku. Jinak nevím, mně se ta práce líbí, já ji mám ráda. Spíš by bylo lepší, aby to viděli, jak to funguje, jak se to dělá. Protože to dítě vám tak přiroste k srdci, že ho máte za svoje. Nejhorší je pak předávání někomu, komu nevěříte.

I to samotné předávání je těžké, když odevzdáváte své opečovávané dítě někomu a nevíte, jak to dopadne…

…můžu mu věřit, nemůžu mu věřit? Jak to dopadne?

Najednou jste sami doma. Prázdný dům.

A to nevím, co bych. Teď jsme vymalovali a uklidili celý dům. Přerovnala jsem věci. A pak už jsem si říkala: „Že já jsem si říkala o tak dlouhé volno!“ Ale když mi přivezli Terezku, tak jsem si říkala, ještěže jsem ho tak dlouhé měla.

To odpočívání, volno mezi těmi dětmi je jak dlouhé?

To by měl být měsíc.

A když je potřeba nějaké delší?

Tak stačí říct paní Šuplerové (zaměstnankyně krajského úřadu – pozn. redakce) a domluvit se s ní.

Takže spolupráci s úřady hodnotíte kladně?

S krajem i OSPODem perfektní, úplně na jedničku.

Mockrát Vám děkujeme za skvělý rozhovor.

x

x

Jména dětí pozměněna.