Možná jste se již někdy setkali s pojmy „zablokovaná důvěra“ či „zablokovaná péče“. Co znamenají? Pokud je dítě dlouhodobě vystaveno vysoké míře nebezpečí ze strany svých pečovatelů a blízkých, není schopno jim důvěřovat a nachází se ve stavu tzv. „zablokované důvěry“. Náhradní rodiče jsou zpočátku plni nadějí a elánu dát dítěti potřebnou lásku, péči a bezpečí. Postupně ovšem ztrácejí tváří v tvář péči o dítě se zablokovanou důvěrou sebedůvěru. Dítě v nich vidí nepřítele a oni pochybují o svých rodičovských schopnostech. Mohou se dostat do stavu, kdy veškeré svoje snažení vzdávají a vykazují tzv. „zablokovanou péči“ o dítě. Krátký příběh, jak může taková situace vypadat, nalezneme např. v knize The Neurobiology of attachment focused therapy (Daniel Hughes, Jonathan Baylin), v překladu PhDr. Jany Kovařovicové:
„Stefanie a Chad byli jedním z těch šťastných manželských párů, kterým dal život vše, co si jen přáli. Žili v krásném domě na klidném předměstí St. Louis, měli dvě báječné dospívající dcery, na kterých nebyla těžká léta dospívání téměř znát, jejich zaměstnání je naplňovala smyslem a poskytovala jim více finančních prostředků, než mohli potřebovat. Cítili, že by se měli o své štěstí ještě s někým podělit a napadlo je dát domov dítěti, které ho ztratilo.
Mluvili o tom s dcerami a radili se se sociálním pracovníkem. Zdálo se, že nikdo není proti, a tak se jednoho dne v jejich domě objevil devítiletý Mark. Měl za sebou věci, které si ani neuměli představit, ale u přechodných pěstounů si vedl dobře, a tak jeho sociální pracovník nepochyboval, že vše proběhne bez větších problémů.
Z počátku šlo všechno hladce, avšak s přibývajícím časem se objevily potíže. To, že Mark občas překročil nějaké limity či zapomněl splnit některý ze zadaných úkolů, Stefanii a Chada nijak nepřekvapovalo. Věděli, že bude potřebovat čas, aby si zvykl a měli s ním trpělivost. Zaskočilo je ale něco jiného. I když několik prvních týdnů vypadal Mark docela spokojeně, postupně se začal propadat do smutku a nespokojenosti. Zdálo se, že nic z toho, co mu jeho noví rodiče nabízejí, ho netěší. Pokud si s něčím nevěděl rady či pokud udělal nějakou chybu, nikdy se na ně neobrátil o pomoc. Své chyby před nimi skrýval a zlobil se na ně, když ho přistihli při lži. Jeho hněv se stupňoval a začal jim vyhrožovat; často se zamykal ve svém pokoji a odmítal s nimi komunikovat.
Stefania a Chad vyhledali psychologa a Mark začal docházet na individuální terapii. Uběhlo několik dalších měsíců, ale situace se nezlepšovala. Terapeut je nabádal k trpělivosti, nicméně Markovi problémy doma i ve škole narůstaly. Stefanii a Chada bolelo Markovo odmítání – ve vzteku na ně často křičel, že je nenávidí, že s nimi nechce žít, že nikdy nebyli a ani nikdy nebudou jeho opravdovými rodiči…. Nechali ho pocítit důsledky jeho chování, ale on se nepoučil. Vyhrožoval, že jim to oplatí a také to skutečně udělal. Rozbíjel věci a některé z nich z jejich domu zmizely neznámo kam. Ale nejhorší bylo, že Mark začal bojovat i proti svým novým sestrám; choval se k nim stejně špatně jako ke svým adoptivním rodičům.
Rok po Markově příchodu už jen máloco připomínalo tu spokojenou rodinu z předměstí, která se chtěla o své štěstí podělit s malým opuštěným klukem. Hádka střídala hádku a zdálo se, že nejlepším řešením je omezit svou přítomnost v domě jen na nezbytně nutnou dobu. Radost i smích se odstěhovaly o dům dál. Stefania a Chad byli přesvědčeni, že adoptovat Marka byla velká chyba. Cítili se být v pasti. Jejich odhodlání ho milovat bylo nenávratně pryč a zbyla jen povinnost postarat se o dítě, které nikdo nechtěl. Co se to stalo?
I když Stefanie a Chad po celý rok pečovali o Marka ze všech svých sil, stále jim nedůvěřoval, a dokonce se zdálo, jako by si každým dalším dnem nacházel ke své nedůvěře nové záminky. Postupem času, tak jak začínali ztrácet svou trpělivost, byl stále víc a víc přesvědčen, že jim nemůže věřit. Existoval vůbec nějaký způsob, jak jej přesvědčit o opaku? Možná, ale jeho adoptivní rodiče už ztratili zájem se o cokoli snažit. Dobrá péče, kterou mu nabízeli, k ničemu nevedla, přitvrdit nechtěli a jiné možnosti je už nenapadaly… Jejich beznaděj dostoupila vrcholu.
Specializovanou rodinnou terapií pro děti ve stavu „zablokované důvěry“ (a rodiče se „zablokovanou péčí“) je dyadická vývojová psychoterapie (DPP). Jedná se o bezpečnou cestu, jak dítěti pomoci nabýt jeho ztracenou důvěru v sebe, druhé lidi a svět. Více informací naleznete v článku PhDr. Jany Kovařovicové, která se léčbou traumatu dlouhodobě zabývá: